Drazí farníci, milí bratři a sestry!
S plynoucím postním časem se postupně dostáváme hlouběji k odpovědi na otázku významu našeho křtu a na jeho nenahraditelnost v našem životě. O velikonoční vigilii se v křestních vodách katechumeni zrodí pro nový život a pro nás již pokřtěné to bude možnost obnovení svých křestních závazků a také uvědomění si, že křest je událost, z níž neustále čerpáme a žijeme. Protože my, byť nejsme ze světa, ještě ve světě žijeme, potřebujeme světlo a odvahu, abychom se nepokoušeli usadit se na zemi a vybudovat si království zde. Nejhorším scénářem pro křesťana je žít život, který je výsledkem kompromisu zavěšeným mezi nebem a zemí – vybírat si v konkrétní životní situaci, co se mu právě více hodí. Když si chce užít, tak vytěsňuje myšlenku na věčný život a když přichází utrpení, tak se k nadpřirozenu začne opět hlásit. Tím se zamlžuje jeho totožnost a to pak ovlivňuje, jaký život ve světě žije. Proto příprava na velikonoční svátky se nemůže zredukovat jen na kosmetickou úpravu slabostí člověka, ale má být hlubokou obnovou celého života.
Otázka naší identity zdaleka není otázkou teoretickou, protože z odpovědi na ní vyplývá, ke komu patříme. V dnešním prvním čtení se dovídáme, že Bůh si vyvolil Izraelity za svůj národ a to vyvolení potvrdil smlouvou na hoře Sinaj. Tam jim také daroval poznání své vůle vyrytou na kamenných deskách. Těch „Deset slov života,“ které my nazýváme hodně právnickou terminologií „Deset přikázání,“ patřilo především tomuto lidu, který byl zavázán smlouvou a patřil Bohu. Když tento lid odmítal poslouchat Boha a míra hříchu se přiblížila k hranici nebezpečné pro existenci národa, Bůh dopustil, že byli odvlečeni do vyhnanství. Čas exilu nebyl pro ně časem Boží pomsty, ale časem očišťování a uvědomění si, kdo jsou a jaká je jejich misie ve světě. Bůh je nevyvolil proto, že byli mocní, s vyspělou kulturou a početnou armádou, ale naopak, vybral je jako skupinu otroků v Egyptě, vysvobodil je z něj a v jejich středu zjevoval svou existenci a přítomnost. Za všechno čím byli a co měli, vděčili Bohu, jedinému Bohu, co je zdůrazněno hned v prvním přikázání. To si nejhlouběji uvědomovali a prožívali putováním na poušti do Zaslíbené země.
El Greco – Očištění chrámu
Uprostřed postního období nám Církev připravila příběh z evangelia, kde se mluví o vyčištění chrámu. Vidíme zde Ježíše, který vstupuje do domu svého Otce a nekompromisně je čistí od všeho, co tam nepatří. Jeho horlivost je vedena z lásky k svému Otci a také k člověku, kterého má svou obětí zachránit od věčné smrti. Nemůže si dovolit dělat kompromisy, protože v sázce zde není v žádném případě nějaká maličkost, ale věčný život pro nás. A protože se nás to bezprostředně týká, vstupuje Ježíš i do chrámu našeho těla, do našich životů, aby nás očistil od nánosů, které nám zabraňují vidět, co je v našem životě podstatné. Má na to právo? Odpovědí je náš křest, skrze který patříme jemu. Naše křesťanství nemá základ v tom, že jsme zapsání ve farní matrice, ale v tom, že máme Ducha vzkříšeného Ježíše Krista. To se realizuje tehdy, když podle Božího plánu „vládneme nade vším tvorstvem a sloužíme jenom svému Stvořiteli.“ Když křesťan přestane sloužit Bohu, nestane se tím, jako by možná očekával, svobodný, ale právě naopak, stává se otrokem věcí, nad kterými měl vládnout.
To nás přivádí k pochopení přítomnosti kříže v našem životě. Ačkoli se stává, že se o kříži píšou vzletné básně, kříž bude vždycky něco, co nám nepasuje do života vyprojektovaného podle našich představ. Je to očištění a často jediný způsob jak člověka přivést zpátky do jeho skutečnosti, jinými slovy, aby nechodil patnáct metrů nad zemí. Opět je potřebné připomenout, že Kristův kříž není žádná vymyšlená náboženská filozofie, ale událost, skrze kterou se zjevila a uskutečnila Boží vůle. Co je Boží vůlí? To, aby člověk poznal pravdu a byl spasen od věčné smrti. Nepochopit význam kříže v životě křesťana znamená nepochopit křesťanství. Církevní otcové říkají, že ten, kdo utíká před křížem, se vrhá v náručí ďábla. Proč není tak snadné přijmout svůj kříž, o tom mluví dnešní druhé čtení. Je to vyžadování od Boha zázraků a důkazů, což je úplným opakem víry, a také hledání lidské moudrosti, která člověku stejně pomůže jen na tomto světě a nepřivede ho k slávě vzkříšení. Vždycky bude platit, že cesta nikdy nevede od pochopení k víře, ale naopak, od víry k pochopení.
Váš Miroslav Verčimák