Liturgické texty.

   Sestry a bratři v Kristu, milí mladí přátelé,
slavíme čtvrtou velikonoční neděli, kterou nazýváme Nedělí Dobrého Pastýře. Byl to papež sv. Pavel VI. (Giovanni Battista Montini), který po II. vatikánském koncilu ustanovil tuto neděli za den kněžských a duchovních povolání. Snad by bylo případné, abych připomněl, že patří do řady papežů, kteří měli opravdu přátelský a velmi vřelý vztah k naší zemi a k našemu národu. Díky svým dvěma přátelům, bratřím Karlu a Pavlu Weirichovým byl seznámen s naší historií a v době druhé světové války zaštítil svou osobou Svatováclavskou nadaci určenou k údržbě svatováclavského oltáře v bazilice sv. Petra. Tato nadace zachránila život téměř třem stům mužů a žen židovského původu z Československa a Itálie. To jsou kořeny osobního vztahu sv. papeže Pavla VI. ke ctihodnému kardinálu Josefu Beranovi, pražskému arcibiskupovi a primasovi Čech. S ním se můžete setkat v katedrále sv. Víta, kde se u jeho hrobu můžete pomodlit. A navštívíte-li někdy po době koronaviru Řím, může Vám poskytnout svůj útulek římský Velehrad, který také vznikl z této iniciativy.
A tak s odvoláním na dvě zmíněné velké osobnosti naší církve obracím se k Vám mladým mužům a ženám, či chlapcům a dívkám, abyste pokud zaznamenáte ve svém nitru Ježíšova slova: „Pojď a následuj mě!“, měli odvahu jít za ním. Víme, že k nám nehovoří ani pomocí mobilu, či jiných sdělovacích prostředků, ale jak nás poučují proroci, stane se jeho slovo v nás a dotkne se nejvniternějších vrstev naší existence a zve nás. Stejně tak jako před více než tisíci sto lety se stalo slovo v nitru sv. Ludmily, jíž je zasvěcen tento rok. Ona vedla k Bohu nejen svého vnuka, sv. Václava, ale i za nás se přimlouvá, abychom neměli strach otevřít mu své srdce a dát mu svůj život.
Vzpomínám na barokní obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v mém rodném městě s nápi-sem Praebe fili mi cor tuum mihi. Tento výraz není tak docela běžný a nelze ho jednoduše přeložit jako „dej mi můj synu své srdce“. Je to zvolání k vydanosti, k odevzdání toho nejhlubšího co mám, co jsem a co mohu dát. Vždy když se setkáváme s Dobrým Pastýřem, který dává svůj život za své ovce, pak dochází k oné hluboké výměně naznačené Ježíšovým zvoláním. Vydat se na tuto cestu znamená vydat se za Tím, který dává smysl našemu životu, naší práci, do které se musíme cele ponořit, abychom ve chvílích, kdy nalezneme Jeho, nalezli také sebe. V současné době se velmi často dočítáme, že především mladí lidé a dokonce i děti trpí ztrátou smyslu svého života. To není jen důsledek samoty a uzavřeného prostoru. To není jen důsledek toho, že nemám kontakt s druhými. Ale je to výkřik existenciálního osamění – nevím, čí jsem, a nevím, komu patřím. Hledání štěstí, hledání lásky a výkřik: „Chci žít!“ se naplní, když onu výzvu Praebe fili mi cor tuum mihi dokážeme uskutečnit. Tento výkřik můžeme slyšet v Getsemanech, jak jsme mohli prožít na Zelený čtvrtek, ale tento výkřik zazní také na kříži o Velkém pátku.
Proč připomínám tato slova. Zmíněný papež Montini i kardinál Beran prožili dotek Ježíšova volání a prošli hlubokou školou života v okolnostech, které byly mnohem tvrdší než doba pandemie covidu. A právě v takovýchto dobách se rodí kněžská a duchovní povolání. A tak prosím Vás všechny, kteří uslyšíte tato moje slova, či přečtete si tyto moje řádky, modlete se se mnou za nová kněžská a duchovní povolání, modlete se za ty, kteří se touto cestou vydali, aby dokázali jít Ježíšovou cestou a měli odvahu spolu s prorokem Jeremiášem vyslovit větu: „Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést.“ (Jer 20,7)
V existenciálním prožitku opuštěnosti zazní tento výkřik proroka Jeremiáše ne jako projev osamění a opuštěnosti, ale jako slova radosti podtržená životní zkušeností.

+ Dominik kardinál Duka OP
arcibiskup pražský

   Liturgické texty.

  Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnes pokračujeme ve slavení velikonočních tajemství již třetí nedělí a tak jako vždycky nás do tohoto slavení  uvádí Boží slovo. Ono hledá ty, kteří jsou ochotni jej přijmout, aby se mohlo vtělit do jejich života. To slovo nám nepřichází říct nějakou informaci o tom, co se stalo, jak to většinou dělá lidské slovo, ale chce vstoupit do našeho života, aby se v nás mohlo vyplnit. Vede nás přímo k nejdůležitější události, ke smrti a vzkříšení Božího Syna, aby se právě tato událost dnes zpřítomnila. Chce nás potáhnout za sebou a uvést do pohybu náš život, který možná i díky restrikcím v době pandemie nějak ustrnul. Se sníženými počty nakažených se zdá, že svítá na lepší časy, ale přehnaná očekávání nepřináší užitek, právě naopak, často je to zklamání. S vírou a nadějí, že bude líp, potřebujeme ustát dnešek. Toto slovo nám může pomoct přijmout tu naši dnešní situaci a ukázat perspektivu života, který nebude omezen žádnými viry, ani jinými překážkami. Toto není laciné potěšení, ale skutečnost, že se skrze velikonoční tajemství zjevila a existuje láska mocnější než smrt. Tato láska je zde a teď – pro nás.
V dnešním evangeliu vidíme, že skutečnost vzkříšení není vůbec samozřejmostí. Ježíšovi učedníci, kteří s ním strávili mnoho času a určitě si mysleli, že ho znají, jsou teď v jeho přítomnosti zděšení a současně plní radosti. Tento stav protikladů není v životě něčím neobvyklým a ukazuje nám hloubku a s ní spojenou komplikovanost lidské bytosti. Stává se, že oponenti křesťanství a jeho učení používají argument, že protiřečení v Bibli jsou jasným znamením její nepravdivosti. Stačí se však podívat do světa a vidíme v něm spoustu protiřečení. Například, že největší hrozbou pro mírové soužití jsou obranné pakty a největším znečišťovatelem životního prostředí jsou právě čisticí prostředky.
Co dělá Ježíš jako první věc, když se zjevuje shromážděným učedníkům? Odstraňuje jejich strach tím, že jim ukazuje svou tělesnost, že on není nějakým duchem, ale tím samým Ježíšem, s kterým se setkávali v jeho smrtelném životě. Mohou vidět a dotýkat se jeho ran a nakonec před nimi jí pozemský pokrm. Tato scéna setkání Ježíše s jeho druhy, kteří ho zradili a opustili, je ponořena do hlubokého pokoje, který z Ježíše vyzařuje. Není zde důraz na to, jak jim Kristus odpouští hříchy, není potřeba ostentativně poukazovat na jejich vinu, kterou cítí ve svém svědomí. Všechno se to děje v přijímající lásce a s odevzdáním toho pokoje, který je darem Vzkříšeného Ježíše pro ně.
Ale Ježíš se tu nezastavuje, jde dál. Ukazuje jim smysl svých slov, které jim za svého pozemského života ohlašoval. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu,“ jak říká dnešní evangelium. Co bylo tím klíčem k porozumění toho všeho, co bylo napsáno a na co se celá staletí čekalo ve Starém zákoně? Klíčem je sám Ježíš, který ve své osobě vyplnil všechno, co bylo napsáno v Mojžíšově zákoně, Prorocích a Žalmech. On je vyplněním všech Božích příslibů, daným nejen Izraeli, ale celému lidstvu. Jádrem těchto příslibů je odpuštění hříchů, které bude hlásáno všem národům. Hlasateli tohoto osvobození budou Ježíšovi svědkové v jeho tajemném těle, Církvi. Proto existuje jen jediná správná interpretace Svatého písma, a tu má Církev. Když nemáme tento klíč k chápání Božího slova, ztratíme se v jeho jednotlivých částech a mineme podstatu toho, co nám přinášejí.
V pasážích liturgických čtení velikonočního období si můžeme všimnout, že zjevení se vzkříšeného Ježíše jde ruka v ruce s posláním těch, kterým se zjevuje. Odpuštění hříchů, které otevírá cestu ztracenému člověku zpátky k jeho totožnosti a osvobozuje z otroctví strachu, nemohlo zůstat jen pro tak malý počet lidí, kteří se setkali s Ježíšem ještě před jeho návratem k nebeskému Otci. Proto Církev musí být vždy misijní, musí neúnavně hlásat tuto radostnou zvěst celému světu. To plně platí i o nás, kteří žijeme v dvacátém prvním století, kteří jsme nepoznali Ježíše za jeho pozemského života, ale kteří jsme se skrze křest znovu narodili pro nebeské království, protože naše hříchy nám byly odpuštěny. Proto s vděčností Bohu přinášejme do světa velikonoční pokoj a radost.

Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

  Drazí farníci, milí bratři a sestry,
před týdnem jsme oslavili událost, která vedla ke vzniku nového náboženství, které vstoupilo do světa pod názvem křesťanství a které jsme přijali za své. Toto ale není náboženství ve smyslu přirozené nábožnosti, která je člověku vlastní. Od nepaměti se člověk snažil navázat vztah se silami, které ho převyšovaly a kterých se bál. O jakou novost jde v křesťanství a v jeho kořenech – judaismu? Spočívá v tom, že ve vztahu mezi Bohem a člověkem, nemá iniciativu člověk hledající, jak si naklonit původce ohrožujících ho sil, ale Bůh. To potvrzují slova Svatého písma od úplného začátku až do konce. Proto křesťanství není náboženstvím v uvedeném smyslu. Není ani filozofií nebo ideologií a už vůbec ne novým světonázorem. Je událostí, která se jmenuje Ježíš Kristus. Ta se odehrála v našich dějinách, když v plnosti času přišel v lidském těle na svět Boží Syn. Tato Boží intervence měla jediný cíl. Vysvobodit člověka z otroctví hříchu, do kterého se dostal vlastním přičiněním, a vrátit mu, co svým hříchem ztratil, zejména život věčný.
Toto je potřebné pochopit, abychom mohli prožívat náš vztah s Bohem a tím žít křesťanským životem. Nebyla by to žádná zvěst, když v tomto velikonočním čase ohlašujeme vzkříšení našeho Pána z mrtvých, které se událo před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě. To ohlašování je novinou ve smyslu, že se to děje teď, v našem životě, a my máme možnost přijmout v našich životních situacích tento nový život. Ovoce Ježíšovy oběti na kříži trvá, nezaniklo, nikam se neztratilo. Pro nás začíná skutečné zmrtvýchvstání jen tehdy, když se dotkne našeho života a realizuje se v něm. Jinak to zůstává pouhou informací, kterou sice zaregistrujeme, ale nijak neovlivní náš život.
Tak jako učedníkům v dnešním evangeliu Ježíš přináší při návratu ze své spásonosné výpravy – kříže, smrti a podsvětí – konečný a dokonalý pokoj také nám. Není to pokoj, jaký nám může dát svět. Ten je většinou výsledkem rovnováhy zbraní. Je to mnohem hlubší pokoj a (jak říká sv. Pavel) ten pokoj převyšuje „každé chápání,“ všechno, co je dosažitelné lidským úsilím. Můžeme si všimnout, že tento apoštol, následujíc svého Mistra, začíná své listy adresované křesťanským komunitám také přáním pokoje. Pokoj, který Ježíš nabízí svým učedníkům, je On sám. Proto jim ukazuje probodené ruce, nohy i bok. V tom poznávají, že je to Ukřižovaný, a že dílo smrti, které na něm člověk spáchal, se změnilo na tento pokoj, který z něho vyzařuje. Ani zuřící nenávist celého světa se nemohla dorovnat Boží lásce, když se potkaly, jak zpíváme ve velikonoční sekvenci, „v podivuhodném zápase.“ Boží láska k člověku je mocnější než všechno zlo a nakonec i smrt. Neexistoval žádný lidský předpoklad, proč by se měl Bůh zachovat k člověku takovým způsobem. Ale zde vidíme, jak ta úžasná Boží láska k svému stvoření se mění v této nespravedlnosti na milosrdenství. Jen Bůh byl schopen vytvořit z největší nespravedlnosti všech dob, kterou bylo zabití jeho Syna našimi hříchy, to největší dobro a požehnání – naší spásu. Výrok Božího soudu nad člověkem byl, že za něho položil život svého Syna.
Bůh se však nezastavil při odpuštění hříchů svým učedníkům, ale jde dál. Dechl na ně a pověřil je misií. Dává jim svého Ducha, který je umocňuje, a opravňuje je odevzdávat pokoj, který od něho dostali, dalším lidem. Pokaždé, když se Vzkříšený zjevuje člověku, posílá ho. Zde vidíme, že křesťanství není individualistické zdokonalování se v duchovním životě, ale služba vykonávaná z lásky a vděčnosti za dar spásy a pokoje. Sv. Pavel to vyjádřil slovy: „Caritas Christi urget nos“ – „Láska Kristova nás žene.“ Skutečně, člověk se zkušeností vykoupení a spásy nemůže to nechávat sám pro sebe, ale je láskou hnán to odevzdávat svým bratřím a sestrám. Lásku k Bohu a k člověku nelze oddělit. Tato jednota víry a lásky je velikonoční dar Ježíše, který (jak říká dnešní druhé čtení) přišel skrze vodu a krev a dosvědčuje to Duch. V Církvi se tento dar uskutečňuje ve svátostech křtu, eucharistie a biřmování. V nich křesťan dostává pokoj od Krista, aby ho šířil ve světě.
Velikonoční čas, který jsme před týdnem začali, pokračuje dál. Budeme prožívat čas očekávání  daru Ducha Svatého, kterého nám Ježíš pošle, abychom naplněni jistotou Boží lásky mohli velikonoční pokoj s radostí nést všem, kdo jej potřebují.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty Bílá sobota      Liturgické texty Boží hod velikonoční.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
To všechno, co jsme ve Velikonočním triduu slavili, se muselo stát. Celé velikonoční tajemství je jedinou událostí a všechno v něm má svůj hluboký smysl a vyplnění. Neexistuje žádná zkratka od středy Svatého týdne přímo k velikonoční neděli. Bez Ježíšovy oběti bychom nemohli vstoupit do slávy vzkříšení. Velký pátek s velkým realizmem popisuje události, kde nepochopitelná nenávist člověka vůči Bohu dopadla na Ježíše Krista, jeho jediného Syna, a zabila ho. Ale Láska vzala na sebe hřích celého světa, aby odpustila každému hříšníkovi. Ježíš je solidární s Adamem a v něm s každým člověkem, dokonce i s hříšníkem. Kristus vzal na sebe následky našich rozhodnutí, které jsme dělali ve snaze žít život bez Boha, protože jsme ho vnímali jako překážku své realizace. Prvotní lež hada, které Adam a Eva uvěřili v ráji, zasáhla do jejich života s takovou razancí, že zapomněli, kým jsou, ztratili svou podstatu, ztratili sami sebe. Jádrem té lži bylo přesvědčení, že Bůh nemiluje člověka, ale že ho omezuje, aby nedosáhl plnosti života, aby nedosáhl štěstí. Pravdou však zůstává, že Bůh neměl jiný důvod proč stvořit člověka, jenom z lásky a pro lásku. Uvěřit lži hada znamená uznat, že láska není láskou, a tudíž neexistuje. Tak zůstávají ti, kteří jí věří, sami a jsou kořistí zlého ducha.
Co pro nás znamená, že Ježíš byl s námi solidární? Znamená to, že místo na kterém od svého zatčení stál, bylo místem pro nás. Před soudem jsme měli stát my, ne on! Tato solidarita jde skutečně do krajnosti, kde jsme svědky toho, že Ježíš vytrval ve své misii až do konce, až do přijetí trestu, který vyžadovaly naše činy. Byl to on, kdo vstoupil do lisu Božího hněvu určeného nepřátelům Boha, jak o tom píše prorok Izajáš. Tam jsme měli skončit my. Ježíš neprotestoval a nepřesvědčoval, že je nevinný a nemá s tím nic společného. On skutečně neměl nic společného s hříchem, ale právě zde se jasněji ukazuje jeho solidarita. Ta by však byla jenom hezkým gestem, kdyby Ježíš zůstal po svém ukřižování podroben smrti.
Ale dnes se rozléhá po celé zemi radostná zvěst, že Ten, který byl umučen a usmrcen, je živý! Jako první z lidského rodu se po třech dnech vrátil z hřbitova, aby nám zvěstoval, že jeho láska je silnější než smrt. Zjevuje se svým překvapeným učedníkům, kteří byli uzamčeni ze strachu, že je potká podobný osud jako jejich Mistra. Jejich prožitky Zeleného čtvrtku a Velkého pátku byly ještě stále čerstvé a dobře si pamatovali na to, jak se pohoršili křížem a utekli, nechajíc Ježíše samotného. Měli smíšené pocity. Radost z toho, že ho opět vidí, ale na druhé straně výčitky svědomí plynoucí z jejich zrady. Čekali na to, co jim Ježíš řekne. Nebyla to slova kárání, usvědčování a hrozeb, ale slova: „Pokoj vám!“ Skrze to se setkali s Božím milosrdenstvím a měli hlubokou osobní zkušenost, že Bůh je skutečně láska a bezpodmínečně miluje člověka. To, co zažili v tuto chvíli, pak neohroženě ohlašovali celý svůj život – odpuštění hříchů, vysvobození ze spárů odvěkého nepřítele.
Podle jizev po jeho ranách učedníci poznávají, že je to skutečně on, Ježíš, že to není žádný přelud. Jak během svého pozemského života zazářil Ježíš božskou slávou při svém proměnění na hoře Tábor, aby jim ukázal své božství, tak teď jako vzkříšený je zve, aby poznali v jeho oslaveném těle toho, který byl ukřižován – člověka Ježíše, vítěze nad smrtí. Vzkříšení Krista z mrtvých není jakýmsi triumfálním finále, ale otevřená možnost začít žít nový život. Jak jsem už řekl, učedníci byli zabarikádováni ze strachu, aby nikdo nevstoupil. Také my jsme měli možnost v postním období zkoumat důvody, proč jsou zavřeny dveře našeho života. Tak jako učedníci si zvykli během těch tří dnů, že Ježíš už nežije, možná jsme i my už měli postoj, že smrt je neodvratná, že se už nic nemůže změnit, nic se nemůže stát. Člověk si může navyknout na smrt, kterou v sobě nosí, a pak je přesvědčen, že toto je normálním stavem jeho bytí. Nic už neočekává. Proto potřebujeme, aby vzkříšený Ježíš vstoupil přes zavřené dveře našich srdcí, aby vstoupil do všech situací, které nás uzavírají do sebe, které nás děsí a které nám odebírají chuť do života a změně.
Drazí bratři a sestry, přeju Vám i Vašim rodinám a blízkým, abyste se v těchto Velikonocích skutečně setkali s vítězstvím vzkříšeného Pána, aby ve Vás věčný život zaujal místo tam, kde dříve vládla smrt, aby ten Ježíšův pokoj, který přesahuje každou chápavost, naplnil Vaše životy nadějí a radostí.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty zde.

Moc krve Kristovy   (Z katechezí svatého Jana Zlatoústého, biskupa – z breviáře na dnešní den)

Chceš poznat moc Kristovy krve? Pak se vraťme k jejímu předobrazu, k dávným příběhům, jak se odehrály v Egyptě.

Zabijte, říká Mojžíš, beránka, na němž není vady, a jeho krví pomažte dveře.¹ Co to znamená? Že krev zvířete je schopna spasit rozumného člověka? Zajisté, říká, ale nikoli proto, že je to krev, nýbrž proto, že je předobrazem krve Páně. Jestliže ďábel nyní uvidí nikoli krev předobrazu rozetřenou po dveřích, nýbrž krev pravdy nanesenou ústy věrných na dveře chrámu, v němž spočívá Kristus, což se tím spíše nestáhne zpět?

Chceš poznat moc této krve i z jiné strany? Pohleď, odkud zpočátku vytékala a z jakého pramene vytryskla: z výšin kříže, z boku Páně. Jak je psáno, když Kristus zemřel a byl ještě na kříži, přistoupil voják, probodl kopím bok a nato vytekla voda a krev. První byla symbolem křtu, druhá svatých tajemství (eucharistie). Onen voják tedy probodl bok, prorazil stěnu svatého chrámu a já jsem nalezl poklad a získal bohatství. Tak tomu bylo i s Beránkem: Židé ho zabili a mně ta oběť přinesla spásu.

Z boku vytekla krev a voda. Toto tajemství nesmíš, můj milý, přejít jen tak beze všeho. Mám ještě dále co mluvit o tajemstvích: řekl jsem, že ona krev a voda jsou symboly křtu a svatých tajemství. Z nich obou se zrodila církev v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem Svatým, to jest skrze křest a svatá tajemství. A symboly křtu a svatých tajemství vycházejí z boku. Ze svého boku tedy Kristus vytvořil církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu.

Proto i Mojžíš, když hovoří o prvním člověku, říká: Kost z mých kostí a tělo z mého těla; tím nám naznačuje bok Páně. Vždyť jako vzal kdysi Bůh z boku a vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil církev. A jako tenkrát vzal z boku, když Adam spal a nevěděl o sobě, obdobně i nyní dal krev a vodu až po své smrti.

Viděli jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubil se svou nevěstou? Viděli jste, jakým pokrmem nás všechny živí? Týž pokrm nás utváří i živí. A jako krmí žena toho, koho porodila, vlastní krví a mlékem, tak i Kristus neustále živí svou krví ty, jimž dal život.

Všechny texty z velkopátečního breviáře zde.