Liturgické texty.

  Drazí farníci, milí bratři a sestry,
před týdnem jsme oslavili událost, která vedla ke vzniku nového náboženství, které vstoupilo do světa pod názvem křesťanství a které jsme přijali za své. Toto ale není náboženství ve smyslu přirozené nábožnosti, která je člověku vlastní. Od nepaměti se člověk snažil navázat vztah se silami, které ho převyšovaly a kterých se bál. O jakou novost jde v křesťanství a v jeho kořenech – judaismu? Spočívá v tom, že ve vztahu mezi Bohem a člověkem, nemá iniciativu člověk hledající, jak si naklonit původce ohrožujících ho sil, ale Bůh. To potvrzují slova Svatého písma od úplného začátku až do konce. Proto křesťanství není náboženstvím v uvedeném smyslu. Není ani filozofií nebo ideologií a už vůbec ne novým světonázorem. Je událostí, která se jmenuje Ježíš Kristus. Ta se odehrála v našich dějinách, když v plnosti času přišel v lidském těle na svět Boží Syn. Tato Boží intervence měla jediný cíl. Vysvobodit člověka z otroctví hříchu, do kterého se dostal vlastním přičiněním, a vrátit mu, co svým hříchem ztratil, zejména život věčný.
Toto je potřebné pochopit, abychom mohli prožívat náš vztah s Bohem a tím žít křesťanským životem. Nebyla by to žádná zvěst, když v tomto velikonočním čase ohlašujeme vzkříšení našeho Pána z mrtvých, které se událo před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě. To ohlašování je novinou ve smyslu, že se to děje teď, v našem životě, a my máme možnost přijmout v našich životních situacích tento nový život. Ovoce Ježíšovy oběti na kříži trvá, nezaniklo, nikam se neztratilo. Pro nás začíná skutečné zmrtvýchvstání jen tehdy, když se dotkne našeho života a realizuje se v něm. Jinak to zůstává pouhou informací, kterou sice zaregistrujeme, ale nijak neovlivní náš život.
Tak jako učedníkům v dnešním evangeliu Ježíš přináší při návratu ze své spásonosné výpravy – kříže, smrti a podsvětí – konečný a dokonalý pokoj také nám. Není to pokoj, jaký nám může dát svět. Ten je většinou výsledkem rovnováhy zbraní. Je to mnohem hlubší pokoj a (jak říká sv. Pavel) ten pokoj převyšuje „každé chápání,“ všechno, co je dosažitelné lidským úsilím. Můžeme si všimnout, že tento apoštol, následujíc svého Mistra, začíná své listy adresované křesťanským komunitám také přáním pokoje. Pokoj, který Ježíš nabízí svým učedníkům, je On sám. Proto jim ukazuje probodené ruce, nohy i bok. V tom poznávají, že je to Ukřižovaný, a že dílo smrti, které na něm člověk spáchal, se změnilo na tento pokoj, který z něho vyzařuje. Ani zuřící nenávist celého světa se nemohla dorovnat Boží lásce, když se potkaly, jak zpíváme ve velikonoční sekvenci, „v podivuhodném zápase.“ Boží láska k člověku je mocnější než všechno zlo a nakonec i smrt. Neexistoval žádný lidský předpoklad, proč by se měl Bůh zachovat k člověku takovým způsobem. Ale zde vidíme, jak ta úžasná Boží láska k svému stvoření se mění v této nespravedlnosti na milosrdenství. Jen Bůh byl schopen vytvořit z největší nespravedlnosti všech dob, kterou bylo zabití jeho Syna našimi hříchy, to největší dobro a požehnání – naší spásu. Výrok Božího soudu nad člověkem byl, že za něho položil život svého Syna.
Bůh se však nezastavil při odpuštění hříchů svým učedníkům, ale jde dál. Dechl na ně a pověřil je misií. Dává jim svého Ducha, který je umocňuje, a opravňuje je odevzdávat pokoj, který od něho dostali, dalším lidem. Pokaždé, když se Vzkříšený zjevuje člověku, posílá ho. Zde vidíme, že křesťanství není individualistické zdokonalování se v duchovním životě, ale služba vykonávaná z lásky a vděčnosti za dar spásy a pokoje. Sv. Pavel to vyjádřil slovy: „Caritas Christi urget nos“ – „Láska Kristova nás žene.“ Skutečně, člověk se zkušeností vykoupení a spásy nemůže to nechávat sám pro sebe, ale je láskou hnán to odevzdávat svým bratřím a sestrám. Lásku k Bohu a k člověku nelze oddělit. Tato jednota víry a lásky je velikonoční dar Ježíše, který (jak říká dnešní druhé čtení) přišel skrze vodu a krev a dosvědčuje to Duch. V Církvi se tento dar uskutečňuje ve svátostech křtu, eucharistie a biřmování. V nich křesťan dostává pokoj od Krista, aby ho šířil ve světě.
Velikonoční čas, který jsme před týdnem začali, pokračuje dál. Budeme prožívat čas očekávání  daru Ducha Svatého, kterého nám Ježíš pošle, abychom naplněni jistotou Boží lásky mohli velikonoční pokoj s radostí nést všem, kdo jej potřebují.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty Bílá sobota      Liturgické texty Boží hod velikonoční.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
To všechno, co jsme ve Velikonočním triduu slavili, se muselo stát. Celé velikonoční tajemství je jedinou událostí a všechno v něm má svůj hluboký smysl a vyplnění. Neexistuje žádná zkratka od středy Svatého týdne přímo k velikonoční neděli. Bez Ježíšovy oběti bychom nemohli vstoupit do slávy vzkříšení. Velký pátek s velkým realizmem popisuje události, kde nepochopitelná nenávist člověka vůči Bohu dopadla na Ježíše Krista, jeho jediného Syna, a zabila ho. Ale Láska vzala na sebe hřích celého světa, aby odpustila každému hříšníkovi. Ježíš je solidární s Adamem a v něm s každým člověkem, dokonce i s hříšníkem. Kristus vzal na sebe následky našich rozhodnutí, které jsme dělali ve snaze žít život bez Boha, protože jsme ho vnímali jako překážku své realizace. Prvotní lež hada, které Adam a Eva uvěřili v ráji, zasáhla do jejich života s takovou razancí, že zapomněli, kým jsou, ztratili svou podstatu, ztratili sami sebe. Jádrem té lži bylo přesvědčení, že Bůh nemiluje člověka, ale že ho omezuje, aby nedosáhl plnosti života, aby nedosáhl štěstí. Pravdou však zůstává, že Bůh neměl jiný důvod proč stvořit člověka, jenom z lásky a pro lásku. Uvěřit lži hada znamená uznat, že láska není láskou, a tudíž neexistuje. Tak zůstávají ti, kteří jí věří, sami a jsou kořistí zlého ducha.
Co pro nás znamená, že Ježíš byl s námi solidární? Znamená to, že místo na kterém od svého zatčení stál, bylo místem pro nás. Před soudem jsme měli stát my, ne on! Tato solidarita jde skutečně do krajnosti, kde jsme svědky toho, že Ježíš vytrval ve své misii až do konce, až do přijetí trestu, který vyžadovaly naše činy. Byl to on, kdo vstoupil do lisu Božího hněvu určeného nepřátelům Boha, jak o tom píše prorok Izajáš. Tam jsme měli skončit my. Ježíš neprotestoval a nepřesvědčoval, že je nevinný a nemá s tím nic společného. On skutečně neměl nic společného s hříchem, ale právě zde se jasněji ukazuje jeho solidarita. Ta by však byla jenom hezkým gestem, kdyby Ježíš zůstal po svém ukřižování podroben smrti.
Ale dnes se rozléhá po celé zemi radostná zvěst, že Ten, který byl umučen a usmrcen, je živý! Jako první z lidského rodu se po třech dnech vrátil z hřbitova, aby nám zvěstoval, že jeho láska je silnější než smrt. Zjevuje se svým překvapeným učedníkům, kteří byli uzamčeni ze strachu, že je potká podobný osud jako jejich Mistra. Jejich prožitky Zeleného čtvrtku a Velkého pátku byly ještě stále čerstvé a dobře si pamatovali na to, jak se pohoršili křížem a utekli, nechajíc Ježíše samotného. Měli smíšené pocity. Radost z toho, že ho opět vidí, ale na druhé straně výčitky svědomí plynoucí z jejich zrady. Čekali na to, co jim Ježíš řekne. Nebyla to slova kárání, usvědčování a hrozeb, ale slova: „Pokoj vám!“ Skrze to se setkali s Božím milosrdenstvím a měli hlubokou osobní zkušenost, že Bůh je skutečně láska a bezpodmínečně miluje člověka. To, co zažili v tuto chvíli, pak neohroženě ohlašovali celý svůj život – odpuštění hříchů, vysvobození ze spárů odvěkého nepřítele.
Podle jizev po jeho ranách učedníci poznávají, že je to skutečně on, Ježíš, že to není žádný přelud. Jak během svého pozemského života zazářil Ježíš božskou slávou při svém proměnění na hoře Tábor, aby jim ukázal své božství, tak teď jako vzkříšený je zve, aby poznali v jeho oslaveném těle toho, který byl ukřižován – člověka Ježíše, vítěze nad smrtí. Vzkříšení Krista z mrtvých není jakýmsi triumfálním finále, ale otevřená možnost začít žít nový život. Jak jsem už řekl, učedníci byli zabarikádováni ze strachu, aby nikdo nevstoupil. Také my jsme měli možnost v postním období zkoumat důvody, proč jsou zavřeny dveře našeho života. Tak jako učedníci si zvykli během těch tří dnů, že Ježíš už nežije, možná jsme i my už měli postoj, že smrt je neodvratná, že se už nic nemůže změnit, nic se nemůže stát. Člověk si může navyknout na smrt, kterou v sobě nosí, a pak je přesvědčen, že toto je normálním stavem jeho bytí. Nic už neočekává. Proto potřebujeme, aby vzkříšený Ježíš vstoupil přes zavřené dveře našich srdcí, aby vstoupil do všech situací, které nás uzavírají do sebe, které nás děsí a které nám odebírají chuť do života a změně.
Drazí bratři a sestry, přeju Vám i Vašim rodinám a blízkým, abyste se v těchto Velikonocích skutečně setkali s vítězstvím vzkříšeného Pána, aby ve Vás věčný život zaujal místo tam, kde dříve vládla smrt, aby ten Ježíšův pokoj, který přesahuje každou chápavost, naplnil Vaše životy nadějí a radostí.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty zde.

Moc krve Kristovy   (Z katechezí svatého Jana Zlatoústého, biskupa – z breviáře na dnešní den)

Chceš poznat moc Kristovy krve? Pak se vraťme k jejímu předobrazu, k dávným příběhům, jak se odehrály v Egyptě.

Zabijte, říká Mojžíš, beránka, na němž není vady, a jeho krví pomažte dveře.¹ Co to znamená? Že krev zvířete je schopna spasit rozumného člověka? Zajisté, říká, ale nikoli proto, že je to krev, nýbrž proto, že je předobrazem krve Páně. Jestliže ďábel nyní uvidí nikoli krev předobrazu rozetřenou po dveřích, nýbrž krev pravdy nanesenou ústy věrných na dveře chrámu, v němž spočívá Kristus, což se tím spíše nestáhne zpět?

Chceš poznat moc této krve i z jiné strany? Pohleď, odkud zpočátku vytékala a z jakého pramene vytryskla: z výšin kříže, z boku Páně. Jak je psáno, když Kristus zemřel a byl ještě na kříži, přistoupil voják, probodl kopím bok a nato vytekla voda a krev. První byla symbolem křtu, druhá svatých tajemství (eucharistie). Onen voják tedy probodl bok, prorazil stěnu svatého chrámu a já jsem nalezl poklad a získal bohatství. Tak tomu bylo i s Beránkem: Židé ho zabili a mně ta oběť přinesla spásu.

Z boku vytekla krev a voda. Toto tajemství nesmíš, můj milý, přejít jen tak beze všeho. Mám ještě dále co mluvit o tajemstvích: řekl jsem, že ona krev a voda jsou symboly křtu a svatých tajemství. Z nich obou se zrodila církev v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem Svatým, to jest skrze křest a svatá tajemství. A symboly křtu a svatých tajemství vycházejí z boku. Ze svého boku tedy Kristus vytvořil církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu.

Proto i Mojžíš, když hovoří o prvním člověku, říká: Kost z mých kostí a tělo z mého těla; tím nám naznačuje bok Páně. Vždyť jako vzal kdysi Bůh z boku a vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil církev. A jako tenkrát vzal z boku, když Adam spal a nevěděl o sobě, obdobně i nyní dal krev a vodu až po své smrti.

Viděli jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubil se svou nevěstou? Viděli jste, jakým pokrmem nás všechny živí? Týž pokrm nás utváří i živí. A jako krmí žena toho, koho porodila, vlastní krví a mlékem, tak i Kristus neustále živí svou krví ty, jimž dal život.

Všechny texty z velkopátečního breviáře zde.

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stojíme na prahu nejposvátnějšího času roku, vcházíme do velikonočního Tridua. V postní době jsme se připravovali a poznávali své hříchy a slabostí a v pokání toužebně očekávali tu Velkou noc, ve které se splnily naděje lidstva. Vidět své skutečné, hluboké potřeby je velká věc a zdaleka to není samozřejmostí. V chvatu našeho životního tempa se většinou soustředíme jen na ty potřeby, které se momentálně objevují. Očekávání nějakého přilepšení a zpříjemnění života, jako i odstranění určitých problémů nás může přivést ke zklamání, protože Ježíš za to svůj život nepoložil. On není vybledlý mesiáš našich tužeb po tom, co nám dokonce může i škodit. Kolik tragédií se skrývá za jistotou: já vím nejlépe, co ve svém životě potřebuji, abych byl šťastný. Největší iluzí je vždycky smýšlení, že člověk potřebuje jen zlepšit svůj život, protože za jistou věc pokládá to, že život má. Většinou se tím myslí jen tento pozemský, vegetativní život, který jednou určitě skončí. Tento posvátný čas nás chce přivést k zdroji života věčného, z kterého plyne život i pro nás. To předpokládá, že si nemůžeme dovolit být pouhými pozorovateli toho, co se bude během velikonočního Tridua dít, ale účastníky.
Doba pandemie nám zkomplikovala účast na slavení velikonočního tajemství restrikcemi ohledně počtu účastníků na bohoslužbách. I když jsme svědky, že v Čechách je situace s otevřením kostelů mnohem lepší, než v řadě jiných zemí, nebude se moct každý dostat do kostela na slavení. To však neznamená, že tento čas pomine bez toho, abychom mohli ochutnat jeho ovoce. Zvláště v situaci, kdy se do kostela nedostaneme ne proto, že se nám nechce, Bůh skrze hlubokou modlitbu v spojení se slovem Božím také bude přecházet Velkou nocí i v našich domovech a rodinách. Velkou pomocí je modlitba breviáře, denní modlitby Církve, která nás uvádí do prožívání svátečného času.
Začátkem Tridua je slavení Paschy Ježíše Krista a jeho učedníků. Nevíme nakolik si těch Dvanáct, kteří byli vybráni, uvědomovali, co se u této večeře děje. Každoroční oslava na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví změnila svůj smysl. Ježíš jí dal jiný a konečný význam, který přesahuje dějiny jednoho národa a tak vysvobození se stává údělem všeho lidstva. To, co bylo předobrazem, se stalo skutečností. Ježíš přechází z otroctví smrti do svobody života, z této pozemské existence do zaslíbené země, k svému milovanému Otci. Vrací se tam jiný, než přišel, vrací se s lidskou, naší přirozeností. Tím otvírá bránu do věčného života všem, kdo v něj uvěří. A nám, ještě žijícím na zemi zanechává památku, v které se nám daruje jako pokrm. Do konce věků bude zpřítomňován pro lidstvo v každém čase a na každém místě, kde se tento přechod bude slavit. Nekvašený chléb už není znamením osvobození z egyptského otroctví, ale tělem Kristovým. Také kalich vína už není znamením vstupu do Kanaánu, ale krví Nové smlouvy, vylitou na odpuštění hříchů. Eucharistie nás sjednocuje mezi sebou navzájem a spojuje s Kristovým přechodem ze smrti do věčného života.
Pak se děj přemísťuje do zahrady Getsemani, kde bude Ježíš zajat. Zde je potřebné připomenout, že Ježíš nebyl obětí vraždy, ale odevzdal svůj život. Ne proto, že musel, ale proto, že chtěl a v něm se muselo vyplnit Boží slovo. To je velice důležité – Ježíš daroval svůj život, nikdo mu ho nevzal. Zde vidíme, že skutečný smysl lidského života je v darování se. To je skutečná realizace člověka jako osoby a cesta ke štěstí. Naproti tomu, žít sám pro sebe je prokletím a otroctvím. Na konci života, když člověk ztrácí všechno, co získal, zůstává sám s otázkou, k čemu bylo to všechno? A velmi blízko je odpověď o nesmyslnosti života.
Toto místo je také svědkem selhání Ježíšových učedníků, kteří ho nechali samého. On od nich nic nežádal, jen to, aby se modlili. Místo toho mysleli na velké věci, jako položit za Ježíše život! A přitom nebyli schopni jedné hodiny modlitby. Jak podceňovaná je modlitba a právě od ní záleží, jaké budou naše činy. Neznalost samých sebe a spoléhání se na vlastní síly vždycky vedou k selhání. Bez modlitby se nedá plnit Boží vůle a skutečnost člověka převálcuje.
Zvu všechny, a sebe jako prvního, k modlitbě v tomto požehnaném čase. Nejsme to my, kteří mají vymyslet a udělat něco hrdinského, ale vytrvat s Ježíšem, který svou nadcházející smrtí a vzkříšením udělá konec s nadvládou hříchu a připraví pro nás dar věčného života.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Před rokem, když jsem psal promluvu ke Květné neděli, mě ani ve snu nenapadlo, že v tomto roce to budu dělat znovu. Myslím si, že jsem v tom nebyl sám, a mnozí z nás předpokládali, že za rok bude pandemická situace lepší. Naše naděje podpořilo rozvolnění v letním období a na chvíli se zdálo, že se to všechno vrací k životu, na který jsme byli zvyklí. V našich očekáváních nebylo místa pro nové a infekčnější mutace koronaviru a s nimi spojené komplikace. Na druhé straně tehdy ještě nebylo celkem jasné, jak to bude s očkováním, a vakcíny byly v procesu vývoje. V současné době se už očkuje, byť pomaleji než bychom si přáli, ale řada lidí už tuto ochranu má. Teď prožíváme pravdu, že skutečnost se neodvíjí od našich tužeb a plánů, ale volá nás k tomu, abychom zaujali k ní svůj osobní postoj.
V této atmosféře vstupujeme do neděle Umučení Páně a následně do nejposvátnějšího období  roku, do Svatého týdne. Když se cítíme být v pohodě a sledujeme nějaké utrpení ve zprávách nebo ve filmu, tak to, co se tam odehrává, se nás moc netýká a nanejvýš se nás zmocní lítost nad situaci těch trpících. Ale když se také nacházíme ve stavu utrpení, prožíváme to jinak. Hlouběji a se spoluúčastí. Je nám úplně jasné, že to není hra ani fikce. Je to realita. Utrpení a smrt nám dýchají na záda a vyvstává otázka o smyslu těchto skutečností, před kterými člověk instinktivně utíká a snaží se je vytěsnit z prostoru svých myšlenek. Toto všechno patří k životu a domáhá se z naší strany interpretace v kontextu našeho života.
Pohled na Ježíše, kterého vítají zástupy v očekávání, že splní jejich touhy a přání, se radikálně mění ve chvíli, kdy začíná jeho utrpení. Ti, které nasytil při zázračném rozmnožení chleba, které uzdravoval a křísil z mrtvých, náhle přecházejí z triumfálního provolávání slávy k odsouzení a razantnímu dožadování se, aby byl ukřižován. Nepotřebovali Mesiáše slabého, bičovaného, vysmívaného, byť na shromáždění ve svých synagogách četli z knihy proroka Izajáše o tajemném Služebníkovi Božím. Prorok píše velice jasně, že tento Služebník netrpěl za své hříchy, ale že na něj dopadly zločiny celého světa: „On nesl naše utrpení a našimi bolestmi byl obtížen. A my jsme se o něm domnívali, že byl ztrestán, zbitý od Boha a pokořený. Ale on byl probodený za naše zločiny, zdrcený za naše provinění. Trest, jenž nám vrací pokoj, spočívá na něm a v jeho ranách nacházíme uzdravení“ (Iz 53, 4-5).
Optika strachu a nejistoty nedovoluje člověku vidět širší souvislosti v jeho životě a tak problémy, těžkosti a s nimi spojené utrpení se člověku zdá být nesmyslné. Proto čas slavení Svatého týdne a jeho vyvrcholení – velikonočního Tridua – nás zve k setkání s Ježíšem, který je dokonalým vyplněním všech Božích příslibů, které se nezastavují v tomto pozemském životě, ale sahají do věčnosti, až ke konečné radosti a slávě v nebeském Království. To není žádné opium, že někdy v budoucnu bude dobře a proto není potřeba řešit problémy dočasného světa. Otázka spíše zní: K čemu budou vyřešené dočasné problémy, když nebude vyřešen ten nejzákladnější problém našeho života – kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuju, odkud přichází život, skutečná radost a pokoj? Mávnout rukou nad tím, jako nad nepotřebnou komplikací a zaděláváním si na další problém, by byla velká chyba. Objevením své totožnosti se vyřeší mnohem víc problémů, než úsilím nutit ty druhé, aby uznali a dělali, co chce nějaká skupina lidí.
Ježíš nepřišel po to, aby nás k něčemu nutil. Nepoužil taktiku strachu, která poznačuje násilím naše jednání ve vztazích s druhými. On nepoužil vůči druhým násilí, ale dovolil, aby zlo světa dopadlo na něho a zabilo ho. Zde se zjevila moc Boží, kde vítězství nad naším odvěkým nepřítelem se neodehrálo v nějakém velkém a spektakulárním boji, ale v nehybnosti Kříže, kde se Ježíš úplně odevzdal do rukou nebeského Otce. A ten ho nenechal ve smrti, ale vzkřísil ho k životu a s ním, kdo jsme v něho uvěřili, také nás. Celý křesťanský život je opřen o víru v realizaci Božích příslibů daných člověku ztracenému po hříchu v temnotách smrti. Ježíš nám nepřichází „dotankovat“ život, ale nám jej dát. Bez Krista a jeho oběti nemáme v sobě skutečný život. Když jsme nebyli schopni dát si biologický život, jak bychom si mohli dát život věčný? O to víc zaznívá dobrá zvěst, že z té největší nespravedlnosti, jakou bylo zabití Božího Syna našimi hříchy, Bůh vytvořil tu nejkrásnější a nejhodnotnější věc – naší spásu.

Váš Miroslav Verčimák