Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Při psaní dnešní promluvy mi hned padlo do oka její pořadí a je to již třicátá promluva v době pandemie. Třicet týdnů znamená dvě stě deset dnů, a když připočítáme krátké přestávky rozvolňování, tak nám z toho vyjde celkem dlouhé období. Celý tento čas lidé hledají odpověď na otázku, proč se tak děje, co je příčinou neradostného stavu ve kterém žijeme. Mezi různými názory se ozývají i hlasy, že je to Boží trest. Určitě není lehké interpretovat události v našem životě a zvláště ty, které převyšují naše chápání. K zodpovězení těchto hluboko existenciálních otázek nám pomáhá Boží slovo, které nepřichází ze světa, ale od Boha, který všemu dává život a vede dějiny světa včetně těch našich, osobních.
Postní čas doběhl do své poloviny a dnešní čtvrtá postní neděle je už tradičně nazývána „nedělí radostnou.“ Její označení se bere z úvodní antifony dnešní mše svaté – „Vesel se, Jeruzaléme!“ Máme důvod k radosti? Máme důvod, proč se veselit? Všechna čtení této neděle nám v tomto čase pokání dávají šanci zrevidovat naše chápání božského soudu. Základní otázka zní: Je Bůh, svrchovaný vládce světa, ve svém soudu na naší straně, nebo proti nám?
Když Bůh stvořil člověka, dal mu něco, co nemá žádné jiné stvoření – rozum a svobodnou vůli. Jako jediný tvor může dělat reflexi nad svým životem a když vidí, že jde špatně, může se vrátit a vydat se po správné cestě. O tom velice jasně mluví prorok Ezechiel, když říká, že Bůh „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.“ A jaká je to ta správná cesta? Je to cesta života, cesta, kde ukazovatelé směru jsou slova života v Božích přikázáních, které dostal Izrael ve smlouvě s Bohem na hoře Sinaj. Aby člověk byl tím, co je, musí dostat možnost sám se rozhodnout, jestli půjde tou cestou, nebo ne. Bůh respektuje člověka do takové míry, že mu dovoluje, aby svému Stvořiteli řekl své „ne.“ Jinými slovy, dovoluje mu přijmout, nebo pohrdnout tím, čím Bůh je, co dává a co říká. Ale jak vidíme v prvním čtení, existuje míra hříchů – hranice, za kterou už pro člověka není návratu z cesty k zatracení – jak to autor dnešního čtení vyjádřil „už nebylo léku.“ Jediným řešením této situace bylo úplné zničení toho, do čeho Izraelité vkládali svou naději – Boží chrám a celé město Jeruzalém, a následné vyhnanství do Babylonu. Omezený čas vyhnanství byl skutečně „lékem“ pro celý lid, který vkládal své jistoty ne do svého Stvořitele, ale do model a tím byl na nejjistější cestě k sebezničení. Že to ze strany Boha nebyl trest, svědčí fakt, že po obrácení Izraelitů Bůh poslal krále Kýra, pohana, který jim dovolil vrátit se do své země a znovu vybudovat chrám a obnovit svaté město Jeruzalém.
V známém čtení z evangelia sv. Jana dnes přichází zvěst, že Bůh je láska. Není to typ lásky sentimentální a smyslné, která využívá druhého pro své zištní cíle. Ale ta láska jde až za hranice smrti, až tak daleko, že Otec obětuje svého vlastního Syna z lásky k světu. Je to láska v rozměru kříže. Vzdává se z lásky k člověku všeho, co má. Taková je cena osvobození člověka z otroctví hříchu. Zde vidíme, jakou hodnotu má člověk v Božích očích. A protože člověk není předmětem, ale osobou mající svobodnou vůli, nemohl být zachráněn nějakým magickým úkonem, ale jen obětí a přijetím jejího ovoce. Bez naší spoluúčasti to nejde.
My v tomto postním období prožíváme milostivý čas, kdy můžeme zkoumat v naší hloubce, do čeho skutečně vkládáme své jistoty a naděje. Také si můžeme uvědomit, jak moc potřebujeme bázeň Boží, abychom ustáli velké nebezpečí pohrdnutí Boží láskou, zjevenou v Ježíši Kristu. Kromě této lásky Bůh nemá víc, co by dal. Ale jediná kapka krve této obětované lásky má moc spasit celý svět. Proto dnes evangelista Jan říká: „Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Ta víra neznamená teoreticky připustit, že to tak může být, ale přijmout ji do svého života a nechat jí v něm působit. Ona se projeví dobrými skutky, které Bůh předem připravil, jak říká dnešní druhé čtení. Pak uvidíme, že místo ve věčném životě si nemusíme vybojovat, protože nám to Bůh skrze milost připravil – zadarmo, z lásky. A to je nepochybně důvod k velké radosti.
Váš Miroslav Verčimák