Archiv autora: mirek

Promluva o. Miroslava na 3. neděli velikonoční (26.4.)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Věřím, že nás všechny potěšily poslední zprávy o postupném uvolňování restrikcí ohledně bohoslužebných shromáždění v době pandemie. Zdá se, že pomalu spějeme k normálnějšímu způsobu života, na který jsme byli zvyklí a který jsme prožívali ve společenství. Velice důležité teď bude, jak se vrátíme do života bez výjimečného stavu. Papežský exercitátor kapucín Raniero Cantalamessa říká, že ekonomická recese nebude to nejhorší, co můžeme očekávat. Mnohem horší by byla „recese v oblasti našeho lidství“, čili to, že se vrátíme do našeho dřívějšího života jako po nějaké nucené přestávce a neodneseme si ze současné krize poučení, které jsme „díky“ koronaviru dostali. Toto období, které nás přinutilo žít ve společenském odstupu, abychom si vzájemně chránili život a zdraví, nastavilo zrcadlo našemu způsobu života, který jsme předtím vedli a který jsme si kvůli hektickému životnímu tempu a široké možnosti žít ve virtuální realitě mnohokrát ani neuvědomovali.
V úžasném vyprávění dnešního evangelia vidíme dva učedníky, kteří po velikonočních událostech odcházejí z Jeruzaléma a v krizi, kterou zažili, nemají před sebou žádnou perspektivu – jenom ten nejčernější scénář, kde všechno zkrachovalo.
A právě v tuto chvíli, se k nim připojuje jeden cizinec a ptá se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Bylo by dobré zastavit se a popřemýšlet o tom, o čem mluvíme s druhými lidmi. V tom totiž komunikujeme to, co je pro nás důležité. To nám pomůže lépe se podívat na naše představy, plány a očekávání, které se rodí v našem srdci. Tito dva učedníci byli ponořeni do vlastních představ ohledně toho, co měl Ježíš udělat, aby bylo líp. Jejich očekávání bylo postaveno na tom, co byli schopni si představit a přát a k tomu potřebovali někoho, kdo by to všechno zrealizoval. Z rozhovoru se dovídáme, že o Ježíši mluvili jako by to byl jenom prorok, byť mocný slovem i skutkem před Bohem. Zde vidíme naší hlubokou skutečnost, představu, že to my vedeme svůj život a my se máme postarat, aby to mělo všechno smysl. Myslíme si, že to, co ve skutečnosti potřebujeme, jsou prostředky, nebo nějaký charismatický vůdce, který udělá, co chceme. Takový způsob myšlení má ale háček – všechny naše představy a plány končí naší smrtí, a proto jsou krátkozraké. Často nevidíme, co je náš skutečný problém.
To, co nám Ježíš přináší, je mnohem víc, než si dovedeme představit, nebo přát. On přišel vyřešit ten základní problém našeho života, který leží v našich hlubinách jako nějaká tragédie, o které nechceme přemýšlet, ani se jí zabývat. Vytěsňujeme fakt, že ať děláme, co děláme, čas nás nekompromisně přibližuje hřbitovu. Ježíš proto přišel udělat to, aby náš život zde na zemi nebyl nesmyslným putováním k nesmyslnému konci. Naše skutečné štěstí nezáleží na tom, jak si zařídíme svůj život a jestli jej prožijeme více méně podle svých plánů, ale od toho, že zjistíme a pak v reálu prožíváme, že je to Bůh, který vede dějiny světa, naše osobní dějiny i dějiny spásy. Základem je poznat Ho, vidět, že je přítomný v našem životě a nenechává nás v žádné situaci samotné. Z uvedeného příběhu však vyniká, že poznat Ho není tak snadné.
Kdy učedníci poznávají Ježíše? Když jim otevíral a vysvětloval Písma a lámal chléb, což je termín, který sv. Lukáš používá pro eucharistii. Teprve tehdy mohli vyjít ze začarovaného kruhu svých strachů a poznat Pána – autora života. Tehdy se jejich situace radikálně změnila a místo hluboké deprese se ocitli v úžasné radosti, která je přivedla zpátky do společenství. Co způsobilo tuto radost? To, že se jich dotkla skutečnost vzkříšení a že svůj život, i tu situaci, které nerozuměli, viděli v perspektivě života věčného. Nezměnilo se nic vnějšího, ale změnilo se jejich chápání a vidění skutečnosti – potkali Vzkříšeného. Tohle nemá nic společného s banalizací pozemských problémů, ale naopak, znamená to vidět i v našich problémech, že existuje někdo, kdo má moc nad každou situací v našem životě. Ano, i nad situací smrti.
Proto nás sv. Petr v dnešním druhém čtení vyzývá: „A obracíte-li se jako k Otci k tomu, jenž nestranně soudí každého podle jeho skutků, jednejte po dobu svého vyhnanství s bázní.“ Zde vidíme, že tato pozemská realita (kterou nazývá vyhnanství) není jedinou a konečnou realitou. Čeká nás mnohem víc, než tato pozemská skutečnost. A když apoštol mluví o bázni, tak to neznamená, že máme mít před Bohem strach. Bázeň Boží, která je počátkem moudrosti, jak se říká v Starém zákoně, je strach z toho, že můžeme svým špatným způsobem života promarnit příležitost, kterou nám svou smrtí a vzkříšením Ježíš přinesl. Poučení této doby nám může pomoci nasměrovat náš život správným směrem.

Miroslav Verčimák


S radostí všem oznamujeme, že
ve středu, 22. dubna 2020, o. František slaví okrouhlé
ŠEDESÁTINY
.
Dvanáct let (tedy celou pětinu) svého dosavadního života byl administrátorem farnosti
sv. Jakuba Staršího v Praze – Petrovicích, a to v čase, kdy se stavělo farní centrum Camino,
na čemž má nemalou zásluhu.
S vděčností Pánu Bohu za jeho život a za vše, co pro tuto farnost udělal, přejeme o. Františkovi, ať ho Pán provází dalšími roky života, ať ho naplňuje pokojem a radostí,
která plyne ze skutečnosti, že Bůh mu připravil nejen tento pozemský život,
ale také život věčný.
K tomu pevné zdraví a potřebné milosti pro další službu.

o. Miroslav, členové farních rad a farníci

 

Promluva o. Miroslava na 2. neděli velikonoční (19.4.)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Nacházíme se na konci velikonočního oktávu, který symbolizuje tu jedinečnou dobu vítězství našeho Pána Ježíše Krista nad smrtí. Vzkříšený Ježíš nás táhne za sebou, vyvádí nás z našich smrtí a dává do pohybu života všechno, co ustrnulo ve smrtelné nehybnosti. Díky němu teď máme život, který přesahuje naše představy, a naším cílem je to „Boží teď“, kde už nebude prostor ani čas, ale všechno ve všem bude Bůh. Je potřebné si uvědomit, že On pro nás udělal mnohem víc, než jsme schopni pochopit; je toho tolik, že to nemůže pojmout naše malá kapacita zkušenosti.
Může ale přijít na mysl otázka, co se změnilo po velikonočním Triduu, kde se zpřítomnilo umučení, smrti a vzkříšení Ježíše? Když se podíváme kolem sebe, zdá se, že všechno běží tak jako před Velikonocemi. Ohrožení koronavirem trvá dál, chodíme pořád v rouškách a zachováváme společenský odstup, abychom chránili sebe i ty druhé. Ve zprávách stále posloucháme o blížící se ekonomické recesi a vyhlídky do budoucna se zdají být pošmourné a nejisté.
Do této situace nám přichází na pomoc Boží slovo dnešní neděle, která je tradičně nedělí Božího milosrdenství. V dnešním evangeliu vystupuje učedník Tomáš, který dostal přívlastek „nevěřící“, nebo „pochybující“, byť jeho vyznání „Pán můj a Bůh můj“ představuje vrchol víry v Ježíše Krista. V příběhu se dovídáme, že mu říkali Didymos, což v řečtině znamená Dvojče. Čí dvojče? On je dvojčetem každého z nás, protože my všichni máme tendenci pochybovat a nevěřit v situacích, které nemůžeme pochopit, ovlivnit a nemáme je pod kontrolou. Zdá se nám to nemožné, neuvěřitelné, protože když to neuděláme my, kdo to udělá? Možná se nám zdá, že věřit ve vzkříšení je normální, dokonce samozřejmá věc. Ale z lidského hlediska nemá zmrtvýchvstání žádné předpoklady. Když si vzpomeneme na sv. Pavla a jeho rozhovor s řeckými mudrci, tak všechno bylo v pořádku do momentu, než přišla řeč na vzkříšení. Tehdy rozhovor skončil a filozofové odešli s poznámkou, že si Pavla vyslechnou někdy jindy. Věřit ve vzkříšení neznamená rozumově připustit, že je něco takového možné. V tomto pozemském životě se smrtí všechno končí. Vzkříšení pro nás znamená potkat Vzkříšeného v událostech našeho života, vstoupit do kontaktu s ním a přebývat s ním. K tomu je ale potřebná víra, která dovoluje Bohu, který vždy respektoval a respektuje naši svobodu, aby v nás udělal to, co slíbil. Jedině skrze víru se dostáváme do jiné dimenze než té naší – lidské. Dospět k Božímu životu není v lidských silách ani schopnostech. Kdyby to bylo možné, nepotřebovali bychom velikonoční tajemství, stačila by trochu silnější vůle.

Caravaggio: Nevěřící Tomáš

Caravaggio: Nevěřící Tomáš

Tomáš měl dvě velké přednosti: když nevěřil, nesnažil se tvářit, že věří, aby se nelišil od ostatních. A za druhé: Tomáš miloval Ježíše. Jak se dočteme v Janově evangeliu, Tomáš byl ochoten s Ježíšem zemřít a pak se ho ptal, kam jde, aby mohl být spolu s ním. Ale v době, kdy se Vzkříšený zjevil svým učedníkům a dal jim svého Ducha, Tomáš byl mimo toto společenství. Ježíš mu dopřál, aby ho osobně uviděl, nic mu nevyčítal, ale zdůraznil, že blahoslavení jsou ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili. Ale toto setkání se nemohlo stát někde mimo shromážděnou komunitu, ale právě tam. Také pro nás je důležité toto společenství, kterým je Církev. V ní se setkáváme se vzkříšeným Ježíšem v jeho slově a eucharistii. Tam dostáváme správnou interpretaci pro náš život a vidíme, tak jako apoštolové, že svým vzkříšením Ježíš nezrušil smrt, ale otevřel skrze ni cestu, kterou nás vyvádí do života. Smrt je stále přítomná (protože je ještě přítomný hřích jako dobrovolné a vědomé rozhodnutí člověka), ale toho, kdo věří, už neničí a nedominuje nad ním skrze strach, protože Ježíš nad ní zvítězil. Proto křesťan žije v neustálém spojení s Kristem, který sám o sobě řekl, že je Vzkříšení a Život.
Na závěr mi dovolte jednu osobní zkušenost z Toronta, kde jsem znal kněze v pokročilém věku, který byl nemocný a hodně trpěl. Při jedné příležitosti řekl něco, co si budu pamatovat do konce svého života. Řekl, že když byl mladý, horlivě vykonával svou kněžskou službu, byl velice aktivní a velmi dobrým kazatelem, ale „teď, když už nemůžu nic dělat, teď jsem šťastný, protože teď můžu být s Ním.“ Když jsem se na něho díval a slyšel jsem, že v této situaci utrpení může říct, že je šťastný, v tu chvíli mi bylo jasné, že tento člověk měl v sobě život Vzkříšeného.

Miroslav Verčimák

Žehnání pokrmů svépomocí.

Žehnání pokrmů o Velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídala požívání nejen masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku má velikonoční vejce – symbol života. Žehnací modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací modlitbu neprovází ani znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou. Je na kněžích, aby tento text k žehnání pokrmů nabídli svým farníkům.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů na výběr: Gn 1,27–31a; Gn 9,1–3, Lk 11,9–13:

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:
Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože,
ty všechno naplňuješ svým požehnáním;
shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna
děkujeme za tvé dary,
které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,
a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,
aby všechno směrovalo k tvé oslavě.
Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.