Archiv autora: mirek

Týden petrovické Noci kostelů 2020.


Moc se omlouváme, ale vzhledem k doznívajícím karanténním opatřením a změně termínu nemůžeme zajistit původně plánované pořady ani celovečerní otevření kostela. Jako náhradu nabízíme virtuální prohlídku kostela a některé audiovizuální pořady.
Kromě mše sv. 12.6. od 18 hodin nebude tedy kostel v rámci Noci kostelů otevřen.
Všechny virtuální programy budou k dispozici i minimálně celý následující týden po vlastní Noci kostelů a můžete je tak shlédnout kdykoliv v klidu i po skončení NK.
Nemusíte tak v pátek 12.6. nijak omezovat reálné návštěvy ostatních kostelů.
Některé programy plánujeme přidat i později během následujícího týdne.
Prodlužte si tedy s námi Noc kostelů a neváhejte se k nám kdykoliv i opakovaně připojit.

Kompletní aktuální nabídku našich programů najdete zde

Promluva o. Miroslava na 5. neděli velikonoční (10.5.)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Věřím, že všichni s radostí pozorujeme uvolňování restrikcí pandemie koronaviru a pomalý návrat do společenského života, který je nám přirozený a tudíž žádaný. A tak, jestli se nic vážného nezmění, příští neděli už budeme slavit mše svaté v kostele, byť ještě s dodržováním hygienických předpisů aktuálně platných pro veřejné shromažďování. Tímto také skončí mé promluvy na naší webové stránce, které byly jednou z forem komunikace v naší farnosti v čase nemožnosti setkávání se osobně v kostele.
V čase společenského odstupu jsme, kromě jiných věcí, měli možnost vidět, jak nám chybí mše svatá, co pro nás znamená a co nám přináší. V eucharistii, znamení jednoty a lásky, prožíváme tu úžasnou blízkost Boha, který se nás svou láskou doslovně dotýká. Ale ten odstup nám dává ještě jiná pozitiva – identitu, možnost poznávání sebe sama, svobodu a velice důležitou věc – totiž touhu, bez které láska nemůže být.
V dnešním evangeliu se také mluví o odstupu, když Ježíš u Poslední večeře připravuje své učedníky na skutečnost, že po vyplnění své misie opět odejde k svému Otci do věčnosti.         Oni  jsou z toho zmateni  a prožívají strach  z toho, že po třech letech prožitých v Ježíšovi společnosti zůstanou sami. Neumějí si představit život bez svého Mistra a před jejich očima se jako v kině na plátně odehrávají scénáře plné nejistoty. Ježíš ví, v jakém stavu se nacházejí jeho učedníci, a proto jim říká: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ To rozechvění je velice silný pocit. Toto řecké slovo se dá přeložit různě. Od sklíčeného, stísněného, zraněného a ztrápeného, až po velice rozzlobeného, přímo zuřivého. A je to doba zkoušky, ve které člověk může růst ve víře, ale také být pokoušen k pádu do nedůvěry. Čemu mají jeho učedníci věřit? Především tomu, že Ježíš dělá všechno to, co je pro ně nejlepší, byť ta situace sama o sobě může být těžká. Jako v tomto případě fyzické odloučení. Ježíš ve svých postojích za pozemského života nejednou ukazoval, že mu šlo v první řadě o ty druhé. Neplakal nad sebou, nad svou situací utrpení a ponížení, a ani v nejtěžších chvílích na kříži nemyslel na sebe, ale na ty, kvůli kterým přišel. Jeho tak typická chudoba spočívala v tom, že zde neměl nic jiného kromě misie, kterou mu svěřil jeho Otec. Nedal se ničím rozptýlit, odradit ani zlákat, ale neustále pokračoval na cestě do Jeruzaléma,  kde se završilo jeho poslání k naší záchraně.
Možná se také ptáme, co bude dál, jaké těžkosti asi přijdou, jak si poradíme s ekonomickou krizí a jestli nebude další vlna pandemie (to kino se v naší mysli také neustále promítá). A do naší situace,   která může  být rozechvěná,   vstupuje  Ježíš  a říká nám to,    co říkal svým učedníkům v evangeliu. Volá nás k víře, že on není daleko. Ten „dům Otce,“ o němž mluví, je tam, kde je Bůh doma mezi lidmi. Ježíš nám tam skrze paschální tajemství připravil místo a máme ho tam už teď. Jeden z učedníků – Tomáš – se ptal: Kudy se tam jde? Jaká je cesta? A dostává odpověď, že Ježíš sám je cesta a není žádná jiná. Znát cestu tudíž znamená znát Ježíše. V biblickém smyslu poznat někoho není souborem informací o člověku, ale vztah k němu. Není to jedno, jestli něco víme o Ježíši, nebo známe Ježíše. A nakonec se Tomáš dozví něco velice překvapivého. Ježíš je také cílem životní poutě každého z nás, protože Otec, ke kterému vede cesta, je v něm.
Tato slova nejsou něčím teoretickým, ale skutečností, jež ovlivňuje náš život. Ten bude vypadat podle toho, jestli Ježíš bude nebo nebude naším „kvádrem nárožním.“ Jestli nebude, pak celá tíha našeho života, včetně problémů a starostí s ním spojených, bude spočívat na našich bedrech. V případě, že bude, tak potom podle slov sv. Petra: „ Veškerou svou starost složte na něho, neboť jemu na vás záleží “, se tato skutečnost stane naší životní zkušeností a budeme žít v pokoji a jistotě.

Miroslav Verčimák