Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Tento den se díváme na Ježíše, jak visí na kříži a kvůli hřebům, které probodly jeho ruce a nohy, se nemůže svobodně hýbat. Tento obraz před našima očima určitě umocňuje dnešní pandemie, která nás „znehybnila“ v našich příbytcích a nedovolí nám volně se pohybovat, dělat to, co chceme a co považujeme za dobré a užitečné. Tato bezesporu těžká situace může být pro nás pomocí, abychom hlouběji prožívali tento velký den, který se ne náhodou nazývá Velkým pátkem. Zde pociťujeme velký kontrast mezi často až přehnaným aktivizmem tohoto světa a tou nehybností, na kterou ukazuje obraz Ukřižovaného.
Co vidíme, když se na něho díváme? Politováníhodného mladého člověka, umučeného a ztýraného zlobou určitých lidí? Ježíšovo umučení a ukřižování není výsledkem konspirační teorie, která byla nešťastnou náhodou úspěšná a tak měl Ježíš smůlu. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí a od začátku svého veřejného účinkování si byl vědom, že jeho cesta vede do Jeruzaléma, kde bude jeho poslání od Otce završeno. Proto říká jeruzalémským ženám, které při jeho křížové cestě nad ním pláčou, aby neplakaly nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Hřích člověka si žádá takovou cenu a Ježíš to dělá kvůli nám. Minulou neděli jsme byli svědky, jak Ježíš vchází do Jeruzaléma, aby vyplnil vůli nebeského Otce. O jakou vůli jde? Svatý Pavel nám připomíná, že Boží vůle je: „Aby každý člověk byl spasen a došel pravdy.“ Ježíš toto všechno nepotřeboval, ale jako Otcův milovaný Syn, činí toto všechno z lásky k němu. Ta jeho láska – k svému Otci a k nám – je tu klíčová.
Při pohledu na ukřižovaného Ježíše vidíme především vyplnění Zákona, jak je uvedeno v Bibli: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6, 4-5). Ježíšovo probodené srdce nám ukazuje, že miloval svého Otce nade vše a tato láska byla jediným důvodem jeho poslušnosti. Nehledal své zájmy, ani nevymýšlel alternativy k Boží vůli, ale plnil ji. Srdce je symbolem nejniternějšího středu lidské bytosti, kde se odehrávají naše skutečné úmysly a rozhodnutí. Jeho každičké rozhodnutí bylo v prospěch Otce, bez stínu sebelásky nebo vypočítavosti. Trnová koruna kolem jeho hlavy nám připomíná, že Boha miloval také svým rozumem, protože v této misii musel ukřižovat své lidské představy a plány, aby mohl vystoupit na kříž. Tak jako kdysi Abrahám při obětování svého syna Izáka musel vstoupit do situace, které lidským vnímáním vůbec nerozuměl, tak i Ježíš musel přijmout událost svého umučení a ukřižování s vírou, že ho Bůh v tom nenechá, ale na třetí den ho vzkřísí. A nakonec vidíme jeho probodené ruce a nohy, symbol činnosti člověka, což nám ukazuje, že svého Otce miloval celou svou silou.
Toto nedokázal udělat žádný jiný člověk, nikdo neměl takovou lásku k Bohu, aby vyplnil Zákon. Proto nucení někoho, aby to udělal svými vlastními silami, je čirý moralismus. Co je to moralismus? Nutit někoho, aby se sám spasil! Proto přichází Ježíš jako dokonalý člověk, kterého Bůh poslal a udělal za nás to, co pro nás bylo absolutně nemožné. Pak to svoje vítězství nad naším odvěkým nepřítelem, toto vyplnění Zákona, nám dává zadarmo v Duchu Svatém, kterého nám po Velikonocích seslal.
Zbývá už jen říct, proč musel být vykoupený člověk takovým způsobem. Mnoho lidí nechápe, jak mohl Otec poslat svého Syna na takovou misii, zda to nemohl udělat nějak elegantněji. Někteří se dokonce pohoršují, co je to za otce, který si jakoby liboval v potupě, umučení a zabití svého syna. K čemu Bůh potřeboval takovou oběť? Ježíš říká, že přišel ne tento svět, aby dal svědectví pravdě. Jaké pravdě? Té, že náš nebeský Otec nás miluje bezpodmínečně. Může existovat větší důkaz lásky, než ten, že i když my zabíjíme Božího Syna svými hříchy, Otec nás přesto nepřestává milovat?
V dnešním slavení prožíváme, že Boží láska k nám není maličkost a Ježíš nepřišel udělat kosmetické úpravy na našem životě, nebo nám trochu přilepšit. Jak říkají církevní otcové, jedinou jistotou na tomto světě je Boží láska k nám, objevená v Ježíši Kristu – všechno ostatní je marnost a proto pomine. Vstupme do tohoto tajemství kříže, před kterým můžeme jen v úctě padnout na kolena a adorovat toto nejvyšší zjevení Boží lásky k nám.
Miroslav Verčimák