Drazí farníci, milí bratři a sestry,
před týdnem jsme oslavili událost, která vedla ke vzniku nového náboženství, které vstoupilo do světa pod názvem křesťanství a které jsme přijali za své. Toto ale není náboženství ve smyslu přirozené nábožnosti, která je člověku vlastní. Od nepaměti se člověk snažil navázat vztah se silami, které ho převyšovaly a kterých se bál. O jakou novost jde v křesťanství a v jeho kořenech – judaismu? Spočívá v tom, že ve vztahu mezi Bohem a člověkem, nemá iniciativu člověk hledající, jak si naklonit původce ohrožujících ho sil, ale Bůh. To potvrzují slova Svatého písma od úplného začátku až do konce. Proto křesťanství není náboženstvím v uvedeném smyslu. Není ani filozofií nebo ideologií a už vůbec ne novým světonázorem. Je událostí, která se jmenuje Ježíš Kristus. Ta se odehrála v našich dějinách, když v plnosti času přišel v lidském těle na svět Boží Syn. Tato Boží intervence měla jediný cíl. Vysvobodit člověka z otroctví hříchu, do kterého se dostal vlastním přičiněním, a vrátit mu, co svým hříchem ztratil, zejména život věčný.
Toto je potřebné pochopit, abychom mohli prožívat náš vztah s Bohem a tím žít křesťanským životem. Nebyla by to žádná zvěst, když v tomto velikonočním čase ohlašujeme vzkříšení našeho Pána z mrtvých, které se událo před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě. To ohlašování je novinou ve smyslu, že se to děje teď, v našem životě, a my máme možnost přijmout v našich životních situacích tento nový život. Ovoce Ježíšovy oběti na kříži trvá, nezaniklo, nikam se neztratilo. Pro nás začíná skutečné zmrtvýchvstání jen tehdy, když se dotkne našeho života a realizuje se v něm. Jinak to zůstává pouhou informací, kterou sice zaregistrujeme, ale nijak neovlivní náš život.
Tak jako učedníkům v dnešním evangeliu Ježíš přináší při návratu ze své spásonosné výpravy – kříže, smrti a podsvětí – konečný a dokonalý pokoj také nám. Není to pokoj, jaký nám může dát svět. Ten je většinou výsledkem rovnováhy zbraní. Je to mnohem hlubší pokoj a (jak říká sv. Pavel) ten pokoj převyšuje „každé chápání,“ všechno, co je dosažitelné lidským úsilím. Můžeme si všimnout, že tento apoštol, následujíc svého Mistra, začíná své listy adresované křesťanským komunitám také přáním pokoje. Pokoj, který Ježíš nabízí svým učedníkům, je On sám. Proto jim ukazuje probodené ruce, nohy i bok. V tom poznávají, že je to Ukřižovaný, a že dílo smrti, které na něm člověk spáchal, se změnilo na tento pokoj, který z něho vyzařuje. Ani zuřící nenávist celého světa se nemohla dorovnat Boží lásce, když se potkaly, jak zpíváme ve velikonoční sekvenci, „v podivuhodném zápase.“ Boží láska k člověku je mocnější než všechno zlo a nakonec i smrt. Neexistoval žádný lidský předpoklad, proč by se měl Bůh zachovat k člověku takovým způsobem. Ale zde vidíme, jak ta úžasná Boží láska k svému stvoření se mění v této nespravedlnosti na milosrdenství. Jen Bůh byl schopen vytvořit z největší nespravedlnosti všech dob, kterou bylo zabití jeho Syna našimi hříchy, to největší dobro a požehnání – naší spásu. Výrok Božího soudu nad člověkem byl, že za něho položil život svého Syna.
Bůh se však nezastavil při odpuštění hříchů svým učedníkům, ale jde dál. Dechl na ně a pověřil je misií. Dává jim svého Ducha, který je umocňuje, a opravňuje je odevzdávat pokoj, který od něho dostali, dalším lidem. Pokaždé, když se Vzkříšený zjevuje člověku, posílá ho. Zde vidíme, že křesťanství není individualistické zdokonalování se v duchovním životě, ale služba vykonávaná z lásky a vděčnosti za dar spásy a pokoje. Sv. Pavel to vyjádřil slovy: „Caritas Christi urget nos“ – „Láska Kristova nás žene.“ Skutečně, člověk se zkušeností vykoupení a spásy nemůže to nechávat sám pro sebe, ale je láskou hnán to odevzdávat svým bratřím a sestrám. Lásku k Bohu a k člověku nelze oddělit. Tato jednota víry a lásky je velikonoční dar Ježíše, který (jak říká dnešní druhé čtení) přišel skrze vodu a krev a dosvědčuje to Duch. V Církvi se tento dar uskutečňuje ve svátostech křtu, eucharistie a biřmování. V nich křesťan dostává pokoj od Krista, aby ho šířil ve světě.
Velikonoční čas, který jsme před týdnem začali, pokračuje dál. Budeme prožívat čas očekávání daru Ducha Svatého, kterého nám Ježíš pošle, abychom naplněni jistotou Boží lásky mohli velikonoční pokoj s radostí nést všem, kdo jej potřebují.
Miroslav Verčimák