Liturgické texty Bílá sobota      Liturgické texty Boží hod velikonoční.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Ježíš na kříži skutečně zemřel, byl z něj sňat, pohřbili ho a sestoupil do podsvětí. Láska se darovala úplně a zadarmo. Pro svět byla tato kauza definitivně vyřešena a zdálo se, že úsilí těch, kdo chtěli Krista odstranit, bylo úspěšné. Ale zatímco zde,  na zemi,  nás ticho Bílé soboty provázelo v našem smutku,   v podsvětí  už  začal   „přechod“,   vysvobození  lidstva z moci našeho největšího nepřítele. Smrt, která si s jistotou sáhla na Ježíše, netušila, že to bude konec její strašlivé moci. Netušila, že sáhla na zdroj života ukrytého v křehkém lidském těle. Tímto se vyplnilo to, co je souhrnem všech starozákonních příslibů padlému lidství.   A stalo se tak v osobě Božího Syna,  který svou vlastní smrtí přemohl smrt a vytrhl jí její kořist a svým vzkříšením nám daroval život.
To, co jsme si teď přečetli, není jen pouhá informace, ale je to radostná zvěst, která chce najít místo, ne v chladných chodbách našeho intelektu, ale v našem srdci, v jádru naší bytosti. Ježíš přináší toto vítězství pro celého člověka, aby ho přetvořil na člověka nového, novou bytost, která už není otrokem pozemských, dočasných zájmů, ale novým stvořením. To nové stvoření už na zemi žije Božím životem, je celistvé, integrální, není v něm rozdělení způsobeného hříchem a proto žije v tom pokoji, který přesahuje každé lidské chápání, protože jej nedává svět, ale Bůh.  Proto vstupujeme do slavení této události, která se této noci realizuje a zpřítomňuje v těch, kdo ji slaví. V tomto roce, který přinesl z důvodu pandemie v relativně krátkém čase veliké změny, bude toto slavení jiné, ale to neznamená, že bude jakoby druhé kategorie. Velmi dobré je spojit se s celou církví v Denní modlitbě církve, která je teď díky technickým prostředkům dostupná. Co potřebujeme k tomu, abychom slavili? Především touhu, která měla příležitost růst v našich srdcích v době příprav postního období, a pak vědomí, že toto všechno se nás bytostně týká. V židovském slavení Paschy, v paschálním sederu, je místo na dialog s dětmi. Moudré dítě se ptá: „Co znamenají tyto obřady pro NÁS?“ Nemoudré dítě se ptá:   „Co znamenají tyto obřady pro VÁS?“  –  a tím se z nich samo vylučuje. Od toho, jak položíme tuto otázku my, bude záležet i naše slavení.
Slavení Vzkříšení Krista začíná v noci, protože významné události v dějinách spásy se většinou uskutečnily v noci. Noc je to totiž čas dvouznačný. Je ještě temno, což je časem hrůz, strachu a nejistoty, ale už přichází svítání, které přináší světlo, radost a jistotu. Křesťan je proto člověkem rána a celou svou naději čerpá právě z toho velikonočního rána, které zazářilo z noci se vzkříšeným Kristem a to navždy. V tomto světle se křtem znovuzrozený člověk dívá na sebe, na své bližní, na svět i na události ve svém životě a tak to může všechno správně interpretovat. Na správné interpretaci záleží, jak žijeme a kam náš život směřuje.
Ve chvíli Vzkříšení Ježíše nebyli přítomní žádní svědkové, nevíme, jak se to technicky stalo, ale to není důležité. Důležité pro nás je, že se to stalo a že se zvěst o této události rozšířila po celém světě  a šíří se už více než dva tisíce let.      V evangeliu z velikonoční vigilie vidíme ženy, které přišly k hrobu, ale neviděly nejprve Ježíše, ale anděla, který sestoupil z nebe a řekl jim: „Vy se nebojte! Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, protože vstal, jak řekl.“ Je zbytečné hledat Ježíše mezi mrtvými, protože on žije! A nejen to. Také nás doprovází právě tak, jak dva učedníky na cestě do Emauz. Z jejich perspektivy (tedy z lidské) všechno se Ježíšovou smrtí skončilo fiaskem a před nimi se rozprostírala černá panorama. Ježíš, kterého pro smutek nepoznali, se dává s nimi do řeči, rozpaluje jim srdce, když jim  vysvětluje  Písma  a při lámání chleba  už bylo jasné,   že je to on.       To se děje také pro nás v církvi, kde vzkříšený Kristus nás živí svým slovem a eucharistií. Když se blíží konec našich sil a možností, jak to můžeme prožívat v nynější pandemii, přichází Ježíš a ujišťuje nás, že zdroj života není v nás, ale v něm. Když v tohle uvěříme, naše vzkříšení nebude jen událostí, která se stane na konci věků, ale každé setkání s ním, protože on sám o sobě řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Miroslav Verčimák