Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Věřím, že mnozí z nás sledovali požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu), které papež František mimořádně udělil v pátek 27. března 2020 v Římě. Příčinou této události byla situace, kterou teď prožíváme a která se týká nás všech bez rozdílu věku, společenského postavení, majetnosti nebo vzdělanosti. Také okolnosti tohoto požehnání byly velice výmluvné – liduprázdné svatopetrské náměstí, obvykle zcela naplněné lidmi, stmívání a vytrvalý déšť, které symbolicky vyjadřovaly tíhu šířící se pandemie. Do toho vstupuje člověk v osobě papeže Františka, který však není sám a neopírá se sám o sebe. Mluví a modlí se k Bohu a ve svátostí oltářní je tam přítomen Boží Syn, Ježíš Kristus. Tento obraz je pro nás pomocí, jak využít tento čas, který je časem očišťování, objevování a nacházení toho, co je podstatné, oč v tomto životě jde a co za krátkou dobu budeme slavit.
Toto nám také může pomoct i v době nynější krize, kdy vznikají různé emoce a pochybnosti v souvislosti s náboženským slavením, hlavně nadcházejícího „srdce“ všech svátků – Velikonoc. Je zde otázka: Jak žít tento čas, když nemůžeme slavit tak, jak jsme byli zvyklí? Je dobré pamatovat, že někdy nám naše zvykovost brání v plnějším chápání významu a slavení svátků, vede nás k rutině a utvrzování našich představ, které pak považujeme za jistotu. To pak vede k tomu, že se člověk neotevře Boží přítomnosti, která není podle našich představ a nikdo na ní nemá patent. Proto Bůh, který nás ani teď neopouští, nám připravil toto postní období jako duchovní cvičení. V čase, kdy nebudeme moct přijímat eucharistii, si můžeme uvědomit jak je tato svátost vzácná. Před každým přijímáním říkáme formuli, že nemáme nárok na eucharistii („Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“), teď zakoušíme, že je to pravda, poněvadž eucharistie je dar milosrdného Boha pro kajícího hříšníka. O těchto Velikonocích, které dostáváme v takové podobě, že nebudeme moct stát před oltářem v kostele, můžeme objevit, že tím hlavním oltářem je naše srdce, centrum naší osoby. Tam se skutečně rozhoduje o tom, co a komu obětujeme. Ne náhodou Ježíš učinil křesťanství náboženstvím srdce, nikoli chrámu.
Jestli se nám v čase příprav podaří odstranit to všechno, co by mohlo zakrýt podstatu paschálního tajemství, můžeme vkročit do Svatého týdne, který se začíná Květnou nedělí. Zde se nám připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kde jej vítají zástupy lidí. Ježíš nepřichází jako mocný vladař, ale jako pokorný Služebník Boží, ochoten vyplnit vůli Otcovu až do konce. Až dosud je všechno milé, atmosféra úžasná a všichni spokojeni. Pak přichází čas zkoušky pro lid a zvláště pro učedníky. Uznat Mesiáše ve chvíli nadšení a slávy není těžké. Ale když Ježíš vchází do ponížení, které pak povede až k jeho umučení a smrti – to už je skandál! Jinými slovy: pohoršení. Tváří v tvář kříži jeho učedníci utíkají a Petr, jeden z jeho nejbližších, zapírá, že ho kdy znal. Tehdy už Ježíš nebyl mesiášem lidských představ a přání, ale nesl na sobě něco, čeho se všichni bojíme – utrpení a smrt. Kdo z učedníků v té dramatické chvíli mohl přijít na to, že ten ponížený, opovržený a ztýraný člověk má moc nad smrtí? Koho napadlo, že on zaujal naše místo, protože to všechno dělá pro nás? Tímto slavením vstupujeme do sféry, která úplně přesahuje naše možnosti a představy. Zde nám nepomohou žádné filozofie, ani přednášky nebo argumenty, ale jenom ve víře se nechat pohltit tímto tajemstvím a vstoupit do nového života, který nedostáváme díky našemu aktivizmu, ale pokorným přijetím daru vykoupení a spásy. Tato pandemie nám může pomoct více si uvědomit potřebu toho, co pro nás Ježíš udělal, a tak dovolit paschálnímu tajemství, aby se realizovalo v našem životě. Slavení velikonočního Tridua není jen vzpomínkou na minulost, ale zpřítomňuje se a realizuje v životě těch, kdo věří a o to stojí.
Miroslav Verčimák