Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Popeleční středa opět otevřela cestu postnímu období, které nám Církev nabízí jako čas milosti a spásy. Je pravdou, že k obrácení jsme zváni každý den, ale tento čas, kdy celý Boží lid vstupuje do postního období, dává nám jako jednotlivcům podporu a odvahu vstoupit do tohoto procesu obrácení. Symbol popela, který nám připomíná naší smrtelnost a pominutelnost, je pro nás pomocí, abychom tento postní čas co nejlépe využili. Je to drahocenný čas poznávání sebe samých v pravdě, což je podmínkou přijetí spásy. Tu totiž nemůžeme dosáhnout jiným způsobem, než jen tak, že ji přijmeme jako dar. Žádný z nás nemá nárok na to, aby mu bylo Bohem odpuštěno, ani si nemůže spásu zasloužit, vynutit nebo si na ni vydělat. Právě v této situaci však máme možnost setkání s tajemstvím našeho Boha, který je láskou a milosrdenstvím. To, že nám Bůh chce odpustit, není známkou jeho slabosti, ale naopak, jeho suverénní mocí.
Joseph Anton Koch : Krajina s Noemovým díkůvzdáním.
Už v Starém zákoně se můžeme dočíst, že Bůh je milosrdný a slitovává se proto, že je všemohoucí. On, na rozdíl od nás, není hnán strachem a následnou nenávistí, aby tak ničil své stvoření.
My to často děláme a neuvědomujeme si, že ničením Božího stvoření ničíme také sami sebe. Může být pak člověk vůbec milosrdný? Ano, ale jen ten, komu bylo odpuštěno a kdo si to dostatečně uvědomuje, protože má hlubokou zkušenost se svou slabostí a Božím milosrdenstvím ve svém životě.
V této době pandemie, kdy jsme zatíženi různými omezeními a náš život je rozhodně složitější, než byl v době bez koronaviru, se můžeme ptát, jestli jsme ochotni k tomu všemu ještě snášet postní odříkání a skutky pokání, půst, modlitbu a almužnu. Zde je potřebné říct, že tato postní praxe není cílem, ale prostředkem ke vstoupení do hlubšího vztahu s Bohem, jeho láskou a milosrdenstvím. A tímto prostředkem nám Pán nechce přitížit, ale pomoci v boji proti našemu nepříteli, v boji proti pokušením. Ta, když jim podlehneme, nás strhávají na nesprávnou cestu životem.
Dnešní čtení z evangelia začíná krátkou větou: „Duch vyvedl Ježíše na poušť.“ V řeckém originálu je to vyjádřeno velice silně, když je vidět naléhavost této epizody Ježíšova života: „Duch ihned vyhání Ježíše na poušť.“ Je to Duch Svatý, který Krista pohání silou, kterou vlastní, a to je sila lásky. Zde vidíme, že pro Božího Syna to nebylo nějaké asketické cvičení, ale byla to úplná poslušnost Bohu Otci. Tato událost se odehrává na poušti, která je místem ticha a samoty. Nejsou zde žádné atrakce rozptylující člověka a tím se dostávají k slovu jeho nejhlubší otázky, před kterými v hluku každodennosti utíká. Poušť je také místem, kde se normálně nedá žít, poněvadž tam není voda ani jídlo. Izraelité po vysvobození z egyptského otroctví při svém putování pouští zakoušeli, že život přichází od Boha, protože bylo jasné, že to nebyly jejich schopnosti, které by je udržely naživu.
Nakonec je poušť místem pokušení, kterým musel Ježíš čelit. Těmto pokušením ale museli čelit i Izraelité putující čtyřicet let na poušti a jsou to ta sama pokušení, které prožíváme i my. Zatímco Izraelité i my těmto pokušením podléháme, Ježíš nad nimi zvítězil a ukazuje nám, kde máme hledat oporu, abychom mohli žít podle Boží vůle. Období čtyřiceti dní na poušti bylo pro Ježíše časem žít evangeliem. Satan se ho snaží od toho odradit (dokonce i cituje slova Písma) a přimět ho, aby se soustředil na své potřeby, čehož symbolem byl chléb, ve který měl proměnit kameny. Snaží se také, aby Ježíš nepřijal svou skutečnost, to, že je synem ovdovělé matky žijící v zapadákově na okupovaném území, a aby chtěl změnit tuto skutečnost zázrakem. A nakonec se Ježíše snaží přesvědčit, aby disponoval mocí, kterou mu on dá poté, co se mu pokloní. Ježíš se nedal vtáhnout do Satanových interpretací Svatého písma, ale žil evangelium, opíral se o svého Otce.
Tento postní čas, do kterého jsme vstoupili, ať také pro nás bude časem pouště, časem milosti, abychom nerozptylováni hlukem tohoto světa mohli vyjít z povrchnosti, do které nás tlačí hektický způsob života a objevovat to, co pro nás připravil náš Stvořitel. Od toho, jak budeme žít tento čas, bude záviset mnoho. Když vezmeme tuto nabídku vážně, pak Velikonoce nebudou jen dalším svátkem v našem životě, ale náš život se změní v setkání se Vzkříšeným ve světle velikonočního rána.
Váš Miroslav Verčimák