Liturgické texty.

   Sestry a bratři v Kristu, milí mladí přátelé,
slavíme čtvrtou velikonoční neděli, kterou nazýváme Nedělí Dobrého Pastýře. Byl to papež sv. Pavel VI. (Giovanni Battista Montini), který po II. vatikánském koncilu ustanovil tuto neděli za den kněžských a duchovních povolání. Snad by bylo případné, abych připomněl, že patří do řady papežů, kteří měli opravdu přátelský a velmi vřelý vztah k naší zemi a k našemu národu. Díky svým dvěma přátelům, bratřím Karlu a Pavlu Weirichovým byl seznámen s naší historií a v době druhé světové války zaštítil svou osobou Svatováclavskou nadaci určenou k údržbě svatováclavského oltáře v bazilice sv. Petra. Tato nadace zachránila život téměř třem stům mužů a žen židovského původu z Československa a Itálie. To jsou kořeny osobního vztahu sv. papeže Pavla VI. ke ctihodnému kardinálu Josefu Beranovi, pražskému arcibiskupovi a primasovi Čech. S ním se můžete setkat v katedrále sv. Víta, kde se u jeho hrobu můžete pomodlit. A navštívíte-li někdy po době koronaviru Řím, může Vám poskytnout svůj útulek římský Velehrad, který také vznikl z této iniciativy.
A tak s odvoláním na dvě zmíněné velké osobnosti naší církve obracím se k Vám mladým mužům a ženám, či chlapcům a dívkám, abyste pokud zaznamenáte ve svém nitru Ježíšova slova: „Pojď a následuj mě!“, měli odvahu jít za ním. Víme, že k nám nehovoří ani pomocí mobilu, či jiných sdělovacích prostředků, ale jak nás poučují proroci, stane se jeho slovo v nás a dotkne se nejvniternějších vrstev naší existence a zve nás. Stejně tak jako před více než tisíci sto lety se stalo slovo v nitru sv. Ludmily, jíž je zasvěcen tento rok. Ona vedla k Bohu nejen svého vnuka, sv. Václava, ale i za nás se přimlouvá, abychom neměli strach otevřít mu své srdce a dát mu svůj život.
Vzpomínám na barokní obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v mém rodném městě s nápi-sem Praebe fili mi cor tuum mihi. Tento výraz není tak docela běžný a nelze ho jednoduše přeložit jako „dej mi můj synu své srdce“. Je to zvolání k vydanosti, k odevzdání toho nejhlubšího co mám, co jsem a co mohu dát. Vždy když se setkáváme s Dobrým Pastýřem, který dává svůj život za své ovce, pak dochází k oné hluboké výměně naznačené Ježíšovým zvoláním. Vydat se na tuto cestu znamená vydat se za Tím, který dává smysl našemu životu, naší práci, do které se musíme cele ponořit, abychom ve chvílích, kdy nalezneme Jeho, nalezli také sebe. V současné době se velmi často dočítáme, že především mladí lidé a dokonce i děti trpí ztrátou smyslu svého života. To není jen důsledek samoty a uzavřeného prostoru. To není jen důsledek toho, že nemám kontakt s druhými. Ale je to výkřik existenciálního osamění – nevím, čí jsem, a nevím, komu patřím. Hledání štěstí, hledání lásky a výkřik: „Chci žít!“ se naplní, když onu výzvu Praebe fili mi cor tuum mihi dokážeme uskutečnit. Tento výkřik můžeme slyšet v Getsemanech, jak jsme mohli prožít na Zelený čtvrtek, ale tento výkřik zazní také na kříži o Velkém pátku.
Proč připomínám tato slova. Zmíněný papež Montini i kardinál Beran prožili dotek Ježíšova volání a prošli hlubokou školou života v okolnostech, které byly mnohem tvrdší než doba pandemie covidu. A právě v takovýchto dobách se rodí kněžská a duchovní povolání. A tak prosím Vás všechny, kteří uslyšíte tato moje slova, či přečtete si tyto moje řádky, modlete se se mnou za nová kněžská a duchovní povolání, modlete se za ty, kteří se touto cestou vydali, aby dokázali jít Ježíšovou cestou a měli odvahu spolu s prorokem Jeremiášem vyslovit větu: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést.“ (Jer 20,7)
V existenciálním prožitku opuštěnosti zazní tento výkřik proroka Jeremiáše ne jako projev osamění a opuštěnosti, ale jako slova radosti podtržená životní zkušeností.

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský

   Liturgické texty.

  Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnes pokračujeme ve slavení velikonočních tajemství již třetí nedělí a tak jako vždycky nás do tohoto slavení  uvádí Boží slovo. Ono hledá ty, kteří jsou ochotni jej přijmout, aby se mohlo vtělit do jejich života. To slovo nám nepřichází říct nějakou informaci o tom, co se stalo, jak to většinou dělá lidské slovo, ale chce vstoupit do našeho života, aby se v nás mohlo vyplnit. Vede nás přímo k nejdůležitější události, ke smrti a vzkříšení Božího Syna, aby se právě tato událost dnes zpřítomnila. Chce nás potáhnout za sebou a uvést do pohybu náš život, který možná i díky restrikcím v době pandemie nějak ustrnul. Se sníženými počty nakažených se zdá, že svítá na lepší časy, ale přehnaná očekávání nepřináší užitek, právě naopak, často je to zklamání. S vírou a nadějí, že bude líp, potřebujeme ustát dnešek. Toto slovo nám může pomoct přijmout tu naši dnešní situaci a ukázat perspektivu života, který nebude omezen žádnými viry, ani jinými překážkami. Toto není laciné potěšení, ale skutečnost, že se skrze velikonoční tajemství zjevila a existuje láska mocnější než smrt. Tato láska je zde a teď – pro nás.
V dnešním evangeliu vidíme, že skutečnost vzkříšení není vůbec samozřejmostí. Ježíšovi učedníci, kteří s ním strávili mnoho času a určitě si mysleli, že ho znají, jsou teď v jeho přítomnosti zděšení a současně plní radosti. Tento stav protikladů není v životě něčím neobvyklým a ukazuje nám hloubku a s ní spojenou komplikovanost lidské bytosti. Stává se, že oponenti křesťanství a jeho učení používají argument, že protiřečení v Bibli jsou jasným znamením její nepravdivosti. Stačí se však podívat do světa a vidíme v něm spoustu protiřečení. Například, že největší hrozbou pro mírové soužití jsou obranné pakty a největším znečišťovatelem životního prostředí jsou právě čisticí prostředky.
Co dělá Ježíš jako první věc, když se zjevuje shromážděným učedníkům? Odstraňuje jejich strach tím, že jim ukazuje svou tělesnost, že on není nějakým duchem, ale tím samým Ježíšem, s kterým se setkávali v jeho smrtelném životě. Mohou vidět a dotýkat se jeho ran a nakonec před nimi jí pozemský pokrm. Tato scéna setkání Ježíše s jeho druhy, kteří ho zradili a opustili, je ponořena do hlubokého pokoje, který z Ježíše vyzařuje. Není zde důraz na to, jak jim Kristus odpouští hříchy, není potřeba ostentativně poukazovat na jejich vinu, kterou cítí ve svém svědomí. Všechno se to děje v přijímající lásce a s odevzdáním toho pokoje, který je darem Vzkříšeného Ježíše pro ně.
Ale Ježíš se tu nezastavuje, jde dál. Ukazuje jim smysl svých slov, které jim za svého pozemského života ohlašoval. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu,“ jak říká dnešní evangelium. Co bylo tím klíčem k porozumění toho všeho, co bylo napsáno a na co se celá staletí čekalo ve Starém zákoně? Klíčem je sám Ježíš, který ve své osobě vyplnil všechno, co bylo napsáno v Mojžíšově zákoně, Prorocích a Žalmech. On je vyplněním všech Božích příslibů, daným nejen Izraeli, ale celému lidstvu. Jádrem těchto příslibů je odpuštění hříchů, které bude hlásáno všem národům. Hlasateli tohoto osvobození budou Ježíšovi svědkové v jeho tajemném těle, Církvi. Proto existuje jen jediná správná interpretace Svatého písma, a tu má Církev. Když nemáme tento klíč k chápání Božího slova, ztratíme se v jeho jednotlivých částech a mineme podstatu toho, co nám přinášejí.
V pasážích liturgických čtení velikonočního období si můžeme všimnout, že zjevení se vzkříšeného Ježíše jde ruka v ruce s posláním těch, kterým se zjevuje. Odpuštění hříchů, které otevírá cestu ztracenému člověku zpátky k jeho totožnosti a osvobozuje z otroctví strachu, nemohlo zůstat jen pro tak malý počet lidí, kteří se setkali s Ježíšem ještě před jeho návratem k nebeskému Otci. Proto Církev musí být vždy misijní, musí neúnavně hlásat tuto radostnou zvěst celému světu. To plně platí i o nás, kteří žijeme v dvacátém prvním století, kteří jsme nepoznali Ježíše za jeho pozemského života, ale kteří jsme se skrze křest znovu narodili pro nebeské království, protože naše hříchy nám byly odpuštěny. Proto s vděčností Bohu přinášejme do světa velikonoční pokoj a radost.

Miroslav Verčimák