Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešní neděle, která je třetí nedělí v mezidobí, byla na popud papeže Františka vyhlášena nedělí Božího slova. Boží slovo nemůže být spoutáno ničím, ani situací pandemie, a tak přichází nám i dnes jako pomoc od Pána. On k nám pořád mluví, a to skrze slova Písma svatého, Církev a také skrze události odehrávající se v našich dějinách. To jeho slovo k nám nepřichází proto, aby nás o něčem informovalo, ale vchází do naší konkrétní, neustále se měnící životní situace, aby ji osvětlilo a dalo naší životní pouti správný směr. A co se očekává od nás? Abychom poslouchali a vpustili to slovo nejen do našeho intelektu, ale mnohem hlouběji, až do našeho srdce a pak na něj odpověděli. Jinými slovy: zve nás k hlubokému a intimnímu dialogu.
Ale poslouchat není vůbec tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát, a proto je potřeba se to učit. Ke skutečnému poslouchání je potřebná pokora. To znamená přijmout to, že někdo jiný nám může říct něco důležitého do našeho života. Představa, že člověk samozřejmě ví, co je nejlepší pro jeho život, se vyskytuje tak často, a to zpravidla do doby, kdy už dotyčný neví kudy kam. Plánuje si svůj život a pak nastane situace, se kterou nepočítal a všechno se zřítí. Pandemie, kterou prožíváme, je jedním z příkladů. Také nám při poslouchání Božího slova může přijít na mysl, že toto by měl slyšet někdo, koho znám, že to by bylo přesně pro něho. Problém je, že v tu chvíli už Bůh nemluví ke mně! Při poslouchání se aktivují filtry toho, co chceme slyšet, co odpovídá našim představám a přesvědčení. K poslouchání je potřebná svoboda.
V listu Židům se dočteme: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům prostřednictvím proroků, v těchto dnech, které jsou poslední, k nám promluvil prostřednictvím Syna, jehož ustanovil dědicem všeho, jehož prostřednictvím také učinil věky.“ Ježíš je Boží Slovo, které přijímá naší přirozenost, přijímá tělo, aby nás mohlo vyrvat z drápů smrti. On byl ustanoven, aby skrze něho povstalo všechno, co existuje. Když si přečteme začátek Bible, tak její prvá kniha, kniha Geneze, vypráví o stvoření světa skrze Boží slovo. Jako refrén se opakuje: „Bůh řekl a stalo se.“ Proto to slovo není ideou, jak jej většinou v naší kultuře chápeme, ale tvořivou Boží sílou, která všechno stvořila. Tak chápe výraz slovo (hebrejsky dabar) i kultura, v které byla Bible napsána – jako událost. Proč je tak důležité slyšet Boží slovo? Protože tam, kde je Boží slovo, tam je život. Z toho důvodu příchod Ježíše Krista, Božího slova par excellence, bylo jedinou možností naší spásy.
Vstupme tedy do dnešního Božího slova a nechejme se vtáhnout do dějin spásy. Všechna tři čtení dnešní neděle nám mluví o obrácení, ke kterému nás Církev zve každý den 95. žalmem: „Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Obrácení je pro křesťana nejdůležitější věcí, protože v něm člověk mění své smýšlení z čistě lidského, které je nám přirozené, k smýšlení Božímu, ke kterému jsme dostali přístup ve svátosti křtu. Svědectví křesťana nespočívá v demonstraci jeho úspěchů, ani v jeho dokonalosti, ale v tom, že žije podle jiných kritérií než tento svět. S tím se nevyhnutně spojuje nebezpečí, že budeme vyčuhovat z davu, ale právě o to jde. Ne proto, abychom byli zajímaví, ale proto, abychom poukazovali na skutečnost existence věčného života. Pro křesťana se křtem otevřelo nebe a o tom má svědčit. Právě toto potřebuje ve skutečnosti člověk, který prožívá svůj život na zemi s nebem zavřeným, bez cíle. V dnešním druhém čtení nám sv. Pavel ukazuje to, co sv. Ignác z Loyoly nazval „svatou lhostejností.“ Vůbec zde nejde o ignorování pozemského života, ale o to, že skutečnosti v tomto životě nesmíme absolutizovat! Když to uděláme, přecházíme do smýšlení tohoto světa a všechno se mění na relativní. Už nevidět co je podstatné a co ne, co je trvalé a co jen přechodné, co přináší užitek a co škodu a tak není jasné vůbec nic.
V dnešním evangeliu slyšíme o Ježíši, který po tom, co ohlašuje příchod Božího království a zve k obrácení, povolává první učedníky. Volá je z jejich světských činností a dává jim vše potřebné pro toto nové povolání. Oni pochopili, že skutečně s Ježíšem přichází Boží království a proto má smysl se mu věnovat celou svou existencí. Každého z nás, křesťanů, Pán zve k tomu, abychom byli znamením skutečnosti otevřeného nebe, které máme dosáhnout nejen my, ale i ti, kdo skrze naše svědectví uvěří.“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Minulou neděli jsme si při bohoslužbě připomenuli také náš křest, který nám umožňuje v životě chápat a prožívat věci, které člověk přicházející do tohoto světa nemá ve své přirozené výbavě. Skrze tuto svátost jsme byli vtaženi do proudu Božího života, který pulsuje uvnitř Nejsvětější Trojice a tím jsme se stali dětmi Božími a děti Církve. Tyto dvě reality se nedají odloučit, protože být dítětem Boha Otce, znamená být bratrem a sestrou jiných Božích dětí. Proto rčení „Ježíš ano, Církev ne“ je asi tak logické, jako když sekulární ideologie sice mluví o bratrství, ale současně popírají existenci otce. Jakým způsobem mohu být někomu bratrem nebo sestrou bez vztahu k otci? O tom, jestli jsem někomu sourozencem, nerozhoduje fakt, že se mi ten druhý líbí, že si rozumíme, je sympatický anebo máme společné zájmy. To, co z nás dělá sourozence, je skutečnost, že máme stejné rodiče.
Dnešní evangelium je pokračováním čtení z minulé neděle, kde svým křtem v řece Jordán Ježíš začíná své veřejné účinkování. Také náš křest nám otevírá perspektivu našeho osobního povolání. Když se mluví o povolání v náboženském smyslu, tak nám mohou zpravidla přijít na mysl kněží, řeholníci nebo zasvěcené osoby. To jsou však druhotná povolání k službě v Církvi. Prvotním a základním povoláním každého pokřtěného však zůstává být křesťanem.
To povolání v sobě nese pronikavou změnu života – Bůh vytrhuje člověka z obvyklého způsobu života tohoto světa a vede ho k cíli, ke kterému míří Bůh sám. Jenom Bůh zná cestu, která vede k cíli, a proto přijmout povolání znamená vytrvale následovat Ježíše po této nové cestě. Nedostaneme žádný itinerář ani GPS souřadnice, abychom se mohli pohybovat ve směsi různých životních cest a cestiček, ale máme se držet toho, který již otevřel cestu pro nás a jako první jí prošel. S Ježíšem přestáváme být tuláky a stáváme se poutníky, kterých život má směr a především cíl. K této cestě nepatří příslib, že všechno bude pohodlné a bez překážek, ale ty různé těžkosti a problémy nám budou pomáhat vidět potřebu držet se Ježíše, být s ním a nechat se jím vést. Od nepaměti se člověk ve svém životě snaží hledat alternativní trasy, které se mu líbí a zdá se mu, že ho stejně přivedou do cíle. Boží slovo nám ale říká, že v podstatě existují jen dvě možnosti – cesta života a cesta smrti. Hledat zde kompromis a jakousi třetí cestu znamená jen ztrácet drahocenný čas.
Povolání člověka není jen něco přidaného k jeho životu. Něco, co sice může život vylepšit, ale na druhé straně jej determinuje. Je to cesta objevování nádherného plánu Stvořitele a tím i objevování smyslu našeho života. Největší tragédií by bylo zjištění, že život ve skutečnosti nemá smysl a jednotlivec nemá své místo v dějinách světa a dějinách spásy a jednoho dne jednoduše zmizí. Dnešní doba, ve které prožíváme různá omezení kvůli pandemii, nám pomáhá si toto uvědomovat. Problémem není jen být uzavřen a nemoci dělat věci, které člověka baví, působí mu radost a bez kterých si někdy ani nedovede představit svůj život. To, co je v skutečnosti těžké, je fakt, že nás tato situace nutí jistým způsobem ptát se na otázku smyslu našeho života. Kdo jsem, odkud přicházím, co tady dělám a kam směřuju? Tyto otázky nejsou v žádném případě zbytečným komplikováním a prázdným filozofováním. Jestli nebudeme mít odpověď na tyto otázky, tak k čemu nám bude návrat do života, jaký jsme vedli před pandemií?
Dnešní evangelium nás povzbuzuje, abychom udělali podobně jako apoštol Ondřej a Jan, když po tom, co jim bylo sděleno, že Ježíš je Beránek Boží, šli za ním. Ježíš se jich zeptal: „Co byste chtěli?“ Oni, protože to neuměli vyjádřit slovy, mu odpověděli protiotázkou: „Mistře, kde bydlíš?“ Chtěli vědět, kde je Ježíš doma, aby ho lépe poznali, aby s ním navázali vztah. Dostali úžasnou odpověď: „Pojďte a uvidíte!“ Oni šli, viděli a zůstali. Jen ten, kdo jde s Ježíšem, bude vidět a zakoušet, kdo je Ježíš. Bude vidět, že on bydlí ve slávě. Je to přesně tam, kde nám už připravil místa, abychom je po krátkém pobytu zde na zemi mohli zaujmout. Je to náš skutečný domov, místo, kam patříme. Proto se křesťan s nadějí dívá do budoucnosti a v svém povolání volá: „Přijď, Pane Ježíši, přijď!“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešním svátkem, při kterém si připomínáme křest Pána Ježíše v řece Jordán, končíme liturgické období Vánoc a vstupujeme do mezidobí. Tento čas, který se může v porovnání se svátečným časem zdát jako obyčejný, není vůbec méně hodnotný. Je to čas kdy máme ve svém každodenním životě žít to, co jsme o svátcích slavili. K čemu by to bylo, kdyychom prožívali radost ze svátku, který by neměl žádný vliv na náš život? K čemu jsou Vánoce, když se v našem srdci nenarodí Ježíš Kristus? Svátek je mnohem víc než pouhé zastavení a prožití příjemných chvil, jakési vydechnutí si v závodech běžného života. Ukazuje nám směr a připomíná to, na co v koloběhu starostí a problémů zapomínáme, a to je cíl našeho života. Proto je svátek něčím výjimečným a připravuje nás na život v plnosti, ke kterému každou minutou směřujeme. Tam už nebude prostor ani čas, bude už jen jeden velký nekončící se svátek. To, co si o svátcích zde dopřáváme, je předchuť toho, co bude v našem cíli napořád, protože tam už budou naše touhy vyplněny.
Když se podíváme do naší současnosti, zdá se, že člověk ztrácí schopnost slavit. Není to jen tím, že dnes žijeme mnohem pohodlněji a v mnohem větším dostatku, než naši předkové. Je to též proto, že když nevidíme smysl svátku, tak jaký smysl má potom jeho slavení? Nač se hezky obléct, uklidit si bydlení a připravit se? Pak už jen zůstává vymýšlet jakékoli příležitosti k oslavě, abychom se nenudili. Tímto způsobem vzniká např. takový Národní den vanilkové zmrzliny ve Spojených státech. Pak se to míchá dohromady a je z toho chaos. Papež František kritizoval způsob, jakým se podávají zprávy v masmédiích. Na stejné úrovni se prezentují tragédie, přírodní katastrofy, ztráty na lidských životech a současně se mezi to přidávají banality, které často ani nemají opodstatnění být zveřejněné.
Dnešním svátkem slavíme něco, co je pro náš život podstatné, něco bez čeho bychom nemohli dosáhnout cíle a naplnění našeho života. Ježíš začíná svým křtem v Jordánu svou veřejnou činnost, začíná misii, která dá lidstvu možnost vrátit se ke kořenům svého bytí a ke skutečnosti, do které jí povolává Stvořitel. K tomu byla nutná podmínka – jmenovitě, aby se Boží Syn (rovný Otci) stal člověkem a tím přijal naší křehkou a hříchem poškozenou přirozenost. Proč se tohle muselo stát? Známý německý teolog Dietrich Bonhoeffer říká: „Padlý člověk nemůže opět najít a přijmout Boží podobu, proto je tu jen jediná cesta, jak mu pomoci: Bůh sám přijímá podobu člověka a přichází k němu“. Ano, člověk si nemohl sám pomoci. Nestačilo víc inteligence, více ochoty, chytrosti nebo silnější vůle. Proto od někoho vyžadovat, aby se spasil sám, je jeden velký moralismus, protože tato žádost je pro člověka neuskutečnitelná jeho vlastními silami.
Naše spása vždy začíná vírou v Ježíše Krista poslaného k nám jeho Otcem, jejíž zpečetěním je křest. Mnozí z nás si svůj křest nepamatujeme, protože jsme jej přijali jako malé děti. Stalo se tak proto, že naši rodiče uznali, že to, co budeme v životě potřebovat nejvíc je otevřená brána do života věčného. Konvertité už přijímají tuto první svátost vědomě a z vlastního rozhodnutí. V tomto malém obřadě se skutečně realizuje to, co představuje – je odstraněn prvotní hřích, s kterým přicházíme na svět, a dostáváme Ducha Svatého, čím se stáváme dětmi Božími a dětmi Církve. Ve vodách křtu se v nás usmrcuje „starý člověk“ a rodí se „nové stvoření“. Ale toto není konec, ale samotný začátek. Začátek nádherného dobrodružství s Bohem, kde ho budeme poznávat a neustále se ponořovat do jeho milosti a lásky.
Proto náš křest zdaleka není jen zápis v matrice pokřtěných, ale je to něco, z čeho žijeme a čerpáme celý svůj pozemský život. To je ta síla, která nás uschopňuje proměny na věrnější obraz a podobu Boží, ke kterým jsme byli stvořeni. Tato proměna nám přináší už zde radost a dává poznání a jistotu, že nebeské království je právě to místo, kam patříme. To je ten dům našeho nebeského Otce, kde díky Ježíši máme každý své místo a kde slavení, pokoj a radost nikdy nepřestanou.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
letošní netradiční Vánoce nám ve větší míře připomněly slova proroka Izajáše: „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Z těchto slov vyplývá, že Boží záměr vždy dopadne tak, jak to Bůh naplánoval a chtěl, a to i přes všechny překážky, které by se mohly objevit. Narození Božího Syna, které o Vánocích slavíme, je nepochybně Boží vůle a tak i navzdory pandemii jsme Dítě Ježíše přivítali mezi námi. Ne jako tradici a trochu rozptýlení, abychom alespoň na chvíli zapomněli na tíživou skutečnost pandemie, ale jako historický fakt, kterým začaly „poslední časy.“ Časy Nového zákona, ve kterých se realizují Boží přísliby dané lidstvu. Boží Slovo, které se stalo v dějinách světa tělem, skutečně splnilo svou misi a tím otevřelo cestu ztracenému člověku do jeho skutečné domova. V těchto dnech i poslední vánoční stromky usychají a vyhodí se, protože splnily svůj úkol. Ovoce Vánoc a radost, které s sebou přinášejí, zůstává dál.

Na počátku bylo Slovo…

Vstup do nového roku je snad u každého provázen přijetím různých novoročních předsevzetí. Dáváme si je i tehdy, když sami z vlastní zkušenosti tak úplně nevěříme, že se nám je podaří dodržet. Je to ale snaha něco v našem životě změnit, abychom lépe strávili čas, který budeme ještě mít k dispozici. Dnešní první čtení nám dává tip na jedno předsevzetí, které bude mít určitě velký význam pro náš život. Zve nás totiž, abychom v novém roce přilnuli k Moudrosti. Není to ledajaká moudrost. Přesahuje tu moudrost, o které slyšíme v dílech filosofů a různých radách od moudrých lidí. Tato moudrost je zaměřena výhradně na náš život jako celek, nejen na náš intelekt. Tato Moudrost je rozlita v celém stvoření a proto i sv. Pavel říká, že je možné i ze stvořených věcí za pomoci rozumu dospět k pravdě, že Bůh existuje. Ale víra ohraničená jen na existenci Boha nám nestačí, protože člověk se ptá ve svých problémech a těžkostech – jak mi Bůh může pomoct, co můžu od něho očekávat, stojím mu za to, aby kvůli mně něco dělal? Člověk se ptá, v jakém vztahu s Bohem jeho život probíhá. Dějiny spásy nám ukazují, že Bůh není kdesi daleko v studeném vesmíru povznesen nad malost stvoření. Všechno, co stvořil je dobré a krásné a proto to nepovažuje za nějakou maličkost. To dokonale ukázal v dějinách světa, když intervenoval pro dobro lidstva a nakonec nám poslal svého jediného Syna.
Zosobnění Moudrosti z prvního čtení je sám Ježíš Kristus, Slovo Otce, skrze které stvořilo svět. Všichni vděčíme za svou existenci jemu, který přichází od Věčného Otce a stává se člověkem. Celým svým bytím nám ukazuje tuto pravdu, a aby mohl odhalit poslední tajemství Boha, musel se stát člověkem a dát svůj život na kříži. Jaké je to tajemství? Že Bůh je láska, a to až do takové míry, že obětuje svého jediného Syna, aby zachránil člověka a dal mu možnost vrátit se domů –  tam, kam patří, do věčného života.
O tom nám mluví dnešní druhé čtení, kde se říká, že Bůh s námi počítal už před stvořením světa. V naší pozemské realitě, uprostřed problémů, obav a starostí, se nám to může zdát příliš krásné a vznešené na to, aby to byla pravda. A skutečně, kdo z nás lidí by si mohl troufnout něco takového říct, nebo jen pomyslet! Proto sv. Pavel říká, že jedinou možností, abychom tohle mohli pochopit, přijmout a žít, je dar Ducha Svatého. Jenom v něm máme správné poznání a On osvěcuje naše srdce, abychom pochopili „jaká je naděje těch, které on povolal.“ Bez tohoto poznání budeme neustále uvězněni v kruhu uspokojování svých potřeb a nikdy si neuvědomíme, k čemu jsme pozváni a vybráni!
Tajemství Vánoc nás uvádí do této skutečnosti a ukazuje nám úplně jinou perspektivu, než je ta čistě pozemská. Věčnost, která se příchodem Božího Syna prolomila do naší dočasnosti, nás zve k tomu, abychom žili v perspektivě vyplnění úžasného Božího plánu pro každého z nás. Zve nás k tomu, abychom i v novém roce nehledali štěstí, ale Toho, který je odpovědí na naše štěstí. A tou odpovědí je Ježíš. On je naší jedinou jistotou a zárukou, že ve spojení s ním bezpečně dojdeme do svého cíle, kde jsou všechny naše touhy po štěstí vyplněny.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
rok se sešel s rokem a opět stojíme na prahu nového úseku dějin, vcházíme do nového roku 2021. Za normálních okolností je tato událost provázená veselým slavením, dobrou náladou a to v kruhu rodiny, přátel, nebo na nějaké akci pořádané pro tuto příležitost. Letos to bude trochu jiné, pravděpodobně komornější. Restrikce pátého stupně systému PES nedovolují hromadné akce a o přemísťování se pozdě v noci nemůže být ani řeči. Dá se bez slavení, jak jsme na to zvyklí, dobře vstoupit do nového roku?
Tento čas je také časem ohlédnutí se za starým končícím se rokem, časem bilancování a hodnocení toho, co bylo v našem životě dobré a toho, co se budeme snažit v novém roce napravit. Spojuje se to s pohledem do budoucnosti, promítáním a plánováním, co nám asi nový rok přinese. Pandemie nám ukázala, že lidské plány nejsou všemocné a všechno se může v krátké době změnit. Tato pravda však neplatí jenom v době ohrožení virem, ale platí stále. Jen ne vždy si to uvědomujeme a tehdy žijeme v domnění, že když všechno jde dobře, tak je to samozřejmé. A to v žádném případě není.
Známý americký křesťanský kazatel Billy Graham řekl, že neví, co ho čeká v budoucnosti, ale ví, kdo má budoucnost ve své moci. Co lepšího můžeme udělat na začátku nového občanského roku, než vložit svůj život, který žijeme v tomto nejistém světě, do těch nejjistějších rukou? Čí ruce to jsou? Jsou to ruce toho, který nám podle dnešního prvního čtení žehná. Je to sám Bůh, který předepsal toto požehnání Mojžíšovi, aby jím žehnal Božímu lidu. Slyšíme v něm dvakrát prosbu, aby Bůh k nám obrátil svou tvář a osvítil nás její září. To, co ve skutečnosti k životu potřebujeme, je jistota, že Bůh nás vidí a dobře ví, co prožíváme ve svém životě a že (zvláště v těžkých situacích) nejsme sami, odkázáni jenom na své slabé síly a možnosti. Nevidět Boží tvář, jeho lásku k nám, nás uvádí do nejistoty a pocitu osamocení. Život se pak mění v těžké břemeno, které jen stěží vlečeme, a radost mizí ve spleti starostí a problémů.
Abychom mohli Boží lásku zakoušet a vidět Boha přítomného v dějinách našeho života, potřebujeme mít postoj, jaký měla Maria v dnešním evangeliu. Ona uchovávala „to všechno v srdci a rozvažovala o tom.“ Uchovávala ve svém srdci události, které prožívala a přemýšlela o nich. Věděla, že Bůh je přítomný v jejím životě, že její život není pouhou řadou nahodilých situací, které vedou kdoví kam. Tím se dostávala hlouběji k poznání Boha i svého života. Uměla číst souvislosti i význam svých životních událostí, skrze které k ní mluvil Bůh a o tom svědčí v té krásné modlitbě zvané Magnificat. Velebí Boha, že jí udělal „velké věci,“ které nejsou jenom pro její dobro, ale pro dobro všech. Písmo říká, že některým věcem nerozuměla, ale to nebylo pro ni příčinou ke vzpouře, jak to vidíme i dnes v společenském dění (které má svůj počátek vždy v srdci jednotlivce). Měla k Bohu vztah důvěry a lásky, proto od něho v pokoře nevyžadovala, aby jí hned všechno vysvětlil. Velice dobře věděla, že je to Bůh, který řídí a vede historii nejen světa, ale i dějiny jejího života. A protože měla správný obraz Boha, věřila a následně zakoušela, že dějiny jejího života jsou svaté, protože je naplánoval a skrze její souhlas realizoval sám Stvořitel.
Proto na Pannu Marii dnes hledíme s vděčností a láskou, protože se stala Matkou našeho Spasitele. Její bezvýhradný souhlas a odevzdání celého svého života Bohu spustilo spásonosný plán záchrany lidstva. Plod jejího života přijal naší lidskou přirozenost, nestyděl se k nám přihlásit a udělal z těch, kteří v něho věří Boží děti. Tím jsme se stali také bratry a sestrami Ježíše a v něm taky bratry a sestrami mezi sebou navzájem. Proto je Panna Maria i naší matkou, ke které se můžeme s důvěrou utíkat a prosit jí o pomoc. Ona je dokonalým příkladem toho, jak Bůh miluje člověka. Nejsme pro něho pouhým nářadím, které by používal k realizaci svých plánů, ale bytostmi určenými k plnosti života. Pak spolupráce s Bohem a plnění jeho vůle je nejvyšší formou svobody a duchovní plodnosti.
Spolu s pastýři, kteří pospíchali, aby viděli v setkání s Marií, Josefem a děťátkem, že všechno je tak, jak jim zvěstoval anděl Páně, také velebme Boha na začátku nového roku a svým životem ohlašujme tuto radostnou zvěst všem, které potkáme.

Váš Miroslav Verčimák