Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešním svátkem, při kterém si připomínáme křest Pána Ježíše v řece Jordán, končíme liturgické období Vánoc a vstupujeme do mezidobí. Tento čas, který se může v porovnání se svátečným časem zdát jako obyčejný, není vůbec méně hodnotný. Je to čas kdy máme ve svém každodenním životě žít to, co jsme o svátcích slavili. K čemu by to bylo, kdyychom prožívali radost ze svátku, který by neměl žádný vliv na náš život? K čemu jsou Vánoce, když se v našem srdci nenarodí Ježíš Kristus? Svátek je mnohem víc než pouhé zastavení a prožití příjemných chvil, jakési vydechnutí si v závodech běžného života. Ukazuje nám směr a připomíná to, na co v koloběhu starostí a problémů zapomínáme, a to je cíl našeho života. Proto je svátek něčím výjimečným a připravuje nás na život v plnosti, ke kterému každou minutou směřujeme. Tam už nebude prostor ani čas, bude už jen jeden velký nekončící se svátek. To, co si o svátcích zde dopřáváme, je předchuť toho, co bude v našem cíli napořád, protože tam už budou naše touhy vyplněny.
Když se podíváme do naší současnosti, zdá se, že člověk ztrácí schopnost slavit. Není to jen tím, že dnes žijeme mnohem pohodlněji a v mnohem větším dostatku, než naši předkové. Je to též proto, že když nevidíme smysl svátku, tak jaký smysl má potom jeho slavení? Nač se hezky obléct, uklidit si bydlení a připravit se? Pak už jen zůstává vymýšlet jakékoli příležitosti k oslavě, abychom se nenudili. Tímto způsobem vzniká např. takový Národní den vanilkové zmrzliny ve Spojených státech. Pak se to míchá dohromady a je z toho chaos. Papež František kritizoval způsob, jakým se podávají zprávy v masmédiích. Na stejné úrovni se prezentují tragédie, přírodní katastrofy, ztráty na lidských životech a současně se mezi to přidávají banality, které často ani nemají opodstatnění být zveřejněné.
Dnešním svátkem slavíme něco, co je pro náš život podstatné, něco bez čeho bychom nemohli dosáhnout cíle a naplnění našeho života. Ježíš začíná svým křtem v Jordánu svou veřejnou činnost, začíná misii, která dá lidstvu možnost vrátit se ke kořenům svého bytí a ke skutečnosti, do které jí povolává Stvořitel. K tomu byla nutná podmínka – jmenovitě, aby se Boží Syn (rovný Otci) stal člověkem a tím přijal naší křehkou a hříchem poškozenou přirozenost. Proč se tohle muselo stát? Známý německý teolog Dietrich Bonhoeffer říká: „Padlý člověk nemůže opět najít a přijmout Boží podobu, proto je tu jen jediná cesta, jak mu pomoci: Bůh sám přijímá podobu člověka a přichází k němu“. Ano, člověk si nemohl sám pomoci. Nestačilo víc inteligence, více ochoty, chytrosti nebo silnější vůle. Proto od někoho vyžadovat, aby se spasil sám, je jeden velký moralismus, protože tato žádost je pro člověka neuskutečnitelná jeho vlastními silami.
Naše spása vždy začíná vírou v Ježíše Krista poslaného k nám jeho Otcem, jejíž zpečetěním je křest. Mnozí z nás si svůj křest nepamatujeme, protože jsme jej přijali jako malé děti. Stalo se tak proto, že naši rodiče uznali, že to, co budeme v životě potřebovat nejvíc je otevřená brána do života věčného. Konvertité už přijímají tuto první svátost vědomě a z vlastního rozhodnutí. V tomto malém obřadě se skutečně realizuje to, co představuje – je odstraněn prvotní hřích, s kterým přicházíme na svět, a dostáváme Ducha Svatého, čím se stáváme dětmi Božími a dětmi Církve. Ve vodách křtu se v nás usmrcuje „starý člověk“ a rodí se „nové stvoření“. Ale toto není konec, ale samotný začátek. Začátek nádherného dobrodružství s Bohem, kde ho budeme poznávat a neustále se ponořovat do jeho milosti a lásky.
Proto náš křest zdaleka není jen zápis v matrice pokřtěných, ale je to něco, z čeho žijeme a čerpáme celý svůj pozemský život. To je ta síla, která nás uschopňuje proměny na věrnější obraz a podobu Boží, ke kterým jsme byli stvořeni. Tato proměna nám přináší už zde radost a dává poznání a jistotu, že nebeské království je právě to místo, kam patříme. To je ten dům našeho nebeského Otce, kde díky Ježíši máme každý své místo a kde slavení, pokoj a radost nikdy nepřestanou.
Váš Miroslav Verčimák