POZOR ZMĚNA!
Na Květnou neděli 5.4.2020 je kostel otevřený od 10 do 12 hod!
Změněny jsou i časy v celém Svatém týdnu – vice zde.

Promluva o. Miroslava na Květnou neděli

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Věřím, že mnozí z nás sledovali požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu), které papež František mimořádně udělil v pátek 27. března 2020 v Římě. Příčinou této události byla situace, kterou teď prožíváme a která se týká nás všech bez rozdílu věku, společenského postavení, majetnosti nebo vzdělanosti. Také okolnosti tohoto požehnání byly velice výmluvné – liduprázdné svatopetrské náměstí, obvykle zcela naplněné lidmi, stmívání a vytrvalý déšť, které symbolicky vyjadřovaly tíhu šířící se pandemie. Do toho vstupuje člověk v osobě papeže Františka, který však není sám a neopírá se sám o sebe. Mluví a modlí se k Bohu a ve svátostí oltářní je tam přítomen Boží Syn, Ježíš Kristus. Tento obraz je pro nás pomocí, jak využít tento čas, který je časem očišťování, objevování a nacházení toho, co je podstatné, oč v tomto životě jde a co za krátkou dobu budeme slavit.
Toto nám také může pomoct i v době nynější krize, kdy vznikají různé emoce a pochybnosti v souvislosti s náboženským slavením, hlavně nadcházejícího „srdce“ všech svátků – Velikonoc. Je zde otázka: Jak žít tento čas, když nemůžeme slavit tak, jak jsme byli zvyklí? Je dobré pamatovat, že někdy nám naše zvykovost brání v plnějším chápání významu a slavení svátků, vede nás k rutině a utvrzování našich představ, které pak považujeme za jistotu. To pak vede k tomu, že se člověk neotevře Boží přítomnosti, která není podle našich představ a nikdo na ní nemá patent. Proto Bůh, který nás ani teď neopouští, nám připravil toto postní období jako duchovní cvičení. V čase, kdy nebudeme moct přijímat eucharistii, si můžeme uvědomit jak je tato svátost vzácná. Před každým přijímáním říkáme formuli, že nemáme nárok na eucharistii („Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“), teď zakoušíme, že je to pravda, poněvadž eucharistie je dar milosrdného Boha pro kajícího hříšníka. O těchto Velikonocích, které dostáváme v takové podobě, že nebudeme moct stát před oltářem v kostele, můžeme objevit, že tím hlavním oltářem je naše srdce, centrum naší osoby. Tam se skutečně rozhoduje o tom, co a komu obětujeme. Ne náhodou Ježíš učinil křesťanství náboženstvím srdce, nikoli chrámu.
Jestli se nám v čase příprav podaří odstranit to všechno, co by mohlo zakrýt podstatu paschálního tajemství, můžeme vkročit do Svatého týdne, který se začíná Květnou nedělí. Zde se nám připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kde jej vítají zástupy lidí. Ježíš nepřichází jako mocný vladař, ale jako pokorný Služebník Boží, ochoten vyplnit vůli Otcovu až do konce. Až dosud je všechno milé, atmosféra úžasná a všichni spokojeni. Pak přichází čas zkoušky pro lid a zvláště pro učedníky. Uznat Mesiáše ve chvíli nadšení a slávy není těžké. Ale když Ježíš vchází do ponížení, které pak povede až k jeho umučení a smrti – to už je skandál! Jinými slovy: pohoršení. Tváří v tvář kříži jeho učedníci utíkají a Petr, jeden z jeho nejbližších, zapírá, že ho kdy znal. Tehdy už Ježíš nebyl mesiášem lidských představ a přání, ale nesl na sobě něco, čeho se všichni bojíme – utrpení a smrt. Kdo z učedníků v té dramatické chvíli mohl přijít na to, že ten ponížený, opovržený a ztýraný člověk má moc nad smrtí? Koho napadlo, že on zaujal naše místo, protože to všechno dělá pro nás? Tímto slavením vstupujeme do sféry, která úplně přesahuje naše možnosti a představy. Zde nám nepomohou žádné filozofie, ani přednášky nebo argumenty, ale jenom ve víře se nechat pohltit tímto tajemstvím a vstoupit do nového života, který nedostáváme díky našemu aktivizmu, ale pokorným přijetím daru vykoupení a spásy. Tato pandemie nám může pomoct více si uvědomit potřebu toho, co pro nás Ježíš udělal, a tak dovolit paschálnímu tajemství, aby se realizovalo v našem životě. Slavení velikonočního Tridua není jen vzpomínkou na minulost, ale zpřítomňuje se a realizuje v životě těch, kdo věří a o to stojí.

Miroslav Verčimák

Přenos nedělní bohoslužby Dominika kardinála Duky.

Vzhledem k mimořádné situaci, která uzavřela naše chrámy pro veřejnost, nabízíme věřícím možnost online přenosu bohoslužby z baziliky Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, která proběhne v neděli 29. března v 10:00.
Bohoslužbu bude celebrovat arcibiskup pražský a primas český Dominik kardinál Duka.
Mše svatá 5. neděle postní bude sloužena u Palladia země české.

Přímý přenos je možné sledovat na webových stránkách Konzervativních novin
( www.konzervativninoviny.cz )  nebo na YouTube kanálu Konzervativních novin.
Přenos bude vyroben ve spolupráci Konzervativních novin a Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi.

Jak už jistě víte, biskup Karel Herbst je nakažený koronavirem a kardinál Duka je spolu s pražskými biskupy v karanténě. Pan kardinál proto nemůže celebrovat zítřejší (neděle 29. března v 10:00) bohoslužbu z baziliky Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi u Palladia země české.
Pan kardinál vyjádřil přání, aby přímý přenos bohoslužby, kterou bude místo něj celebrovat probošt kapituly svatého Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi Libor Bulín, stejně proběhl.
Myslíme na kardinála Duku, na biskupa Herbsta, i na ostatní biskupy v karanténě.

Promluva o. Miroslava na pátou neděli postní.

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Jsou to už dva týdny od vyhlášení stavu nouze v České republice a teď trávíme čas v karanténě, abychom pomohli zabránit šíření smrtícího viru a mohli se pak vrátit do normálního života. Tváří v tvář této nepatrné věci, jejíž přítomnost zjišťujeme jen pomocí testování, odkrýváme svou křehkost a zranitelnost a zakoušíme, že nejsme ti, kteří mají všechno pod kontrolou. Tato nelehká situace nám ukazuje věci, které předtím nebylo tak lehké vidět a v hektickém způsobu života na to ani nebyl čas.
Pro nás křesťany je tento postní čas skutečně mimořádný a určitě by ho nikdo tak nenaplánoval. Vidíme, že Bůh dovolil tuto situaci tak, jako kdysi dovolil čas exilu pro lid Izraele. Zde znovu získávali pravý vztah s Bohem, který se pomalu vytrácel z jejich životů pohlcených jejich zájmy a neposloucháním Božího hlasu. Byl to čas očišťování, dokonce i od náboženského života, protože už neměli Chrám a nemohli spravovat kult a obětovat své oběti Bohu. Výsledkem tohoto stavu bylo opět čerpání odvahy z Božího slova, prohlubování modlitby a vzájemných vztahů. Také pro nás může sloužit tento čas na to, abychom osobně více prožívali svou víru a lásku k Bohu. Také skutečnost, že tento rok je vyhlášen rokem Slova, nám pomáhá a zve nás k otevření svých uší a především srdcí. Abychom naslouchali tomu, co nám Bůh skrze své slovo a události, které prožíváme, říká.
V dnešním prvním čtení a v evangeliu z páté postní neděle se mluvilo o hrobech. V situaci izolace nám to mohou připomínat čtyři zdi, mezi kterými žijeme, kde teď trávíme skoro všechen čas, kde se už začínáme cítit nepříjemně, a v početnějších rodinách si můžeme, jak se lidově říká, lézt na nervy. V biblickém smyslu hrob označuje oddělení od druhého člověka, neschopnost komunikovat. Je to symbol následku jednání člověka, které ho vrhne do duchovní smrti. Ale Boží vitalita je mocnější a dokáže i z lidí, které vysvobodí z hrobů, udělat živé společenství.
V příběhu o vzkříšení Lazara z dnešního evangelia jsme svědky posledního Ježíšova zázraku před jeho umučením, který se současně stává bezprostřední záminkou pro jeho uvěznění. Když Ježíš slyší o Lazarově smrti, navzdory prosbám svých přátel nepospíchá. Tak by si počínal jen ten, kdo se nebál o svou budoucnost, ani o budoucnost svého přítele. Nebál se následků choroby a jejího důsledku, smrti, protože věděl, že to má svůj smysl – zjevení Boží slávy. To potřebovali zažít Ježíšovi učedníci, aby uvěřili. Víra je možná jen tehdy, když je člověk konfrontován s tím vším, co představuje nedostatek, krizi a nakonec smrt. Ježíš si uvědomoval, že událost s Lazarem je znamením toho, co se později bude dít s ním. Také nebude dělat žádná opatření, aby se uchránil od smrti, protože ví, že smrt nemá nad ním moc. Jeho moc nad smrtí je částí jeho misie a pro nás se stává účinnou jedině tehdy, když on sám zemře a vydechne Ducha Svatého svému Otci a Církvi. Od té chvíle už smrt nebude osudem Adamových dětí, ale zjevením Boží věrnosti a oddanosti lidstvu ve svém Synu. To se netýká jenom života na konci časů, ale také života, který se rodí z víry a projevuje se u těch, kteří se dívají na Ježíše a uvědomují si jeho blízkost a tím jsou schopni dávat život za druhé. Jinými slovy – milovat je takové, jací jsou. Vzkříšení není nějaká akce, která se má někdy odehrát, ale skutečné setkání s Ježíšem Kristem, který sám o sobě říká: „Já jsem vzkříšení a život.“
Zvu nás všechny k využití toho času, který máme před sebou, abychom naplněni Božím životem mohli o tom vzdávat svědectví těm, kdo to potřebují.

P. Miroslav Verčimák