Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Minulou neděli jsme si při bohoslužbě připomenuli také náš křest, který nám umožňuje v životě chápat a prožívat věci, které člověk přicházející do tohoto světa nemá ve své přirozené výbavě. Skrze tuto svátost jsme byli vtaženi do proudu Božího života, který pulsuje uvnitř Nejsvětější Trojice a tím jsme se stali dětmi Božími a děti Církve. Tyto dvě reality se nedají odloučit, protože být dítětem Boha Otce, znamená být bratrem a sestrou jiných Božích dětí. Proto rčení „Ježíš ano, Církev ne“ je asi tak logické, jako když sekulární ideologie sice mluví o bratrství, ale současně popírají existenci otce. Jakým způsobem mohu být někomu bratrem nebo sestrou bez vztahu k otci? O tom, jestli jsem někomu sourozencem, nerozhoduje fakt, že se mi ten druhý líbí, že si rozumíme, je sympatický anebo máme společné zájmy. To, co z nás dělá sourozence, je skutečnost, že máme stejné rodiče.
Dnešní evangelium je pokračováním čtení z minulé neděle, kde svým křtem v řece Jordán Ježíš začíná své veřejné účinkování. Také náš křest nám otevírá perspektivu našeho osobního povolání. Když se mluví o povolání v náboženském smyslu, tak nám mohou zpravidla přijít na mysl kněží, řeholníci nebo zasvěcené osoby. To jsou však druhotná povolání k službě v Církvi. Prvotním a základním povoláním každého pokřtěného však zůstává být křesťanem.
To povolání v sobě nese pronikavou změnu života – Bůh vytrhuje člověka z obvyklého způsobu života tohoto světa a vede ho k cíli, ke kterému míří Bůh sám. Jenom Bůh zná cestu, která vede k cíli, a proto přijmout povolání znamená vytrvale následovat Ježíše po této nové cestě. Nedostaneme žádný itinerář ani GPS souřadnice, abychom se mohli pohybovat ve směsi různých životních cest a cestiček, ale máme se držet toho, který již otevřel cestu pro nás a jako první jí prošel. S Ježíšem přestáváme být tuláky a stáváme se poutníky, kterých život má směr a především cíl. K této cestě nepatří příslib, že všechno bude pohodlné a bez překážek, ale ty různé těžkosti a problémy nám budou pomáhat vidět potřebu držet se Ježíše, být s ním a nechat se jím vést. Od nepaměti se člověk ve svém životě snaží hledat alternativní trasy, které se mu líbí a zdá se mu, že ho stejně přivedou do cíle. Boží slovo nám ale říká, že v podstatě existují jen dvě možnosti – cesta života a cesta smrti. Hledat zde kompromis a jakousi třetí cestu znamená jen ztrácet drahocenný čas.
Povolání člověka není jen něco přidaného k jeho životu. Něco, co sice může život vylepšit, ale na druhé straně jej determinuje. Je to cesta objevování nádherného plánu Stvořitele a tím i objevování smyslu našeho života. Největší tragédií by bylo zjištění, že život ve skutečnosti nemá smysl a jednotlivec nemá své místo v dějinách světa a dějinách spásy a jednoho dne jednoduše zmizí. Dnešní doba, ve které prožíváme různá omezení kvůli pandemii, nám pomáhá si toto uvědomovat. Problémem není jen být uzavřen a nemoci dělat věci, které člověka baví, působí mu radost a bez kterých si někdy ani nedovede představit svůj život. To, co je v skutečnosti těžké, je fakt, že nás tato situace nutí jistým způsobem ptát se na otázku smyslu našeho života. Kdo jsem, odkud přicházím, co tady dělám a kam směřuju? Tyto otázky nejsou v žádném případě zbytečným komplikováním a prázdným filozofováním. Jestli nebudeme mít odpověď na tyto otázky, tak k čemu nám bude návrat do života, jaký jsme vedli před pandemií?
Dnešní evangelium nás povzbuzuje, abychom udělali podobně jako apoštol Ondřej a Jan, když po tom, co jim bylo sděleno, že Ježíš je Beránek Boží, šli za ním. Ježíš se jich zeptal: „Co byste chtěli?“ Oni, protože to neuměli vyjádřit slovy, mu odpověděli protiotázkou: „Mistře, kde bydlíš?“ Chtěli vědět, kde je Ježíš doma, aby ho lépe poznali, aby s ním navázali vztah. Dostali úžasnou odpověď: „Pojďte a uvidíte!“ Oni šli, viděli a zůstali. Jen ten, kdo jde s Ježíšem, bude vidět a zakoušet, kdo je Ježíš. Bude vidět, že on bydlí ve slávě. Je to přesně tam, kde nám už připravil místa, abychom je po krátkém pobytu zde na zemi mohli zaujmout. Je to náš skutečný domov, místo, kam patříme. Proto se křesťan s nadějí dívá do budoucnosti a v svém povolání volá: „Přijď, Pane Ježíši, přijď!“
Váš Miroslav Verčimák