Drazí farníci, milí bratři a sestry!
V době, kterou nyní prožíváme, se mnohem častěji mluví o uzdravení, protože virovou nákazu se nedaří zneškodnit a nemocných neustále přibývá. Odkládají se plánované operace a zákroky v nemocnicích a v našem soustředění na koronavirus se nám může zdát, jako kdyby ostatní nemoci ustoupily do pozadí. Pravda o člověku je ale taková, že stále potřebuje léčení a to nejen tělesné, ale i duchovní. U fyzických nemocí je podstatně snadněji vidět jejich příznaky a následně vyhledat lékařskou pomoc. V duchovní oblasti to bývá mnohem těžší, poněvadž je mnoho věcí, které zabraňují jasně vidět, co se uvnitř srdce člověka (a nemyslím tím tělesný orgán) děje. Prorok Jeremiáš říká: „Lstivější než cokoli jiné je srdce a vyléčit jej se dá jen stěží. Kdo se v něm vyzná“? (Jer 17, 9). Tak vypadá situace člověka po hříchu. Když se člověk rozhodl ve svém srdci, že se stane nezávislým na Bohu a odtrhl se svou nevěrností od svého Stvořitele, přestal rozumět kdo je, ztratil svou totožnost, ztratil sám sebe. Pak ale prorok pokračuje v následujícím verši: „Já, Hospodin, zkoumám srdce, zpytuji mysl, abych každému splatil podle jeho chování, dle ovoce jeho skutků.“
Bůh přichází na pomoc člověku, ale ne tím, že ho bude podporovat a udržovat v nepravdě, ale tím, že ho uvádí do pravdy. Byla by chyba, kdybychom v tom viděli Boha jako mstivého a nepřejícího. „Splatit podle ovoce skutků“ znamená asi tolik, jak nechat, aby člověk sbíral to, co svými činy zasel. To, co zaséváme, čili naše skutky, závisí od našeho poznání, kdo jsme, jak vidíme sami sebe a zač se pokládáme. Abychom měli správný obraz o Bohu a o nás samých, k tomu potřebujeme léčbu. Ta se začíná tím, že poznáváme sami sebe, zakoušíme a uznáváme svůj hřích a následnou bezmoc a pak potkáváme Boha, který nenávidí hřích, ale miluje hříšníka.
V začátku dnešního evangelia slyšíme, jak Ježíš vstoupil s apoštoly do Šimonova a Ondřejova domu, kde v horečce ležela Šimonova tchyně. On ji chytil za ruku a pozvedl. Co se stalo potom, je popsáno jednou strohou větou: „Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.“ Ta nemocná žena je obrazem člověka, který není schopen normálně žít. To neznamená, že je zlá a nechce se jí, ale horečka ji obírá o sílu a možnost konat dobro. Po uzdravujícím Ježíšově doteku se její situace radikálně mění. Je schopna vstát a obsluhovat. Co znamená služba? Je to do praxe uvedena vděčnost a láska. Člověk nevyléčený z následků hříchu nemá v sobě svobodu, lásku a vděčnost, tudíž nemůže sloužit. Jedinou věc, kterou dokáže, je neustále myslet jen na sebe a snažit se přimět ty druhé, aby mu sloužili. To není otázka jeho dobré nebo špatné vůle, on služby není schopen, přesně tak jako člověk ležící v horečce. Proto zde napomůžou žádné moralizmy, aby se snažil, ale jediným řešením je, aby byl uzdraven Ježíšem. Pak bude moct dělat to, co jeho Pán.
Velice dobrým příkladem, jak se to děje v praxi, je apoštol Pavel. Dříve žil jako velký šéf, přesvědčen, že má pravdu ve svém vlastnictví. Zatýkal křesťany a chtěl zničit celé křesťanství, protože si byl jistý, že tím slouží Bohu. Ale Pán pro něho připravil příležitost pro obrácení, když na jedné ze svých výprav do Damašku padl na zem a oslepl od záře, která se mu ukázala. Tam, ve své slabosti a slepotě poznal, že není šéfem a že nesloužil Bohu, ale právě naopak, v křesťanech pronásledoval Ježíše. To byl čas uzdravení z horečky seberealizace a plnění svých plánů. Tam vyřkl tu tak potřebnou větu: „Pane, co mám dělat?“ Od té chvíle to byl jiný Pavel, obrácený a připravený sloužit. V dnešním druhém čtení říká: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech…“ Ze své svobodné vůle pak obětoval všechnu svou energii dílu, které mu bylo svěřeno Ježíšem. Nevadilo mu a nezastavilo ho ani utrpení, ponižování, pronásledování a nakonec byl schopen zakončit svou službu svědectvím prolití vlastní krve.
Co je to za sílu, která je schopna proměnit lidské srdce, aby se ze sobce stal člověk ochotný sloužit? Je to síla Boží bezpodmínečné lásky, která osvobozuje člověka z otroctví žít život jen pro sebe a ukazuje pravdu, že naše štěstí nezávisí od toho, kolik příjemnosti si urveme ze života, ale od toho, jak jsme schopni milovat. Jak říkal sv. František: „Do nebe si nevezmeme nic z toho, co jsme dostali, jen to, co jsme dali.“
Váš Miroslav Verčimák