Drazí farníci, milí bratři a sestry,
na dnešní neděli připadá slavnost Všech svatých. Je to tak důležitá slavnost, že se slaví i v případě, když připadne na neděli, která má za normálních okolností vždy liturgickou přednost. Tato slavnost nám připomíná článek naší víry o společenství svatých, kteří už prožívají svůj život v plném společenství s Bohem. Je to obraz oslavené církve, ke které ta naše současná putující církev směřuje. Když slavíme mši svatou zde na zemi, spojujeme se s neustálou liturgií, odehrávající se v nebeském království, které je naším cílem a skutečným domovem. Krásný obraz této skutečnosti najdeme v dnešním prvním čtení ze Zjevení sv. Jana. Církev má ještě jednou část – církev trpící, očistec, kde naši bratři a sestry procházejí procesem očišťování, aby se mohli plně sjednotit s těmi, kdo už stojí v Boží blízkosti a slávě. Jejich utrpení spočívá v tom, že už vidí svůj cíl (který mi zde na zemi můžeme někdy nevidět), ale z různých důvodů ještě nejsou připraveni, aby do blaženosti věčného života mohli vstoupit. Toto jejich utrpení však není zoufalstvím, poněvadž vědí, že po očištění se jejich touha naplní a oni nakonec vstoupí do společenství svatých.
Fra Angelico – Všichni svatí
Tato slavnost k nám tentokrát přichází v době pandemie a ukazuje nám úplně jinou perspektivu našeho života než tu, kterou nám nabízí tento svět. V čase, kdy jsme odděleni od sebe, abychom nešířili nákazu, slyšíme v dnešním Božím slově o společenství. Kromě přirozeného společenství s druhými lidmi, po kterém toužíme a v době restrikcí je tuto touhu lépe vidět, máme zde společenství, které tvoříme spojeni jednou vírou v Ježíše Krista. Toto společenství je mnohem víc než jen pouhé shromáždění lidí a sv. Pavel jej přirovnává k tělu, k živému organizmu. Proto za normálních okolností slavíme společně bohoslužby, kde je jasně vidět znamení tajemného Těla Ježíše Krista, který je naší Hlavou. Toto shromažďování není samoúčelné, protože ukazuje na společenství, které nás očekává v nebi. To nám dovoluje vidět, a v této době zvlášť, že náš život má smysl a cíl, který nekončí v pozemské existenci. Ve svátosti eucharistie prožíváme už zde jednotu, která není lidským dílem, protože to, co nás spojuje, je Boží Syn. Uprostřed našich starostí a radostí na tomto světě nám může unikat tato skutečnost a můžeme upadnout do postoje, jako by tento pozemský život byl tím jediným, co máme. Jestli by toto byla pravda, tak nám samozřejmě (kromě jiného) i tak malinkatý vir může všechno zničit. Co nám pak zbývá, abychom žili v radosti a pokoji? Jenom doufat, že se brzy najde lék proti tomu viru a tvářit se, že jiné nemoci a nebezpečí, které ohrožují náš život, neexistují.
Nebeské království se společenstvím svatých není opiem lidstva, ani únikem z té křehké skutečnosti jakou pozorujeme ve světě. Je možné, aby se mýlilo tak veliké množství lidí prožívajících tuto víru v průběhu dvou tisíciletí? Vzkříšení z mrtvých a věčný život nemají žádné předpoklady v lidské mysli, filosofii ani vědě. Je to proto, že člověka úplně přesahují. Tak, jako člověk není autorem života, není ani autorem nebeského království a života věčného. Všechny plány a představy člověka padají s jeho fyzickou smrtí. Pak navždy odchází. Kam? To může říct jen ten, který po té, co skutečně zemřel, se vrátil z hřbitova. Ježíš Kristus. On je ten, který jako první udělal přechod ze smrti do života, ze země k nebeskému Otci, a tvrdí, že kdo v Něho věří, má život věčný. Vstup do nebeského království je založen na poslušnosti víry. Svatý Maximilián Kolbe řekl, že poslušnost je jediný způsob, který nás přenáší přes hranice naší malosti. Člověk, který se pohybuje jen ve sféře svých sil a schopností, nemůže vejít tam, kde „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani v lidské mysli se nezrodilo, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují.“
Společenství svatých je společenství lidí, kteří se v svých dějinách setkali s Bohem, autorem jejich života a prožívali Jeho přítomnost ve svém životě. Uvěřili Mu a tím se stali účastníky Jeho svatosti. Přijali skutečnost a pravdu o své hříšnosti a nedostatečnosti a současně o Boží nekonečné a nepochopitelné lásce k nim a celému světu. Pochopili, že jejich dějiny jsou svaté, protože je připravil Bůh. Přijetím Boží lásky v nich nerostla touha po tom, aby měli víc, aby byli slavní a měli moc. Rostla v nich jedině touha být navěky s Ním, poznat a milovat Ho.
A to je život věčný.
Váš Miroslav Verčimák