Archiv rubriky: homilie

Promluva o. Miroslava na Velký pátek (10.4.2020)

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Tento den se díváme na Ježíše, jak visí na kříži a kvůli hřebům, které probodly jeho ruce a nohy, se nemůže svobodně hýbat. Tento obraz před našima očima určitě umocňuje dnešní pandemie, která nás „znehybnila“ v našich příbytcích a nedovolí nám volně se pohybovat, dělat to, co chceme a co považujeme za dobré a užitečné. Tato bezesporu těžká situace může být pro nás pomocí, abychom hlouběji prožívali tento velký den, který se ne náhodou nazývá Velkým pátkem. Zde pociťujeme velký kontrast mezi často až přehnaným aktivizmem tohoto světa a tou nehybností, na kterou ukazuje obraz Ukřižovaného.
Co vidíme, když se na něho díváme? Politováníhodného mladého člověka, umučeného a ztýraného zlobou určitých lidí? Ježíšovo umučení a ukřižování není výsledkem konspirační teorie, která byla nešťastnou náhodou úspěšná a tak měl Ježíš smůlu. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí a od začátku svého veřejného účinkování si byl vědom, že jeho cesta vede do Jeruzaléma, kde bude jeho poslání od Otce završeno. Proto říká jeruzalémským ženám, které při jeho křížové cestě nad ním pláčou, aby neplakaly nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Hřích člověka si žádá takovou cenu a Ježíš to dělá kvůli nám. Minulou neděli jsme byli svědky, jak Ježíš vchází do Jeruzaléma, aby vyplnil vůli nebeského Otce. O jakou vůli jde? Svatý Pavel nám připomíná, že Boží vůle je: „Aby každý člověk byl spasen a došel pravdy.“ Ježíš toto všechno nepotřeboval,  ale jako  Otcův milovaný Syn,  činí  toto všechno z lásky k němu.   Ta jeho láska – k svému Otci a k nám – je tu klíčová.
Při pohledu na ukřižovaného Ježíše vidíme především vyplnění Zákona, jak je uvedeno v Bibli: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6, 4-5). Ježíšovo probodené srdce nám ukazuje, že miloval svého Otce nade vše a tato láska byla jediným důvodem jeho poslušnosti. Nehledal své zájmy, ani nevymýšlel alternativy k Boží vůli, ale plnil ji. Srdce je symbolem nejniternějšího středu lidské bytosti, kde se odehrávají naše skutečné úmysly a rozhodnutí. Jeho každičké rozhodnutí bylo v prospěch Otce, bez stínu sebelásky nebo vypočítavosti. Trnová koruna kolem jeho hlavy nám připomíná, že Boha miloval také svým rozumem, protože v této misii musel ukřižovat své lidské představy a plány, aby mohl vystoupit na kříž. Tak jako kdysi Abrahám při obětování svého syna Izáka musel vstoupit do situace, které lidským vnímáním vůbec nerozuměl,  tak i  Ježíš musel přijmout událost  svého umučení a ukřižování  s vírou,  že ho Bůh v tom nenechá, ale na třetí den ho vzkřísí. A nakonec vidíme jeho probodené ruce a nohy, symbol činnosti člověka, což nám ukazuje, že svého Otce miloval celou svou silou.
Toto nedokázal udělat žádný jiný člověk, nikdo neměl takovou lásku k Bohu, aby vyplnil Zákon. Proto nucení někoho, aby to udělal svými vlastními silami, je čirý moralismus. Co je to moralismus? Nutit někoho, aby se sám spasil! Proto přichází Ježíš jako dokonalý člověk, kterého Bůh poslal a udělal za nás to, co pro nás bylo absolutně nemožné. Pak to svoje vítězství nad naším odvěkým nepřítelem, toto vyplnění Zákona, nám dává zadarmo v Duchu Svatém, kterého nám po Velikonocích seslal.
Zbývá už jen říct, proč musel být vykoupený člověk takovým způsobem. Mnoho lidí nechápe, jak mohl Otec poslat svého Syna na takovou misii, zda to nemohl udělat nějak elegantněji. Někteří se dokonce pohoršují, co je to za otce, který si jakoby liboval v potupě, umučení a zabití svého syna. K čemu Bůh potřeboval takovou oběť? Ježíš říká, že přišel ne tento svět, aby dal svědectví pravdě. Jaké pravdě? Té, že náš nebeský Otec nás miluje bezpodmínečně. Může existovat větší důkaz lásky, než ten, že i když my zabíjíme Božího Syna svými hříchy, Otec nás přesto nepřestává milovat?
V dnešním slavení prožíváme, že Boží láska k nám není maličkost a Ježíš nepřišel udělat kosmetické úpravy na našem životě, nebo nám trochu přilepšit. Jak říkají církevní otcové, jedinou jistotou na tomto světě je Boží láska k nám, objevená v Ježíši Kristu – všechno ostatní je marnost a proto pomine. Vstupme do tohoto tajemství kříže, před kterým můžeme jen v úctě padnout na kolena a adorovat toto nejvyšší zjevení Boží lásky k nám.

Miroslav Verčimák

 

Promluva o. Miroslava na Zelený čtvrtek (9.4.2020)

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Blížíme se k cíli naší postní poutě a dnes vcházíme do jádra křesťanství – do velikonočního Tridua, které Zeleným čtvrtkem právě začíná. Můžeme se ohlédnout za časem příprav a vidět, jestli jsme připraveni slavit události, ve kterých se odehrával a stále odehrává vrchol našich i světových dějin. V prvotní církvi to byl čas, kdy katechumeni prožívali poslední chvíle před křtem, připraveni dát zemřít starému, marnému způsobu života a začít nový život – život Věčného. K tomu jsme bezpochyby pozváni i my všichni pokřtění.
V nynější době je jedním z nejfrekventovanějších hesel „společenský odstup“. Je to postoj, který brání šíření koronaviru mezi lidmi. Tím se dostáváme do situace, kdy se nemůžeme volně sdružovat s přáteli i našimi blízkými a cítíme se osamělými. Máme sice možnost komunikovat skrze telefon nebo sociální sítě, ale je to jen náhražka skutečného osobního setkání. A v této nelehké situaci se nám nabízí příležitost podívat se na svůj život, na sebe sama a na své vztahy
k druhým s „ODSTUPEM“.  Je to velice důležité, protože když se moc soustředíme na detail, nevidíme celek. Když stojíme před velkým obrazem a díváme se na něj ze vzdálenosti pěti centimetrů, vidíme jen chaotický shluk barevných skvrn, které nedávají žádný smysl. Když ale ustoupíme pár kroků zpátky, otevře se před námi nádherné dílo. Tím dílem je náš život tak, jak jej připravil jeho autor – Bůh. Pak ve světle Božího slova najdeme odpovědi na mnohé otázky, na které v rychlém životním tempu nezbýval čas.
Mnoho se teď v našich životech změnilo, když se celý chod společnosti zpomalil. Náhle máme čas a také možnost porovnání, jak hektickým způsobem jsme žili. Nejednou bylo slyšet povzdech právě nad tím vysokým tempem života.        Americký novinář   a  spisovatel   Hunter  S. Thompson měl motto: „Rychleji a rychleji, až mrazení (vzrušení) z rychlosti přehluší strach ze smrti.“ Velice výstižné motto tohoto světa, který nemá odpověď na otázku utrpení a smrti a tak vede k životu, kterým je potřeba prosvištět, abychom neměli čas a nemuseli se zamýšlet nad jeho smyslem. Nedopusťme, abychom přes toto velikonoční Triduum jen „prosvištěli“.
Můžeme si to dovolit, poněvadž to, co slavíme, nám dává odpověď na ty nejhlubší otázky, před kterými svět utíká, otázkami o smyslu našeho života. Už v prvním čtení se říká o Izraelitech, kteří byli vysvobozeni z otroctví faraona, egyptského vladaře, a teď mají slavit tuto velikou událost, která se odehrála v jejich dějinách. Toto slavení zahrnuje beránka, kterého krev na dveřích jejich obydlí jim zachránila život. Tento beránek je předobrazem Ježíše Krista, kterého krev nás zachraňuje od otroctví našeho faraona – od otroctví hříchu a strachu ze smrti. Izraelité měli jíst ve stoje, připraveni na cestu. Pro nás, křesťany, to znamená jíst v připravenosti odejít z tohoto světa, z pouště smrti, do zaslíbené země nebeského Království. Čím lépe vidíme v konkrétnosti našich životů působení „faraona,“ tím větší bude naše očekávání na noc vzkříšení Mesiáše, který s námi udělá přechod na svobodu. Ve druhém čtení vidíme Ježíše u Večeře, u které splnil velké předobrazy a přislíbení Starého zákona a tím dal paschální večeři konečný smysl a obsah.          V obrovském daru eucharistie dostáváme účast na Ježíšově smrti a oslavení. Znamená to mít společenství s ním a se všemi, kdo jedí z tohoto jednoho chleba a pijí z jednoho kalicha. Toto je oběť lásky, která jde až do krajnosti a tomu, kdo jí přijímá, dává svobodu skutečně milovat všechny, dokonce i nepřátele. A o této lásce mluví evangelium. Není to nějaký příjemný pocit, když nás má někdo rád,   co se může  v krátké  době  dramaticky  změnit.   Tato láska,  která  je  v rozměru kříže, je mocnější než smrt a dává se všem, kdo po ní touží a ji očekávají. Bůh totiž nedává podle zásluh, ale podle potřeby člověka a jeho nouze. Proto v evangeliích vidíme rozpor mezi farizeji, kteří se považovali za spravedlivé, a tudíž si mysleli, že tuto lásku nepotřebují, nebo si ji zaslouží. Ale naopak, mnozí hříšníci, kteří si uvědomovali svou skutečnost a zakoušeli trpké ovoce svých hříchů, po ní hladověli. Doufejme, že čas postního období nás připravil vidět naší skutečnost a otevřít nás tak na přijetí této zachraňující lásky.

Miroslav Verčimák

Promluva o. Miroslava na Květnou neděli

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Věřím, že mnozí z nás sledovali požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu), které papež František mimořádně udělil v pátek 27. března 2020 v Římě. Příčinou této události byla situace, kterou teď prožíváme a která se týká nás všech bez rozdílu věku, společenského postavení, majetnosti nebo vzdělanosti. Také okolnosti tohoto požehnání byly velice výmluvné – liduprázdné svatopetrské náměstí, obvykle zcela naplněné lidmi, stmívání a vytrvalý déšť, které symbolicky vyjadřovaly tíhu šířící se pandemie. Do toho vstupuje člověk v osobě papeže Františka, který však není sám a neopírá se sám o sebe. Mluví a modlí se k Bohu a ve svátostí oltářní je tam přítomen Boží Syn, Ježíš Kristus. Tento obraz je pro nás pomocí, jak využít tento čas, který je časem očišťování, objevování a nacházení toho, co je podstatné, oč v tomto životě jde a co za krátkou dobu budeme slavit.
Toto nám také může pomoct i v době nynější krize, kdy vznikají různé emoce a pochybnosti v souvislosti s náboženským slavením, hlavně nadcházejícího „srdce“ všech svátků – Velikonoc. Je zde otázka: Jak žít tento čas, když nemůžeme slavit tak, jak jsme byli zvyklí? Je dobré pamatovat, že někdy nám naše zvykovost brání v plnějším chápání významu a slavení svátků, vede nás k rutině a utvrzování našich představ, které pak považujeme za jistotu. To pak vede k tomu, že se člověk neotevře Boží přítomnosti, která není podle našich představ a nikdo na ní nemá patent. Proto Bůh, který nás ani teď neopouští, nám připravil toto postní období jako duchovní cvičení. V čase, kdy nebudeme moct přijímat eucharistii, si můžeme uvědomit jak je tato svátost vzácná. Před každým přijímáním říkáme formuli, že nemáme nárok na eucharistii („Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“), teď zakoušíme, že je to pravda, poněvadž eucharistie je dar milosrdného Boha pro kajícího hříšníka. O těchto Velikonocích, které dostáváme v takové podobě, že nebudeme moct stát před oltářem v kostele, můžeme objevit, že tím hlavním oltářem je naše srdce, centrum naší osoby. Tam se skutečně rozhoduje o tom, co a komu obětujeme. Ne náhodou Ježíš učinil křesťanství náboženstvím srdce, nikoli chrámu.
Jestli se nám v čase příprav podaří odstranit to všechno, co by mohlo zakrýt podstatu paschálního tajemství, můžeme vkročit do Svatého týdne, který se začíná Květnou nedělí. Zde se nám připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kde jej vítají zástupy lidí. Ježíš nepřichází jako mocný vladař, ale jako pokorný Služebník Boží, ochoten vyplnit vůli Otcovu až do konce. Až dosud je všechno milé, atmosféra úžasná a všichni spokojeni. Pak přichází čas zkoušky pro lid a zvláště pro učedníky. Uznat Mesiáše ve chvíli nadšení a slávy není těžké. Ale když Ježíš vchází do ponížení, které pak povede až k jeho umučení a smrti – to už je skandál! Jinými slovy: pohoršení. Tváří v tvář kříži jeho učedníci utíkají a Petr, jeden z jeho nejbližších, zapírá, že ho kdy znal. Tehdy už Ježíš nebyl mesiášem lidských představ a přání, ale nesl na sobě něco, čeho se všichni bojíme – utrpení a smrt. Kdo z učedníků v té dramatické chvíli mohl přijít na to, že ten ponížený, opovržený a ztýraný člověk má moc nad smrtí? Koho napadlo, že on zaujal naše místo, protože to všechno dělá pro nás? Tímto slavením vstupujeme do sféry, která úplně přesahuje naše možnosti a představy. Zde nám nepomohou žádné filozofie, ani přednášky nebo argumenty, ale jenom ve víře se nechat pohltit tímto tajemstvím a vstoupit do nového života, který nedostáváme díky našemu aktivizmu, ale pokorným přijetím daru vykoupení a spásy. Tato pandemie nám může pomoct více si uvědomit potřebu toho, co pro nás Ježíš udělal, a tak dovolit paschálnímu tajemství, aby se realizovalo v našem životě. Slavení velikonočního Tridua není jen vzpomínkou na minulost, ale zpřítomňuje se a realizuje v životě těch, kdo věří a o to stojí.

Miroslav Verčimák

Promluva o. Miroslava na pátou neděli postní.

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Jsou to už dva týdny od vyhlášení stavu nouze v České republice a teď trávíme čas v karanténě, abychom pomohli zabránit šíření smrtícího viru a mohli se pak vrátit do normálního života. Tváří v tvář této nepatrné věci, jejíž přítomnost zjišťujeme jen pomocí testování, odkrýváme svou křehkost a zranitelnost a zakoušíme, že nejsme ti, kteří mají všechno pod kontrolou. Tato nelehká situace nám ukazuje věci, které předtím nebylo tak lehké vidět a v hektickém způsobu života na to ani nebyl čas.
Pro nás křesťany je tento postní čas skutečně mimořádný a určitě by ho nikdo tak nenaplánoval. Vidíme, že Bůh dovolil tuto situaci tak, jako kdysi dovolil čas exilu pro lid Izraele. Zde znovu získávali pravý vztah s Bohem, který se pomalu vytrácel z jejich životů pohlcených jejich zájmy a neposloucháním Božího hlasu. Byl to čas očišťování, dokonce i od náboženského života, protože už neměli Chrám a nemohli spravovat kult a obětovat své oběti Bohu. Výsledkem tohoto stavu bylo opět čerpání odvahy z Božího slova, prohlubování modlitby a vzájemných vztahů. Také pro nás může sloužit tento čas na to, abychom osobně více prožívali svou víru a lásku k Bohu. Také skutečnost, že tento rok je vyhlášen rokem Slova, nám pomáhá a zve nás k otevření svých uší a především srdcí. Abychom naslouchali tomu, co nám Bůh skrze své slovo a události, které prožíváme, říká.
V dnešním prvním čtení a v evangeliu z páté postní neděle se mluvilo o hrobech. V situaci izolace nám to mohou připomínat čtyři zdi, mezi kterými žijeme, kde teď trávíme skoro všechen čas, kde se už začínáme cítit nepříjemně, a v početnějších rodinách si můžeme, jak se lidově říká, lézt na nervy. V biblickém smyslu hrob označuje oddělení od druhého člověka, neschopnost komunikovat. Je to symbol následku jednání člověka, které ho vrhne do duchovní smrti. Ale Boží vitalita je mocnější a dokáže i z lidí, které vysvobodí z hrobů, udělat živé společenství.
V příběhu o vzkříšení Lazara z dnešního evangelia jsme svědky posledního Ježíšova zázraku před jeho umučením, který se současně stává bezprostřední záminkou pro jeho uvěznění. Když Ježíš slyší o Lazarově smrti, navzdory prosbám svých přátel nepospíchá. Tak by si počínal jen ten, kdo se nebál o svou budoucnost, ani o budoucnost svého přítele. Nebál se následků choroby a jejího důsledku, smrti, protože věděl, že to má svůj smysl – zjevení Boží slávy. To potřebovali zažít Ježíšovi učedníci, aby uvěřili. Víra je možná jen tehdy, když je člověk konfrontován s tím vším, co představuje nedostatek, krizi a nakonec smrt. Ježíš si uvědomoval, že událost s Lazarem je znamením toho, co se později bude dít s ním. Také nebude dělat žádná opatření, aby se uchránil od smrti, protože ví, že smrt nemá nad ním moc. Jeho moc nad smrtí je částí jeho misie a pro nás se stává účinnou jedině tehdy, když on sám zemře a vydechne Ducha Svatého svému Otci a Církvi. Od té chvíle už smrt nebude osudem Adamových dětí, ale zjevením Boží věrnosti a oddanosti lidstvu ve svém Synu. To se netýká jenom života na konci časů, ale také života, který se rodí z víry a projevuje se u těch, kteří se dívají na Ježíše a uvědomují si jeho blízkost a tím jsou schopni dávat život za druhé. Jinými slovy – milovat je takové, jací jsou. Vzkříšení není nějaká akce, která se má někdy odehrát, ale skutečné setkání s Ježíšem Kristem, který sám o sobě říká: „Já jsem vzkříšení a život.“
Zvu nás všechny k využití toho času, který máme před sebou, abychom naplněni Božím životem mohli o tom vzdávat svědectví těm, kdo to potřebují.

P. Miroslav Verčimák