Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stojíme na prahu nejposvátnějšího času roku, vcházíme do velikonočního Tridua. V postní době jsme se připravovali a poznávali své hříchy a slabostí a v pokání toužebně očekávali tu Velkou noc, ve které se splnily naděje lidstva. Vidět své skutečné, hluboké potřeby je velká věc a zdaleka to není samozřejmostí. V chvatu našeho životního tempa se většinou soustředíme jen na ty potřeby, které se momentálně objevují. Očekávání nějakého přilepšení a zpříjemnění života, jako i odstranění určitých problémů nás může přivést ke zklamání, protože Ježíš za to svůj život nepoložil. On není vybledlý mesiáš našich tužeb po tom, co nám dokonce může i škodit. Kolik tragédií se skrývá za jistotou: já vím nejlépe, co ve svém životě potřebuji, abych byl šťastný. Největší iluzí je vždycky smýšlení, že člověk potřebuje jen zlepšit svůj život, protože za jistou věc pokládá to, že život má. Většinou se tím myslí jen tento pozemský, vegetativní život, který jednou určitě skončí. Tento posvátný čas nás chce přivést k zdroji života věčného, z kterého plyne život i pro nás. To předpokládá, že si nemůžeme dovolit být pouhými pozorovateli toho, co se bude během velikonočního Tridua dít, ale účastníky.
Doba pandemie nám zkomplikovala účast na slavení velikonočního tajemství restrikcemi ohledně počtu účastníků na bohoslužbách. I když jsme svědky, že v Čechách je situace s otevřením kostelů mnohem lepší, než v řadě jiných zemí, nebude se moct každý dostat do kostela na slavení. To však neznamená, že tento čas pomine bez toho, abychom mohli ochutnat jeho ovoce. Zvláště v situaci, kdy se do kostela nedostaneme ne proto, že se nám nechce, Bůh skrze hlubokou modlitbu v spojení se slovem Božím také bude přecházet Velkou nocí i v našich domovech a rodinách. Velkou pomocí je modlitba breviáře, denní modlitby Církve, která nás uvádí do prožívání svátečného času.
Začátkem Tridua je slavení Paschy Ježíše Krista a jeho učedníků. Nevíme nakolik si těch Dvanáct, kteří byli vybráni, uvědomovali, co se u této večeře děje. Každoroční oslava na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví změnila svůj smysl. Ježíš jí dal jiný a konečný význam, který přesahuje dějiny jednoho národa a tak vysvobození se stává údělem všeho lidstva. To, co bylo předobrazem, se stalo skutečností. Ježíš přechází z otroctví smrti do svobody života, z této pozemské existence do zaslíbené země, k svému milovanému Otci. Vrací se tam jiný, než přišel, vrací se s lidskou, naší přirozeností. Tím otvírá bránu do věčného života všem, kdo v něj uvěří. A nám, ještě žijícím na zemi zanechává památku, v které se nám daruje jako pokrm. Do konce věků bude zpřítomňován pro lidstvo v každém čase a na každém místě, kde se tento přechod bude slavit. Nekvašený chléb už není znamením osvobození z egyptského otroctví, ale tělem Kristovým. Také kalich vína už není znamením vstupu do Kanaánu, ale krví Nové smlouvy, vylitou na odpuštění hříchů. Eucharistie nás sjednocuje mezi sebou navzájem a spojuje s Kristovým přechodem ze smrti do věčného života.
Pak se děj přemísťuje do zahrady Getsemani, kde bude Ježíš zajat. Zde je potřebné připomenout, že Ježíš nebyl obětí vraždy, ale odevzdal svůj život. Ne proto, že musel, ale proto, že chtěl a v něm se muselo vyplnit Boží slovo. To je velice důležité – Ježíš daroval svůj život, nikdo mu ho nevzal. Zde vidíme, že skutečný smysl lidského života je v darování se. To je skutečná realizace člověka jako osoby a cesta ke štěstí. Naproti tomu, žít sám pro sebe je prokletím a otroctvím. Na konci života, když člověk ztrácí všechno, co získal, zůstává sám s otázkou, k čemu bylo to všechno? A velmi blízko je odpověď o nesmyslnosti života.
Toto místo je také svědkem selhání Ježíšových učedníků, kteří ho nechali samého. On od nich nic nežádal, jen to, aby se modlili. Místo toho mysleli na velké věci, jako položit za Ježíše život! A přitom nebyli schopni jedné hodiny modlitby. Jak podceňovaná je modlitba a právě od ní záleží, jaké budou naše činy. Neznalost samých sebe a spoléhání se na vlastní síly vždycky vedou k selhání. Bez modlitby se nedá plnit Boží vůle a skutečnost člověka převálcuje.
Zvu všechny, a sebe jako prvního, k modlitbě v tomto požehnaném čase. Nejsme to my, kteří mají vymyslet a udělat něco hrdinského, ale vytrvat s Ježíšem, který svou nadcházející smrtí a vzkříšením udělá konec s nadvládou hříchu a připraví pro nás dar věčného života.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Před rokem, když jsem psal promluvu ke Květné neděli, mě ani ve snu nenapadlo, že v tomto roce to budu dělat znovu. Myslím si, že jsem v tom nebyl sám, a mnozí z nás předpokládali, že za rok bude pandemická situace lepší. Naše naděje podpořilo rozvolnění v letním období a na chvíli se zdálo, že se to všechno vrací k životu, na který jsme byli zvyklí. V našich očekáváních nebylo místa pro nové a infekčnější mutace koronaviru a s nimi spojené komplikace. Na druhé straně tehdy ještě nebylo celkem jasné, jak to bude s očkováním, a vakcíny byly v procesu vývoje. V současné době se už očkuje, byť pomaleji než bychom si přáli, ale řada lidí už tuto ochranu má. Teď prožíváme pravdu, že skutečnost se neodvíjí od našich tužeb a plánů, ale volá nás k tomu, abychom zaujali k ní svůj osobní postoj.
V této atmosféře vstupujeme do neděle Umučení Páně a následně do nejposvátnějšího období  roku, do Svatého týdne. Když se cítíme být v pohodě a sledujeme nějaké utrpení ve zprávách nebo ve filmu, tak to, co se tam odehrává, se nás moc netýká a nanejvýš se nás zmocní lítost nad situaci těch trpících. Ale když se také nacházíme ve stavu utrpení, prožíváme to jinak. Hlouběji a se spoluúčastí. Je nám úplně jasné, že to není hra ani fikce. Je to realita. Utrpení a smrt nám dýchají na záda a vyvstává otázka o smyslu těchto skutečností, před kterými člověk instinktivně utíká a snaží se je vytěsnit z prostoru svých myšlenek. Toto všechno patří k životu a domáhá se z naší strany interpretace v kontextu našeho života.
Pohled na Ježíše, kterého vítají zástupy v očekávání, že splní jejich touhy a přání, se radikálně mění ve chvíli, kdy začíná jeho utrpení. Ti, které nasytil při zázračném rozmnožení chleba, které uzdravoval a křísil z mrtvých, náhle přecházejí z triumfálního provolávání slávy k odsouzení a razantnímu dožadování se, aby byl ukřižován. Nepotřebovali Mesiáše slabého, bičovaného, vysmívaného, byť na shromáždění ve svých synagogách četli z knihy proroka Izajáše o tajemném Služebníkovi Božím. Prorok píše velice jasně, že tento Služebník netrpěl za své hříchy, ale že na něj dopadly zločiny celého světa: „On nesl naše utrpení a našimi bolestmi byl obtížen. A my jsme se o něm domnívali, že byl ztrestán, zbitý od Boha a pokořený. Ale on byl probodený za naše zločiny, zdrcený za naše provinění. Trest, jenž nám vrací pokoj, spočívá na něm a v jeho ranách nacházíme uzdravení“ (Iz 53, 4-5).
Optika strachu a nejistoty nedovoluje člověku vidět širší souvislosti v jeho životě a tak problémy, těžkosti a s nimi spojené utrpení se člověku zdá být nesmyslné. Proto čas slavení Svatého týdne a jeho vyvrcholení – velikonočního Tridua – nás zve k setkání s Ježíšem, který je dokonalým vyplněním všech Božích příslibů, které se nezastavují v tomto pozemském životě, ale sahají do věčnosti, až ke konečné radosti a slávě v nebeském Království. To není žádné opium, že někdy v budoucnu bude dobře a proto není potřeba řešit problémy dočasného světa. Otázka spíše zní: K čemu budou vyřešené dočasné problémy, když nebude vyřešen ten nejzákladnější problém našeho života – kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuju, odkud přichází život, skutečná radost a pokoj? Mávnout rukou nad tím, jako nad nepotřebnou komplikací a zaděláváním si na další problém, by byla velká chyba. Objevením své totožnosti se vyřeší mnohem víc problémů, než úsilím nutit ty druhé, aby uznali a dělali, co chce nějaká skupina lidí.
Ježíš nepřišel po to, aby nás k něčemu nutil. Nepoužil taktiku strachu, která poznačuje násilím naše jednání ve vztazích s druhými. On nepoužil vůči druhým násilí, ale dovolil, aby zlo světa dopadlo na něho a zabilo ho. Zde se zjevila moc Boží, kde vítězství nad naším odvěkým nepřítelem se neodehrálo v nějakém velkém a spektakulárním boji, ale v nehybnosti Kříže, kde se Ježíš úplně odevzdal do rukou nebeského Otce. A ten ho nenechal ve smrti, ale vzkřísil ho k životu a s ním, kdo jsme v něho uvěřili, také nás. Celý křesťanský život je opřen o víru v realizaci Božích příslibů daných člověku ztracenému po hříchu v temnotách smrti. Ježíš nám nepřichází „dotankovat“ život, ale nám jej dát. Bez Krista a jeho oběti nemáme v sobě skutečný život. Když jsme nebyli schopni dát si biologický život, jak bychom si mohli dát život věčný? O to víc zaznívá dobrá zvěst, že z té největší nespravedlnosti, jakou bylo zabití Božího Syna našimi hříchy, Bůh vytvořil tu nejkrásnější a nejhodnotnější věc – naší spásu.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnes slavíme poslední postní neděli, která je předehrou té příští, Květné neděle, kterou se začne Svatý týden vedoucí k největšímu tajemství naší spásy. Paschální tajemství umučeného a vzkříšeného Krista je tajemstvím našeho života. Proto celé postní období slouží k objevení, nakolik vidíme spojitost mezi tím, co budeme slavit, a naším konkrétním životem. Toto období odříkání, modlitby a štědrosti je pro nás požehnáním ne proto, že jej bez problémů projdeme a přesuneme do složky „uděláno.“ Má nám ukázat, kde jsou naše slabá místa. Potřebujeme vědět, kde je nezajištěný vstup do našeho nitra, kterým může nepozorovaně vstupovat náš nepřítel a dělat svou činnost. Jestli jsme alespoň trochu vážně brali ten nabízený čas milosti, mohli jsme zakoušet, jak se v nás ozývaly otázky ohledně našeho vztahu k Bohu.
V tomto čase nás Církev zvala k častějšímu poslouchání Božího slova. Jak důležité je si při tom uvědomit, že to slovo mluví ke každému z nás osobně a chce se vtělit do našeho života. Když jej neposloucháme tímto způsobem, zůstáváme vně toho slova a také mimo dějin naší spásy. Pak se nám to všechno zdá jako něco, co plyne paralelně s naším životem, ale ve skutečnosti se s ním nepotká. Výsledkem by tak byly ještě jedny Velikonoce, často s naivní jistotou, že přece budou další. Nevíme, co bude zítra, a dnešní pandemií poznamenaná doba nám to potvrzuje. Proto jsme zváni Církví k tomu, abychom se obrátili dnes, ne zítra. Boží slovo minulé neděle nás ujistilo, že naše úsilí nespočívá v tom, že to my si musíme vybojovat cestu do Božího království. To všechno za nás udělal a připravil Ježíš Kristus a dává nám to zadarmo, jako dar. Co ale za nás udělat nemohl, je naše rozhodnutí, jestli chceme vstoupit do toho Království, nebo ne. Jedinou vstupenkou do nebe je touha po něm.
Dnešní evangelium se odehrává v Jeruzalémě. V místě, ke kterému Ježíš celý svůj pozemský život putoval. Je to místo, kde se má dokonat misie, kterou Ježíš přijal v poslušnosti z lásky k svému Otci. Po tom, co ho chtěli vidět pohané, mluví otevřeně o hodině, kdy přinese svědectví Otcovy lásky k lidstvu a současně to bude čas jeho oslavení. Je to hodina dokončení díla spásy člověka a otevření mu cestu domů. To je však možné dosáhnout jenom ve smrti. Jen z Kříže přitáhne všechny k sobě, jak jsme slyšeli v závěru evangelia. V tom spočívá tajemství života – zrno, které neodumře, nepřinese žádné ovoce a tím se mine svým cílem, zůstane samo a jeho existence se stane nesmyslnou. Neboť smyslem zrna je přinést úrodu.
Toto evangelium nám ukazuje, co se stává s životem člověka, který žije jen sám pro sebe. Jinými slovy „miluje svůj život,“ jak říká dnešní evangelium. To neznamená, že člověk nemá mít rád svůj život a nemá ho chránit. Někdy dochází k nedorozumění, že milovat sebe je synonymem sobectví. Jak můžeme očekávat od člověka, který nemiluje sám sebe, který nepřijímá sám sebe, aby miloval někoho jiného? Zde je důležité pochopit, co to znamená „nenávidět svůj život.“ Je to semitizmus (výraz ze starozákonního jazyka), který mocným způsobem vyjadřuje, že se něco nesmí dát před věc důležitější. Když člověk absolutizuje svůj pozemský život, tak mu dává přednost před životem věčným. Tehdy mu nezůstává nic jiného, jen vyždímat z toho života co se dá. A myslet na druhého a dokonce milovat ho, je luxus, který si nemůže dovolit. Na závěr svého života pak s hrůzou zjišťuje, že všechno, co během života získal a vybudoval, ztratí, a k tomu zůstává v hluboké samotě.
Tím se vůbec nebanalizuje strach a obavy ze ztrácení života. Ten strach se dá překonat jenom něčím větším. To máme objevit v tom krátkém čase našeho pozemského putování. Také Ježíš jako člověk prožíval rozechvění před nadcházejícím utrpením, ale uvědomoval si, že bez té „hodiny“ by Vtělení a celé jeho působení na zemi ztratilo smysl. Pak řekne: „Otče, oslav své jméno!“ Otcova odpověď z nebe jasně ukazuje, že celý plán spásy, celá cesta od Kříže ke Vzkříšení, je božská milosrdná láska, která zvítězila nad zlem. Je to jedině síla této lásky, která dává všem následovníkům Ježíše sílu překonávat strach, protože je mocnější než smrt. Je to jedině tato láska, která umožňuje křesťanům ztrácet svůj život pro spásu lidí a vnášet pokoj a radost do života lidské společnosti.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Při psaní dnešní promluvy mi hned padlo do oka její pořadí a je to již třicátá promluva v době pandemie. Třicet týdnů znamená dvě stě deset dnů, a když připočítáme krátké přestávky rozvolňování, tak nám z toho vyjde celkem dlouhé období. Celý tento čas lidé hledají odpověď na otázku, proč se tak děje, co je příčinou neradostného stavu ve kterém žijeme. Mezi různými názory se ozývají i hlasy, že je to Boží trest. Určitě není lehké interpretovat události v našem životě a zvláště ty, které převyšují naše chápání. K zodpovězení těchto hluboko existenciálních otázek nám pomáhá Boží slovo, které nepřichází ze světa, ale od Boha, který všemu dává život a vede dějiny světa včetně těch našich, osobních.
Postní čas doběhl do své poloviny a dnešní čtvrtá postní neděle je už tradičně nazývána „nedělí radostnou.“ Její označení se bere z úvodní antifony dnešní mše svaté – „Vesel se, Jeruzaléme!“ Máme důvod k radosti? Máme důvod, proč se veselit? Všechna čtení této neděle nám v tomto čase pokání dávají šanci zrevidovat naše chápání božského soudu. Základní otázka zní: Je Bůh, svrchovaný vládce světa, ve svém soudu na naší straně, nebo proti nám?
Když Bůh stvořil člověka, dal mu něco, co nemá žádné jiné stvoření – rozum a svobodnou vůli. Jako jediný tvor může dělat reflexi nad svým životem a když vidí, že jde špatně, může se vrátit a vydat se po správné cestě. O tom velice jasně mluví prorok Ezechiel, když říká, že Bůh „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.“ A jaká je to ta správná cesta? Je to cesta života, cesta, kde ukazovatelé směru jsou slova života v Božích přikázáních, které dostal Izrael ve smlouvě s Bohem na hoře Sinaj. Aby člověk byl tím, co je, musí dostat možnost sám se rozhodnout, jestli půjde tou cestou, nebo ne. Bůh respektuje člověka do takové míry, že mu dovoluje, aby svému Stvořiteli řekl své „ne.“ Jinými slovy, dovoluje mu přijmout, nebo pohrdnout tím, čím Bůh je, co dává a co říká. Ale jak vidíme v prvním čtení, existuje míra hříchů – hranice, za kterou už pro člověka není návratu z cesty k zatracení – jak to autor dnešního čtení vyjádřil „už nebylo léku.“ Jediným řešením této situace bylo úplné zničení toho, do čeho Izraelité vkládali svou naději – Boží chrám a celé město Jeruzalém, a následné vyhnanství do Babylonu. Omezený čas vyhnanství byl skutečně „lékem“ pro celý lid, který vkládal své jistoty ne do svého Stvořitele, ale do model a tím byl na nejjistější cestě k sebezničení. Že to ze strany Boha nebyl trest, svědčí fakt, že po obrácení Izraelitů Bůh poslal krále Kýra, pohana, který jim dovolil vrátit se do své země a znovu vybudovat chrám a obnovit svaté město Jeruzalém.
V známém čtení z evangelia sv. Jana dnes přichází zvěst, že Bůh je láska. Není to typ lásky sentimentální a smyslné, která využívá druhého pro své zištní cíle. Ale ta láska jde až za hranice smrti, až tak daleko, že Otec obětuje svého vlastního Syna z lásky k světu. Je to láska v rozměru kříže. Vzdává se z lásky k člověku všeho, co má. Taková je cena osvobození člověka z otroctví hříchu. Zde vidíme, jakou hodnotu má člověk v Božích očích. A protože člověk není předmětem, ale osobou mající svobodnou vůli, nemohl být zachráněn nějakým magickým úkonem, ale jen obětí a přijetím jejího ovoce. Bez naší spoluúčasti to nejde.
My v tomto postním období prožíváme milostivý čas, kdy můžeme zkoumat v naší hloubce, do čeho skutečně vkládáme své jistoty a naděje. Také si můžeme uvědomit, jak moc potřebujeme bázeň Boží, abychom ustáli velké nebezpečí pohrdnutí Boží láskou, zjevenou v Ježíši Kristu. Kromě této lásky Bůh nemá víc, co by dal. Ale jediná kapka krve této obětované lásky má moc spasit celý svět. Proto dnes evangelista Jan říká: „Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Ta víra neznamená teoreticky připustit, že to tak může být, ale přijmout ji do svého života a nechat jí v něm působit. Ona se projeví dobrými skutky, které Bůh předem připravil, jak říká dnešní druhé čtení. Pak uvidíme, že místo ve věčném životě si nemusíme vybojovat, protože nám to Bůh skrze milost připravil – zadarmo, z lásky. A to je nepochybně důvod k velké radosti.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
S plynoucím postním časem se postupně dostáváme hlouběji k odpovědi na otázku významu našeho křtu a na jeho nenahraditelnost v našem životě. O velikonoční vigilii se v křestních vodách katechumeni zrodí pro nový život a pro nás již pokřtěné to bude možnost obnovení svých křestních závazků a také uvědomění si, že křest je událost, z níž neustále čerpáme a žijeme. Protože my, byť nejsme ze světa, ještě ve světě žijeme, potřebujeme světlo a odvahu, abychom se nepokoušeli usadit se na zemi a vybudovat si království zde. Nejhorším scénářem pro křesťana je žít život, který je výsledkem kompromisu zavěšeným mezi nebem a zemí – vybírat si v konkrétní životní situaci, co se mu právě více hodí. Když si chce užít, tak vytěsňuje myšlenku na věčný život a když přichází utrpení, tak se k nadpřirozenu začne opět hlásit. Tím se zamlžuje jeho totožnost a to pak ovlivňuje, jaký život ve světě žije. Proto příprava na velikonoční svátky se nemůže zredukovat jen na kosmetickou úpravu slabostí člověka, ale má být hlubokou obnovou celého života.
Otázka naší identity zdaleka není otázkou teoretickou, protože z odpovědi na ní vyplývá, ke komu patříme. V dnešním prvním čtení se dovídáme, že Bůh si vyvolil Izraelity za svůj národ a to vyvolení potvrdil smlouvou na hoře Sinaj. Tam jim také daroval poznání své vůle vyrytou na kamenných deskách. Těch „Deset slov života,“ které my nazýváme hodně právnickou terminologií „Deset přikázání,“ patřilo především tomuto lidu, který byl zavázán smlouvou a patřil Bohu. Když tento lid odmítal poslouchat Boha a míra hříchu se přiblížila k hranici nebezpečné pro existenci národa, Bůh dopustil, že byli odvlečeni do vyhnanství. Čas exilu nebyl pro ně časem Boží pomsty, ale časem očišťování a uvědomění si, kdo jsou a jaká je jejich misie ve světě. Bůh je nevyvolil proto, že byli mocní, s vyspělou kulturou a početnou armádou, ale naopak, vybral je jako skupinu otroků v Egyptě, vysvobodil je z něj a v jejich středu zjevoval svou existenci a přítomnost. Za všechno čím byli a co měli, vděčili Bohu, jedinému Bohu, co je zdůrazněno hned v prvním přikázání. To si nejhlouběji uvědomovali a prožívali putováním na poušti do Zaslíbené země.

El Greco – Očištění chrámu

Uprostřed postního období nám Církev připravila příběh z evangelia, kde se mluví o vyčištění chrámu. Vidíme zde Ježíše, který vstupuje do domu svého Otce a nekompromisně je čistí od všeho, co tam nepatří. Jeho horlivost je vedena z lásky k svému Otci a také k člověku, kterého má svou obětí zachránit od věčné smrti. Nemůže si dovolit dělat kompromisy, protože v sázce zde není v žádném případě nějaká maličkost, ale věčný život pro nás. A protože se nás to bezprostředně týká, vstupuje Ježíš i do chrámu našeho těla, do našich životů, aby nás očistil od nánosů, které nám zabraňují vidět, co je v našem životě podstatné. Má na to právo? Odpovědí je náš křest, skrze který patříme jemu. Naše křesťanství nemá základ v tom, že jsme zapsání ve farní matrice, ale v tom, že máme Ducha vzkříšeného Ježíše Krista. To se realizuje tehdy, když podle Božího plánu „vládneme nade vším tvorstvem a sloužíme jenom svému Stvořiteli.“ Když křesťan přestane sloužit Bohu, nestane se tím, jako by možná očekával, svobodný, ale právě naopak, stává se otrokem věcí, nad kterými měl vládnout.
To nás přivádí k pochopení přítomnosti kříže v našem životě. Ačkoli se stává, že se o kříži píšou vzletné básně, kříž bude vždycky něco, co nám nepasuje do života vyprojektovaného podle našich představ. Je to očištění a často jediný způsob jak člověka přivést zpátky do jeho skutečnosti, jinými slovy, aby nechodil patnáct metrů nad zemí. Opět je potřebné připomenout, že Kristův kříž není žádná vymyšlená náboženská filozofie, ale událost, skrze kterou se zjevila a uskutečnila Boží vůle. Co je Boží vůlí? To, aby člověk poznal pravdu a byl spasen od věčné smrti. Nepochopit význam kříže v životě křesťana znamená nepochopit křesťanství. Církevní otcové říkají, že ten, kdo utíká před křížem, se vrhá v náručí ďábla. Proč není tak snadné přijmout svůj kříž, o tom mluví dnešní druhé čtení. Je to vyžadování od Boha zázraků a důkazů, což je úplným opakem víry, a také hledání lidské moudrosti, která člověku stejně pomůže jen na tomto světě a nepřivede ho k slávě vzkříšení. Vždycky bude platit, že cesta nikdy nevede od pochopení k víře, ale naopak, od víry k pochopení.

Váš Miroslav Verčimák