Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Rostoucí číslo neděle, kterou dnes slavíme – a je to už čtvrtá neděle v mezidobí, nám připomíná plynutí času v našem životě. Čas nás unáší s nekompromisní přesností a stálostí a ať děláme cokoli, nemůžeme ho žádným způsobem zabrzdit, ani zpomalit. Člověk ve svých dějinách měl vždycky touhu vládnout nad časem, kontrolovat jej a znehybnit. V touze žít v bezstarostném pohodlí je mu těžko přijmout čas, který svým neustálým plynutím vyvíjí na něho tlak. Proto ve své vynalézavosti lidé vymysleli, v literatuře nebo kinematografii, různé stroje času a stále sní o tom, že tyto science-fiction příběhy se jednou naplní. Také v písních a básních se nejednou objevuje téma věčného mládí, života v pohodě, radosti a plnosti sil. Ale v době stáří jim tyto představy pomohou jenom k nostalgii a k závěru, že kdyby věčná mladost byla možná, byli by určitě šťastni. Určitě? Proč potom existuje tak mnoho mladých lidí, kteří jsou odkázáni na antidepresiva nebo na prostředky, které jim umožní alespoň na chvíli zapomenout na svou skutečnost. Statistiky jsou neúprosné. Tak jako mladost, ani majetnost, kariéra a dokonce ani dobré zdraví samy o sobě nedělají automaticky člověka šťastným.
Idealizování skutečnosti nemůže udělat člověka šťastným, může mu jen pomoci trochu se zrelaxovat útěkem z ní, ale čím delší je ten útěk, tím tvrdší je návrat do reality. A tajemství dobrého života nespočívá v tom, že se naše touhy a představy stanou skutečností, ale v přijetí té skutečnosti, kterou momentálně prožíváme. Jenom tak můžeme něco dělat s časem – můžeme ho dobře využít. Snění má ve své podstatě to, že se rozplyne a člověk pak s hrůzou zjistí, že vlastně nežil. Čas pořád plynul a on byl absorbován něčím, co neexistuje.
Co je příčinou toho, že člověku není lehko přijmout svou skutečnost? Je to strach, že nemá věci a události pod kontrolou, a tím se v jeho těžkostech a problémech život ubírá špatným směrem. Ze zkušenosti ale víme, že ten nesprávný směr nabíráme právě tehdy, když se nám zdá, že máme všechno pod kontrolou a náš život se odehrává více méně podle našich představ. Dostat se z této iluze nám pomáhají situace, kde jasně vidíme pravdu o tom, že náš rozum, který jsme místo Boha následovali, je v koncích. To nás určitým způsobem nutí hledat někoho, kdo má pro ty situace řešení.
V dnešním evangeliu vidíme Ježíše, který v posvátný den vstupuje do synagogy a učí. Jeho učení dělá na lidi velký dojem až do té míry, že žasnou. Nemohou mu konkurovat učitelé Zákona, kteří zredukovali toto učení na přísné dodržování nejen Zákona, ale i všech dodaných předpisů, čímž jej zbavili životodárné síly. Proto to člověku nepomáhalo, ale vedlo ho k spravování kultu, které byl schopen dělat svými vlastními silami. Tohle zjevně nečistému duchu nevadilo, což vidíme na příkladu člověka, který si tam plnil náboženskou povinnost, ale nebyl svobodný. Byl posedlý zlým duchem. Pravděpodobně chodíval do synagogy a dělal všechno to, co ostatní, ale jeho pánem nebyl Bůh a jeho skutečné otroctví se nějak neprojevovalo. Všechno se změnilo, když tam v sobotu vstoupil Ježíš. Teď už démon, zjevně nealergický na náboženskost, dává o sobě vědět. Evangelista v tomto čtení nic neříká o obsahu toho, co Ježíš učil, jen popisuje následky. Ježíšovo slovo, jak jsem zmiňoval minulou neděli, neděli Božího slova, bylo událost a čin. Nebyla to informace a návod jak se má člověk sám osvobodit a spasit, ale vyhnáním démona člověka osvobodil a uzdravil.
Proto křesťanství není něco naučeného, nějaká instrukce, jak máme žít, ale skrze přijetí Božího slova se v člověku rodí víra. Víra ne jenom v to, že Bůh existuje, ale že je přítomný v životě člověka a povolává ho k následování. Člověk už není rozdělený, ale integrální a tím tam zlý duch nemá přístup, což ale neznamená, že nepokouší. Tam, kde je Ježíš, tam je nebeské Království, tam je spása. Když máme účast na jeho životě a tím máme jeho Ducha, pak je také čas našeho života vykoupen a už nás netlačí a neničí, ale unáší nás k cíli našeho života, kde není čas ani prostor, ale Láska, která přesahuje každou naší chápavost a zkušenost.
Váš Miroslav Verčimák