Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
letošní netradiční Vánoce nám ve větší míře připomněly slova proroka Izajáše: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Z těchto slov vyplývá, že Boží záměr vždy dopadne tak, jak to Bůh naplánoval a chtěl, a to i přes všechny překážky, které by se mohly objevit. Narození Božího Syna, které o Vánocích slavíme, je nepochybně Boží vůle a tak i navzdory pandemii jsme Dítě Ježíše přivítali mezi námi. Ne jako tradici a trochu rozptýlení, abychom alespoň na chvíli zapomněli na tíživou skutečnost pandemie, ale jako historický fakt, kterým začaly „poslední časy.“ Časy Nového zákona, ve kterých se realizují Boží přísliby dané lidstvu. Boží Slovo, které se stalo v dějinách světa tělem, skutečně splnilo svou misi a tím otevřelo cestu ztracenému člověku do jeho skutečné domova. V těchto dnech i poslední vánoční stromky usychají a vyhodí se, protože splnily svůj úkol. Ovoce Vánoc a radost, které s sebou přinášejí, zůstává dál.

Na počátku bylo Slovo…

Vstup do nového roku je snad u každého provázen přijetím různých novoročních předsevzetí. Dáváme si je i tehdy, když sami z vlastní zkušenosti tak úplně nevěříme, že se nám je podaří dodržet. Je to ale snaha něco v našem životě změnit, abychom lépe strávili čas, který budeme ještě mít k dispozici. Dnešní první čtení nám dává tip na jedno předsevzetí, které bude mít určitě velký význam pro náš život. Zve nás totiž, abychom v novém roce přilnuli k Moudrosti. Není to ledajaká moudrost. Přesahuje tu moudrost, o které slyšíme v dílech filosofů a různých radách od moudrých lidí. Tato moudrost je zaměřena výhradně na náš život jako celek, nejen na náš intelekt. Tato Moudrost je rozlita v celém stvoření a proto i sv. Pavel říká, že je možné i ze stvořených věcí za pomoci rozumu dospět k pravdě, že Bůh existuje. Ale víra ohraničená jen na existenci Boha nám nestačí, protože člověk se ptá ve svých problémech a těžkostech – jak mi Bůh může pomoct, co můžu od něho očekávat, stojím mu za to, aby kvůli mně něco dělal? Člověk se ptá, v jakém vztahu s Bohem jeho život probíhá. Dějiny spásy nám ukazují, že Bůh není kdesi daleko v studeném vesmíru povznesen nad malost stvoření. Všechno, co stvořil je dobré a krásné a proto to nepovažuje za nějakou maličkost. To dokonale ukázal v dějinách světa, když intervenoval pro dobro lidstva a nakonec nám poslal svého jediného Syna.
Zosobnění Moudrosti z prvního čtení je sám Ježíš Kristus, Slovo Otce, skrze které stvořilo svět. Všichni vděčíme za svou existenci jemu, který přichází od Věčného Otce a stává se člověkem. Celým svým bytím nám ukazuje tuto pravdu, a aby mohl odhalit poslední tajemství Boha, musel se stát člověkem a dát svůj život na kříži. Jaké je to tajemství? Že Bůh je láska, a to až do takové míry, že obětuje svého jediného Syna, aby zachránil člověka a dal mu možnost vrátit se domů –  tam, kam patří, do věčného života.
O tom nám mluví dnešní druhé čtení, kde se říká, že Bůh s námi počítal už před stvořením světa. V naší pozemské realitě, uprostřed problémů, obav a starostí, se nám to může zdát příliš krásné a vznešené na to, aby to byla pravda. A skutečně, kdo z nás lidí by si mohl troufnout něco takového říct, nebo jen pomyslet! Proto sv. Pavel říká, že jedinou možností, abychom tohle mohli pochopit, přijmout a žít, je dar Ducha Svatého. Jenom v něm máme správné poznání a On osvěcuje naše srdce, abychom pochopili „jaká je naděje těch, které on povolal.“ Bez tohoto poznání budeme neustále uvězněni v kruhu uspokojování svých potřeb a nikdy si neuvědomíme, k čemu jsme pozváni a vybráni!
Tajemství Vánoc nás uvádí do této skutečnosti a ukazuje nám úplně jinou perspektivu, než je ta čistě pozemská. Věčnost, která se příchodem Božího Syna prolomila do naší dočasnosti, nás zve k tomu, abychom žili v perspektivě vyplnění úžasného Božího plánu pro každého z nás. Zve nás k tomu, abychom i v novém roce nehledali štěstí, ale Toho, který je odpovědí na naše štěstí. A tou odpovědí je Ježíš. On je naší jedinou jistotou a zárukou, že ve spojení s ním bezpečně dojdeme do svého cíle, kde jsou všechny naše touhy po štěstí vyplněny.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
rok se sešel s rokem a opět stojíme na prahu nového úseku dějin, vcházíme do nového roku 2021. Za normálních okolností je tato událost provázená veselým slavením, dobrou náladou a to v kruhu rodiny, přátel, nebo na nějaké akci pořádané pro tuto příležitost. Letos to bude trochu jiné, pravděpodobně komornější. Restrikce pátého stupně systému PES nedovolují hromadné akce a o přemísťování se pozdě v noci nemůže být ani řeči. Dá se bez slavení, jak jsme na to zvyklí, dobře vstoupit do nového roku?
Tento čas je také časem ohlédnutí se za starým končícím se rokem, časem bilancování a hodnocení toho, co bylo v našem životě dobré a toho, co se budeme snažit v novém roce napravit. Spojuje se to s pohledem do budoucnosti, promítáním a plánováním, co nám asi nový rok přinese. Pandemie nám ukázala, že lidské plány nejsou všemocné a všechno se může v krátké době změnit. Tato pravda však neplatí jenom v době ohrožení virem, ale platí stále. Jen ne vždy si to uvědomujeme a tehdy žijeme v domnění, že když všechno jde dobře, tak je to samozřejmé. A to v žádném případě není.
Známý americký křesťanský kazatel Billy Graham řekl, že neví, co ho čeká v budoucnosti, ale ví, kdo má budoucnost ve své moci. Co lepšího můžeme udělat na začátku nového občanského roku, než vložit svůj život, který žijeme v tomto nejistém světě, do těch nejjistějších rukou? Čí ruce to jsou? Jsou to ruce toho, který nám podle dnešního prvního čtení žehná. Je to sám Bůh, který předepsal toto požehnání Mojžíšovi, aby jím žehnal Božímu lidu. Slyšíme v něm dvakrát prosbu, aby Bůh k nám obrátil svou tvář a osvítil nás její září. To, co ve skutečnosti k životu potřebujeme, je jistota, že Bůh nás vidí a dobře ví, co prožíváme ve svém životě a že (zvláště v těžkých situacích) nejsme sami, odkázáni jenom na své slabé síly a možnosti. Nevidět Boží tvář, jeho lásku k nám, nás uvádí do nejistoty a pocitu osamocení. Život se pak mění v těžké břemeno, které jen stěží vlečeme, a radost mizí ve spleti starostí a problémů.
Abychom mohli Boží lásku zakoušet a vidět Boha přítomného v dějinách našeho života, potřebujeme mít postoj, jaký měla Maria v dnešním evangeliu. Ona uchovávala „to všechno v srdci a rozvažovala o tom.“ Uchovávala ve svém srdci události, které prožívala a přemýšlela o nich. Věděla, že Bůh je přítomný v jejím životě, že její život není pouhou řadou nahodilých situací, které vedou kdoví kam. Tím se dostávala hlouběji k poznání Boha i svého života. Uměla číst souvislosti i význam svých životních událostí, skrze které k ní mluvil Bůh a o tom svědčí v té krásné modlitbě zvané Magnificat. Velebí Boha, že jí udělal „velké věci,“ které nejsou jenom pro její dobro, ale pro dobro všech. Písmo říká, že některým věcem nerozuměla, ale to nebylo pro ni příčinou ke vzpouře, jak to vidíme i dnes v společenském dění (které má svůj počátek vždy v srdci jednotlivce). Měla k Bohu vztah důvěry a lásky, proto od něho v pokoře nevyžadovala, aby jí hned všechno vysvětlil. Velice dobře věděla, že je to Bůh, který řídí a vede historii nejen světa, ale i dějiny jejího života. A protože měla správný obraz Boha, věřila a následně zakoušela, že dějiny jejího života jsou svaté, protože je naplánoval a skrze její souhlas realizoval sám Stvořitel.
Proto na Pannu Marii dnes hledíme s vděčností a láskou, protože se stala Matkou našeho Spasitele. Její bezvýhradný souhlas a odevzdání celého svého života Bohu spustilo spásonosný plán záchrany lidstva. Plod jejího života přijal naší lidskou přirozenost, nestyděl se k nám přihlásit a udělal z těch, kteří v něho věří Boží děti. Tím jsme se stali také bratry a sestrami Ježíše a v něm taky bratry a sestrami mezi sebou navzájem. Proto je Panna Maria i naší matkou, ke které se můžeme s důvěrou utíkat a prosit jí o pomoc. Ona je dokonalým příkladem toho, jak Bůh miluje člověka. Nejsme pro něho pouhým nářadím, které by používal k realizaci svých plánů, ale bytostmi určenými k plnosti života. Pak spolupráce s Bohem a plnění jeho vůle je nejvyšší formou svobody a duchovní plodnosti.
Spolu s pastýři, kteří pospíchali, aby viděli v setkání s Marií, Josefem a děťátkem, že všechno je tak, jak jim zvěstoval anděl Páně, také velebme Boha na začátku nového roku a svým životem ohlašujme tuto radostnou zvěst všem, které potkáme.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Příklad Nazareta

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia. Zde se totiž nejprve učíme dívat, poslouchat, rozjímat a do hloubky pronikat, jaká vznešená a tajemná síla je ukryta v tom velmi prostém, velmi pokorném a velmi krásném zjevení Božího Syna. Snad se ho ponenáhlu učíme i napodobovat.
Zde si vskutku osvojíme způsob a cestu, jak snadno poznat, kdo je Kristus. Zde obzvláště chápeme, jak mnoho je třeba si všímat toho, co nějak souvisí s jeho pobytem mezi námi a jakoby jej vymezuje: jsou to místa, doba, zvyky, řeč, posvátné obřady a konečně všechno, čeho Ježíš použil k tomu, aby se stal světu zjevným. Zde všechno mluví, všechno něco znamená.
Zde zajisté, v této škole, chápeme, proč je třeba zachovávat duchovní kázeň, přeje-li si někdo řídit se učením evangelia a stát se Kristovým žákem.
Jak rádi bychom se chtěli vrátit ke svému nejútlejšímu dětství a znovu se svěřit této pokorné a zároveň vznešené nazaretské škole! Jak mocná je naše touha moci obnovit v blízkosti Marie své snažení o pravou životní moudrost a o získání schopnosti chápat božské pravdy!

Nazaret

Avšak usedli jsme tu jenom jako poutníci a jsme nuceni vzdát se své touhy pokračovat v tomto domě v nikdy neukončeném vzdělávání se v poznání evangelia. Přece však neodejdeme, aniž bychom si ve spěchu a jakoby pokradmu odnesli z nazaretského obydlí nějaké stručné napomenutí.
Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava. Ach, ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů; nauč nás, nakolik je potřebná a platná příprava, učení, meditace, vlastní vnitřní řád života a modlitba, jíž v skrytu přihlíží samotný Bůh.1
Mimoto tu poznáváme způsob domácího života. Nazaret nám zajisté může ukázat, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a skvělá je její krása, jak posvátná a neporušitelná je její podstata; může nám ukázat, jak vzácná je v rodině výchova, již nelze ničím jiným nahradit; může nás poučit o tom, jaké je vlastní poslání rodiny ve společenském řádu.
Posléze tu poznáváme kázeň při práci. Ty nazaretské sídlo, domove tesařova Syna, zde nejspíše si přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spásu přinášející zákon lidské práce; obnovit tu důstojnost práce takovým způsobem, aby ji pociťovali všichni; pod touto střechou si přejeme připomenout, že práce nemůže být sama sobě cílem, nýbrž že svou svobodu a své výsadní postavení získává nejen vzhledem k hospodářským zřetelům, ale i vzhledem k tomu, čím je sama vedena ke svému skvělému cíli. Zde chceme konečně zvěstovat spásu dělníkům na celém světě a ukázat jim veliký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra, který se staví za všechny jejich spravedlivé požadavky.

Z promluvy svatého papeže Pavla VI. při pouti do Svaté země (Allocutio habita Nazareth 5.1.1964)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Po netradiční době adventní k nám teď přicházejí netradiční Vánoce. Doba pandemická nám celkem úspěšně bortí naše představy o tom, jak vánoční svátky mají vypadat a jak by to správně mělo být. V této nelehké době stojíme před rozhodnutím, jak se s tím vším vypořádat, jak si nedat ukrást Vánoce a co dělat pro to, abychom je prožili v pokoji a radosti. Od čeho záleží náš pokoj a radost?
Na první pohled by se zdálo, že to závisí od vnějších věcí, na které jsme si zvykli a které k tomu patří, jako je domácí pohoda s vánočním stromečkem, dobrým jídlem a dárky pro naše nejbližší, návštěva kostela na půlnoční nebo na Boží hod vánoční a jedinečná atmosféra, která se nachází v našich domácnostech i za jejími okny. Tyto hezké a dobré věci nám mají pomoci setkat se s Ježíšem a vpustit ho do našeho života, ale samy o sobě nemohou být cílem. Když se nám, navzdory našemu úsilí, nepovede uskutečnit tyto svátky podle našich představ, může nám to dát větší šanci k setkání se Slovem, které se stalo tělem. Naše pozornost se může lépe zaměřit na Toho, kvůli komu se tyto svátky slaví. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že svět si v oslavě svátků, kterým ještě stále říká „Vánoce”, vůbec nevšímá toho malého Dítěte, ale nahradil jej zvláštní postavičkou v červené čepici. Jestli by byl smysl Vánoc jenom v tom, abychom si užili nějaký čas v pohodě a zábavě, pak by to někomu mohlo i stačit. Křesťan si však nemůže dovolit takto zploštit druhý největší svátek, který se svým významem přímo dotýká jeho života.

V mohutném prologu z Janova evangelia na nás sálá úplně jiná skutečnost a před námi se otevírá definitivní plnost božského plánu spásy člověka. Jak říká známy teolog Hans Urs von Balthasar: „ Vánoce nejsou jenom událostí v dějinách, ale spíše invazí věčnosti do naší dočasnosti.“ Ano, v tom malém Dítěti, ve kterém se Slovo stalo tělem, se prolomila věčnost do našeho času. Když mluvíme o slově, tak je potřebné si uvědomit, že v biblickém jazyce tento termín neoznačuje to, co pod tím naše kultura většinou rozumí – vyřčenou myšlenku, ideu. Boží Slovo znamená Boží kreativní moc, událost. Proto i křesťanství, kterého začátkem je příchod Božího Syna na svět, není žádná ideologie, ale událost, kterou teď slavíme.
Skrze příchod Ježíše na svět nastala zásadní proměna. Naše bídná životní situace se změnila na svátek, poněvadž „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Když si toto do důsledků uvědomíme, pak úžasná proměna z otroka hříchu na Boží dítě nemůže v nás vyvolávat nic jiného, než obrovskou radost a jásot. Teď jsme totiž svobodní a můžeme milovat druhého člověka láskou, kterou nás miluje Bůh. Můžeme teď dělat to, čeho jsme jako otroci nebyli ze strachu před smrti schopni. Tato skutečnost je zde pořád a není chvilky, kdy by zmizela. Ale my, zapomínající lidé, potřebujeme slavit tyto svátky Vánoc, abychom si připomněli příchod Božího Syna do naší historie a jeho tajemnou přítomnost mezi námi.
O těchto svátcích, kdy slavíme narození Ježíše Krista, slavíme také naše narozeniny pro nebe. Narodili jsme se znovu ve svém křtu a tím se stala naše proměna uvnitř nás, v našem životě, v našem srdci. Proto pokoj a radost nezáleží tak od vnější situace, ale z uvědomění si, že nám byl dán život věčný. Protože je to v podstatě účast na životě Věčného, tento život nám nikdo a nic nemůže vzít, dokonce ani naše fyzická smrt, které jednou každý z nás bude čelit. Jak se neradovat, jak nežít v pokoji, když ten největší problém lidstva byl už vyřešen. Všechno se to začalo příchodem malého Dítěte na svět, které pak vyplnilo misii danou mu od jejího Otce. Ukázalo nám, že Bůh miluje člověka nezištnou, bezpodmínečnou láskou a připravil mu místo ve svém království.
Dovolte, abych o těchto Vánocích popřál Vám, Vašim rodinám a blízkým milostiplné, pokojné a radostné slavení svátků, aby se ve Vašich srdcích narodil Ježíš Kristus, kterého přítomnost ve Vašem životě bude zárukou vyplnění se všech jeho příslibů.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
S končícím se adventním obdobím nás opět překvapil rychle rostoucí počet nakažených a přechod na vyšší čili čtvrtý stupeň PES, což v praxi znamená větší omezení ve veřejném životě. Dotklo se to i naší farnosti a z toho důvodu se opět ozývám formou promluvy ke čtvrté adventní neděli. Jak důležité je držet se Božího slova, které je „duch a život,“ aby nám pomohlo ve snaze nedát si ukrást blížící se vánoční svátky. Tato nelehká doba vyvolává v lidech pocit nejistoty a omezení, co přispívá k růstu napětí a nervozity. V této atmosféře může dojít k tomu, že po svátcích si uvědomíme, že jen prošly kolem nás, místo toho, aby nás obohatily. Odkud můžeme čerpat pokoj a jistotu v této nejisté době, oč se máme opřít a kterým směrem jít? Tyto zdaleka ne jen teoretické otázky očekávají naší odpověď.
Jedinou jistotou, jak říkali otcové pouště, je „milovat Ježíše Krista, všechno ostatní je marnost.“ Tato jednoduchá věta obsahuje hlubokou pravdu, která jde ke kořenům naší existence, za kterou vděčíme jenom Boží lásce, která se plně zjevila v Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak z praktického života víme, láska je věcí vztahu, a proto jenom v našem vztahu s Bohem můžeme tuto lásku prožívat. V tomto životodárném vztahu nám nemůže nikdo a nic zabránit, o čemž svědčilo tolik svědků v dějinách, u nichž můžeme vidět konkrétní sílu lásky k Bohu. Počínaje prvotní Církví, kde mezi mučedníky, kromě jiných, byly i mladé dívky, jako sv. Anežka Římská, sv. Agáta, sv. Lucie a mnoho dalších, a konče mučedníky z vězení, gulagů a koncentračních táborů bývalého totalitárního zřízení. Oni, byť ve vězení, byli po vzoru sv. Pavla skutečně svobodní lidé, protože znali Ježíše Krista, měli s ním hluboký vztah a věděli, kam směřuje jejich život. Zde je jasně vidět, že nestačí jenom věřit v to, že Ježíš existuje, ale především uvěřit v jeho nezištnou lásku k nám, která nezná hranic.
Víme, že láska se nedá „nařídit“ – ona buď je, nebo není. Odkud můžeme získat lásku k Bohu? Odpověď na to nám dává dnešní první čtení, ve kterém se král David rozhodl postavit Bohu dům. Na tento, na první pohled, dobrý a šlechetný úmysl Bůh reaguje výčitkou a také příslibem. Bůh připomíná králi jeho dějiny, ve kterých udělal z něho, mladičkého pastýře, velkého krále. Připomíná mu to, aby si uvědomil, že je to vždycky Bůh, který nás miluje jako první a určitě si přeje, abychom na tuto lásku odpověděli naší láskou. Na příkladu krále Davida vidíme, že i my můžeme na to zapomínat, nebo nevidět Boží lásku v našem životě. Tehdy se buď od Boha odvracíme, nebo se tváříme, že my můžeme Bohu něco dát. Je to Bůh, kdo nám dává všechno včetně našeho bytí a on slibuje Davidovi, že mu postaví dům, dynastii, z které vzejde Mesiáš. Doba adventní, zvláště její první část (do 16. prosince), slouží právě k tomuto účelu, prohlížet si svůj život a vidět v něm Boží působení.

Zvěstování – Leonardo da Vinci (1472–1475)

V dnešním evangeliu vidíme, jak láska k Bohu přivádí člověka k poslušnosti víry, aby přijal slovo dobré zvěsti do svého života (nejen rozumem), jak to vidíme u Panny Marie. Co působí ta poslušnost z lásky? To, že se v nás rodí nový život, Boží život. Tehdy se stáváme chrámem, v kterém bydlí Bůh. Ta Boží přítomnost v našem životě není věcí nějaké izolované chvilky v našem životě, jako by to všechno předtím nemělo smyslu. U Panny Marie, která se stává Božím chrámem par excellence, se to také neděje až ve chvílí Zvěstování, ale s počátkem jejího bytí.
Život každého z nás má velikou cenu v Božích očích a my se v něm můžeme stát živým kamenem, abychom tvořili chrám postavený na „nárožním kvádru“, kterým je Kristus. Proto si v době adventní připomínáme, že potřebujeme, aby se v nás Ježíš narodil, aby náš život patřil jemu. Pak můžeme společně tvořit Církev, tajemné Kristovo Tělo, a Maria se stává naší matkou. Ona, která je Matkou Ježíšova fyzického těla, tak je i Matkou Církve. Náš život nebyl stvořen pro maličkosti a banality, ale pro věčnost, pro vztah lásky s naším Stvořitelem a proto vstupme do nadcházejících svátku Božího narození s důvěrou, že Pán opravdu přijde a to, co v nás započal, úspěšně dokončí.

Váš Miroslav Verčimák