Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Věřím, že nás všechny potěšily poslední zprávy o postupném uvolňování restrikcí ohledně bohoslužebných shromáždění v době pandemie. Zdá se, že pomalu spějeme k normálnějšímu způsobu života, na který jsme byli zvyklí a který jsme prožívali ve společenství. Velice důležité teď bude, jak se vrátíme do života bez výjimečného stavu. Papežský exercitátor kapucín Raniero Cantalamessa říká, že ekonomická recese nebude to nejhorší, co můžeme očekávat. Mnohem horší by byla „recese v oblasti našeho lidství“, čili to, že se vrátíme do našeho dřívějšího života jako po nějaké nucené přestávce a neodneseme si ze současné krize poučení, které jsme „díky“ koronaviru dostali. Toto období, které nás přinutilo žít ve společenském odstupu, abychom si vzájemně chránili život a zdraví, nastavilo zrcadlo našemu způsobu života, který jsme předtím vedli a který jsme si kvůli hektickému životnímu tempu a široké možnosti žít ve virtuální realitě mnohokrát ani neuvědomovali.
V úžasném vyprávění dnešního evangelia vidíme dva učedníky, kteří po velikonočních událostech odcházejí z Jeruzaléma a v krizi, kterou zažili, nemají před sebou žádnou perspektivu – jenom ten nejčernější scénář, kde všechno zkrachovalo.
A právě v tuto chvíli, se k nim připojuje jeden cizinec a ptá se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Bylo by dobré zastavit se a popřemýšlet o tom, o čem mluvíme s druhými lidmi. V tom totiž komunikujeme to, co je pro nás důležité. To nám pomůže lépe se podívat na naše představy, plány a očekávání, které se rodí v našem srdci. Tito dva učedníci byli ponořeni do vlastních představ ohledně toho, co měl Ježíš udělat, aby bylo líp. Jejich očekávání bylo postaveno na tom, co byli schopni si představit a přát a k tomu potřebovali někoho, kdo by to všechno zrealizoval. Z rozhovoru se dovídáme, že o Ježíši mluvili jako by to byl jenom prorok, byť mocný slovem i skutkem před Bohem. Zde vidíme naší hlubokou skutečnost, představu, že to my vedeme svůj život a my se máme postarat, aby to mělo všechno smysl. Myslíme si, že to, co ve skutečnosti potřebujeme, jsou prostředky, nebo nějaký charismatický vůdce, který udělá, co chceme. Takový způsob myšlení má ale háček – všechny naše představy a plány končí naší smrtí, a proto jsou krátkozraké. Často nevidíme, co je náš skutečný problém.
To, co nám Ježíš přináší, je mnohem víc, než si dovedeme představit, nebo přát. On přišel vyřešit ten základní problém našeho života, který leží v našich hlubinách jako nějaká tragédie, o které nechceme přemýšlet, ani se jí zabývat. Vytěsňujeme fakt, že ať děláme, co děláme, čas nás nekompromisně přibližuje hřbitovu. Ježíš proto přišel udělat to, aby náš život zde na zemi nebyl nesmyslným putováním k nesmyslnému konci. Naše skutečné štěstí nezáleží na tom, jak si zařídíme svůj život a jestli jej prožijeme více méně podle svých plánů, ale od toho, že zjistíme a pak v reálu prožíváme, že je to Bůh, který vede dějiny světa, naše osobní dějiny i dějiny spásy. Základem je poznat Ho, vidět, že je přítomný v našem životě a nenechává nás v žádné situaci samotné. Z uvedeného příběhu však vyniká, že poznat Ho není tak snadné.
Kdy učedníci poznávají Ježíše? Když jim otevíral a vysvětloval Písma a lámal chléb, což je termín, který sv. Lukáš používá pro eucharistii. Teprve tehdy mohli vyjít ze začarovaného kruhu svých strachů a poznat Pána – autora života. Tehdy se jejich situace radikálně změnila a místo hluboké deprese se ocitli v úžasné radosti, která je přivedla zpátky do společenství. Co způsobilo tuto radost? To, že se jich dotkla skutečnost vzkříšení a že svůj život, i tu situaci, které nerozuměli, viděli v perspektivě života věčného. Nezměnilo se nic vnějšího, ale změnilo se jejich chápání a vidění skutečnosti – potkali Vzkříšeného. Tohle nemá nic společného s banalizací pozemských problémů, ale naopak, znamená to vidět i v našich problémech, že existuje někdo, kdo má moc nad každou situací v našem životě. Ano, i nad situací smrti.
Proto nás sv. Petr v dnešním druhém čtení vyzývá: „A obracíte-li se jako k Otci k tomu, jenž nestranně soudí každého podle jeho skutků, jednejte po dobu svého vyhnanství s bázní.“ Zde vidíme, že tato pozemská realita (kterou nazývá vyhnanství) není jedinou a konečnou realitou. Čeká nás mnohem víc, než tato pozemská skutečnost. A když apoštol mluví o bázni, tak to neznamená, že máme mít před Bohem strach. Bázeň Boží, která je počátkem moudrosti, jak se říká v Starém zákoně, je strach z toho, že můžeme svým špatným způsobem života promarnit příležitost, kterou nám svou smrtí a vzkříšením Ježíš přinesl. Poučení této doby nám může pomoci nasměrovat náš život správným směrem.
Miroslav Verčimák