Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Navzdory překážkám dál putujeme v požehnaném postním období a dnes máme již druhou zastávku k načerpání síly z Božího slova, které nám Církev připravila. Je pravdou, že Boží slovo máme stále po ruce, ale dnešní den je výjimečný. Je dnem Páně, ve kterém si připomínáme a slavíme stvoření světa a také vykoupení člověka ze spárů smrti. Ve zmatku dnešní doby, kdy se zmítáme mezi nejistotou a očekáváním, že se epidemiologická situace zlepší, potřebujeme „zakotvit“ svůj život. Není nutné být námořníkem, abychom si uměli představit, jak je pro bezpečnost lodě kotva důležitá. Není také náhoda, že právě ona je symbolem naděje. Kotva, o které mluvím, není zakotvena na dně lidských možností a schopností, ale v bezpečí nebeského Království.
Minulou neděli byla řeč o pokušeních, proti kterým Ježíš sváděl boj na poušti. V něm jsme mohli vidět nový typ člověka, který žije evangeliem, dobrou a radostnou zvěstí. Její podstatou je pravda o Bohu, jakožto milujícím Otci. Ježíš přemohl pokušení jenom v poslušnosti láskyplného vztahu Syna. Náš věčný nepřítel stále brnká na tu samou strunu, když nás chce přesvědčit o tom, o čem přesvědčil Adama a Evu – že Bůh nás v skutečnosti nemiluje a nechce, abychom byli dokonale šťastní a proto nás omezuje. V důsledku toho člověk, který má takový obraz Boha, se neustále bouří a protestuje, chce odstranit všechna omezení, nevyjímaje ty, které slouží k jeho dobru. Chce všechno pochopit svým rozumem, a co nechápe, to nepřijímá. Pro něho je pravda to, co projde sítem jeho rozumu. Nerozumí, že skutečnost, která ho otáčí, včetně jeho vlastního života, nemůže vtěsnat do svého rozumu. A tak neustále naráží ve svém životě na situace, které pro něho zůstávají tajemstvím. Pak má v podstatě tři možnosti: buď se pohorší nad situací, v níž se nachází, buď rezignuje, nebo vstoupí skrze poslušnost víry do nové dimenze. Ježíš nám přišel ukázat tu dimenzi. Je to dokonalá svoboda člověka, který věří svému Stvořiteli a miluje ho. Na příkladu Ježíše je vidět, že člověk není jen malost a slabost, ale také nesmírná velikost, protože je schopen přijmout do prázdna svých obav Boha.
V dnešním prvním čtení se setkáváme s otcem víry, Abrahámem. Je to příběh, který je těžko pochopit rozumem, protože v něm Bůh žádá oběť Izáka, jediného Abrahámova syna, kterého mu dal. To, co je na tom strašné, není příkaz k obětování vlastního syna, což bylo součástí náboženských obřadů okolních národů a nelegálně i v Izraeli. Hrozné je, že ten syn, kterého patriarcha dostal zázračným způsobem od Boha, byl určen k dosažení Božích příslibů. A co udělal Abrahám? Uvěřil Bohu a v srdci se rozhodl udělat to, k čemu nakonec Bůh skrze svého anděla nedopustil. Nedaleko Jeruzaléma je hora, které se říká Hora pohoršení. Zde měl Abrahám nechat své sluhy a svého osla a jen s Izákem šli na místo obětování. V rabínské tradici je tvrdohlavé zvíře, jakým je osel, symbolem vůle. Abrahám musel zanechat svou vůli a kráčet dál podle Boží vůle. Tato poslušnost se mu bohatě vyplatila, protože Bůh nechtěl zabít Izáka, ale skrze Abrahámovu bolest a zříkání mu Bůh dovolil vnitřně růst a dosáhnout mnohem víc, než jenom jednoho syna, protože se stal otcem národů. Skutečně, množství jeho potomstva bylo jako „hvězd na nebi, nebo zrn písku na břehu moře“. Takový byl Boží příslib, na který patriarcha po obdržení vysněného syna zapomněl.
V tomto postním čase se katechumeni připravuji ke křtu a k obnovení křestních závazků ti, kteří již byli pokřtěni. Zříkáním se věcí tohoto světa, které nám často zatemňují význam a důležitost našeho křtu s jeho následky, máme dospět k tomu, čím jsme se křtem stali. Proto ta příprava na oslavu velikonočního tajemství je velmi důležitá. V ní jsme očišťováni a připraveni žít životem, který není našim produktem, ale darem přesahujícím naší chápavost, žít ve svobodě Božích dětí. V dnešním evangeliu uviděli učedníci svého Mistra v novém světle, světle vzkříšení, světle nového a věčného života. Petr už chtěl zadržet ten moment a zabydlet se v tom okamžiku ještě před dovršením dějin. Petr na svoji nabídku postavit tři stany nedostává odpověď, protože vzkříšení a Boží království přicházejí jenom skrze kříž. Zjevení proměněného Krista sloužilo učedníkům, aby se nepohoršili Ježíšovým utrpením, které na sebe dobrovolně vzal, aby nás zachránil. Díky Ježíši i nám jsou dnes adresována slova: „Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera.“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Popeleční středa opět otevřela cestu postnímu období, které nám Církev nabízí jako čas milosti a spásy. Je pravdou, že k obrácení jsme zváni každý den, ale tento čas, kdy celý Boží lid vstupuje do postního období, dává nám jako jednotlivcům podporu a odvahu vstoupit do tohoto procesu obrácení. Symbol popela, který nám připomíná naší smrtelnost a pominutelnost, je pro nás pomocí, abychom tento postní čas co nejlépe využili. Je to drahocenný čas poznávání sebe samých v pravdě, což je podmínkou přijetí spásy. Tu totiž nemůžeme dosáhnout jiným způsobem, než jen tak, že ji přijmeme jako dar. Žádný z nás nemá nárok na to, aby mu bylo Bohem odpuštěno, ani si nemůže spásu zasloužit, vynutit nebo si na ni vydělat. Právě v této situaci však máme možnost setkání s tajemstvím našeho Boha, který je láskou a milosrdenstvím. To, že nám Bůh chce odpustit, není známkou jeho slabosti, ale naopak, jeho suverénní mocí.

Joseph Anton Koch : Krajina s Noemovým díkůvzdáním.

Už v Starém zákoně se můžeme dočíst, že Bůh je milosrdný a slitovává se proto, že je všemohoucí. On, na rozdíl od nás, není hnán strachem a následnou nenávistí, aby tak ničil své stvoření.
My to často děláme a neuvědomujeme si, že ničením Božího stvoření ničíme také sami sebe. Může být pak člověk vůbec milosrdný? Ano, ale jen ten, komu bylo odpuštěno a kdo si to dostatečně uvědomuje, protože má hlubokou zkušenost se svou slabostí a Božím milosrdenstvím ve svém životě.
V této době pandemie, kdy jsme zatíženi různými omezeními a náš život je rozhodně složitější, než byl v době bez koronaviru, se můžeme ptát, jestli jsme ochotni k tomu všemu ještě snášet postní odříkání a skutky pokání, půst, modlitbu a almužnu. Zde je potřebné říct, že tato postní praxe není cílem, ale prostředkem ke vstoupení do hlubšího vztahu s Bohem, jeho láskou a milosrdenstvím. A tímto prostředkem nám Pán nechce přitížit, ale pomoci v boji proti našemu nepříteli, v boji proti pokušením. Ta, když jim podlehneme, nás strhávají na nesprávnou cestu životem.
Dnešní čtení z evangelia začíná krátkou větou: „Duch vyvedl Ježíše na poušť.“ V řeckém originálu je to vyjádřeno velice silně, když je vidět naléhavost této epizody Ježíšova života: „Duch ihned vyhání Ježíše na poušť.“ Je to Duch Svatý, který Krista pohání silou, kterou vlastní, a to je sila lásky. Zde vidíme, že pro Božího Syna to nebylo nějaké asketické cvičení, ale byla to úplná poslušnost Bohu Otci. Tato událost se odehrává na poušti, která je místem ticha a samoty. Nejsou zde žádné atrakce rozptylující člověka a tím se dostávají k slovu jeho nejhlubší otázky, před kterými v hluku každodennosti utíká. Poušť je také místem, kde se normálně nedá žít, poněvadž tam není voda ani jídlo. Izraelité po vysvobození z egyptského otroctví při svém putování pouští zakoušeli, že život přichází od Boha, protože bylo jasné, že to nebyly jejich schopnosti, které by je udržely naživu.
Nakonec je poušť místem pokušení, kterým musel Ježíš čelit. Těmto pokušením ale museli čelit i Izraelité putující čtyřicet let na poušti a jsou to ta sama pokušení, které prožíváme i my. Zatímco Izraelité i my těmto pokušením podléháme, Ježíš nad nimi zvítězil a ukazuje nám, kde máme hledat oporu, abychom mohli žít podle Boží vůle. Období čtyřiceti dní na poušti bylo pro Ježíše časem žít evangeliem. Satan se ho snaží od toho odradit (dokonce i cituje slova Písma) a přimět ho, aby se soustředil na své potřeby, čehož symbolem byl chléb, ve který měl proměnit kameny. Snaží se také, aby Ježíš nepřijal svou skutečnost, to, že je synem ovdovělé matky žijící v zapadákově na okupovaném území, a aby chtěl změnit tuto skutečnost zázrakem. A nakonec se Ježíše snaží přesvědčit, aby disponoval mocí, kterou mu on dá poté, co se mu pokloní. Ježíš se nedal vtáhnout do Satanových interpretací Svatého písma, ale žil evangelium, opíral se o svého Otce.
Tento postní čas, do kterého jsme vstoupili, ať také pro nás bude časem pouště, časem milosti, abychom nerozptylováni hlukem tohoto světa mohli vyjít z povrchnosti, do které nás tlačí hektický způsob života a objevovat to, co pro nás připravil náš Stvořitel. Od toho, jak budeme žít tento čas, bude záviset mnoho. Když vezmeme tuto nabídku vážně, pak Velikonoce nebudou jen dalším svátkem v našem životě, ale náš život se změní v setkání se Vzkříšeným ve světle velikonočního rána.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stalo se naší denní zkušeností, že když zapneme rozhlas nebo jiné komunikační prostředky,       s velikou pravděpodobností uslyšíme nějakou informaci, nebo program, kde se probírá situace všudypřítomné pandemie a její důsledky. I když je to všeobecně zatěžující – a psychiatři radí, abychom neposlouchali zprávy před spaním – je to důkaz, že se tuto infekci nedaří zkrotit tak, jak bychom si to přáli. A tak svět vstupuje do krize nad lidskou bezmocností. Pak následují různé prognózy ohledně toho, kdy a jestli vůbec to někdy přestane, a nezřídka i hledání viníka, kdo za tu nelepšící se situaci může.
Kromě strachu z nemoci a její následků nás asi nejvíc trápí izolace, ve které se nacházíme. Dnešní první čtení a evangelium nám ukazují, že karanténa a společenský odstup není nic nového pod sluncem. V dnešní době, díky komunikačním prostředkům, to není až tak drastické, ale pořád zakoušíme, že osobní setkání se nedá plnohodnotně nahradit žádnou technikou. V době, kdy se psalo to dnešní čtení z třetí knihy Mojžíšovy, byl malomocný nejen vyloučen ze společenského života a tím odsouzen k pomalé smrti, ale musel chodit v roztržených šatech a s rozpuštěnými vlasy, aby upozornil na své neštěstí. A kdyby se někdo k němu z nepozornosti přiblížil, musel jako varování křičet: „Nečistý, nečistý!“ Malomocný se nemohl přiblížit k zdravým lidem, byl by hned ukamenován. To, co však malomocného uvádělo do ještě zoufalejší situace, byla tehdejší interpretace, že jeho nemoc byla způsobena nějakým velkým a vážným prohřeškem vůči Zákonu, a tudíž vůči Bohu. Kam se měl talový člověk obrátit? A tak jedinou šancí pro něho bylo uzdravení z této nemoci.
Evangelium a vůbec celý Nový zákon přinesly do této situace nové světlo. V něm vidíme, že nemoc není Božím trestem za nevěrnost člověka Bohu. To je nejlépe viditelné v Ježíši Kristu, který je Božím Synem a který nás nepřišel moralizovat, nebo zastrašovat, ale naopak, přinesl nám uzdravení. To se již rýsuje v Starém zákoně, ve čtení o tajemném Služebníkovi Božím, který je předobrazem Ježíše. Prorok Izajáš píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen (Iz 53,4).“ Ty největší nemoci a bolesti nejsou ty tělesné, ale to, co člověka vede k definitivní smrti je hřích. Tělesná smrt, kterou musí projít každý, očekávala i těch pár šťastlivců, kterým se podařilo uzdravit se z malomocenství. Proto i v dnešním responsorním žalmu čteme: „Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt.“ Proč není šťastný ten, kdo je bez nepravosti a hříchu? Protože takového nelze najít.
V Ježíšově gestu z dnešního příběhu vidíme něco skutečně převratného. On nejen že dovolil malomocnému, aby se k němu přiblížil, ale také se ho dotýká, čímž ukazuje, že se neštítí přijít do kontaktu s lidskou bídou. On se neštítí dotýkat našich hříchů, aby nás od nich osvobodil. Nesmí nás pomýlit ani to, že řecké slovo v tomto překladu znějící jako „soucit“, označuje velké vnitřní pohnutí, a jeho význam je tak široký, že je můžeme přeložit i jako „hněv“. Zde je potřebné dodat, že Boží hněv není obrácen proti člověku, ale proti zlu, proti hříchu, který zabíjí jeho stvoření. Co vede Ježíše k takovému jednání? Nic jiného, než láska k člověku, která jde do krajnosti. Ta nezištná láska roste úměrně s lidským utrpením, až pak se změní na milosrdenství. Ona se totiž nedává člověku za zásluhy, ale podle potřeby. Jedině člověk, který má zkušenost s takovou láskou a milosrdenstvím, může milovat a mít milosrdenství k druhému člověku.
To je krásně vidět na Pavlovi, který prošel obrácením, a proto velice dobře rozumí, co znamená milosrdenství. Proto v dnešním druhém čtení může říct: „Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“ V jeho životě je vidět zřetelnou pečeť Božího Syna. Jeho činnost nenese stopy povýšenecké blahosklonnosti, ale všechno je v postoji čisté služby. Dosáhl již osvobození z okovů hříchu a tak má dostatek svobody žít pro druhé.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
V době, kterou nyní prožíváme, se mnohem častěji mluví o uzdravení, protože virovou nákazu se nedaří zneškodnit a nemocných neustále přibývá. Odkládají se plánované operace a zákroky v nemocnicích a v našem soustředění na koronavirus se nám může zdát, jako kdyby ostatní nemoci ustoupily do pozadí. Pravda o člověku je ale taková, že stále potřebuje léčení a to nejen tělesné, ale i duchovní. U fyzických nemocí je podstatně snadněji vidět jejich příznaky a následně vyhledat lékařskou pomoc. V duchovní oblasti to bývá mnohem těžší, poněvadž je mnoho věcí, které zabraňují jasně vidět, co se uvnitř srdce člověka (a nemyslím tím tělesný orgán) děje. Prorok Jeremiáš říká: „Lstivější než cokoli jiné je srdce a vyléčit jej se dá jen stěží. Kdo se v něm vyzná“? (Jer 17, 9). Tak vypadá situace člověka po hříchu. Když se člověk rozhodl ve svém srdci, že se stane nezávislým na Bohu a odtrhl se svou nevěrností od svého Stvořitele, přestal rozumět kdo je, ztratil svou totožnost, ztratil sám sebe. Pak ale prorok pokračuje v následujícím verši: „Já, Hospodin, zkoumám srdce, zpytuji mysl, abych každému splatil podle jeho chování, dle ovoce jeho skutků.“
Bůh přichází na pomoc člověku, ale ne tím, že ho bude podporovat a udržovat v nepravdě, ale tím, že ho uvádí do pravdy. Byla by chyba, kdybychom v tom viděli Boha jako mstivého a nepřejícího. „Splatit podle ovoce skutků“ znamená asi tolik, jak nechat, aby člověk sbíral to, co svými činy zasel. To, co zaséváme, čili naše skutky, závisí od našeho poznání, kdo jsme, jak vidíme sami sebe a zač se pokládáme. Abychom měli správný obraz o Bohu a o nás samých, k tomu potřebujeme léčbu. Ta se začíná tím, že poznáváme sami sebe, zakoušíme a uznáváme svůj hřích a následnou bezmoc a pak potkáváme Boha, který nenávidí hřích, ale miluje hříšníka.
V začátku dnešního evangelia slyšíme, jak Ježíš vstoupil s apoštoly do Šimonova a Ondřejova domu, kde v horečce ležela Šimonova tchyně. On ji chytil za ruku a pozvedl. Co se stalo potom, je popsáno jednou strohou větou: „Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.“ Ta nemocná žena je obrazem člověka, který není schopen normálně žít. To neznamená, že je zlá a nechce se jí, ale horečka ji obírá o sílu a možnost konat dobro. Po uzdravujícím Ježíšově doteku se její situace radikálně mění. Je schopna vstát a obsluhovat. Co znamená služba? Je to do praxe uvedena vděčnost a láska. Člověk nevyléčený z následků hříchu nemá v sobě svobodu, lásku a vděčnost, tudíž nemůže sloužit. Jedinou věc, kterou dokáže, je neustále myslet jen na sebe a snažit se přimět ty druhé, aby mu sloužili. To není otázka jeho dobré nebo špatné vůle, on služby není schopen, přesně tak jako člověk ležící v horečce. Proto zde napomůžou žádné moralizmy, aby se snažil, ale jediným řešením je, aby byl uzdraven Ježíšem. Pak bude moct dělat to, co jeho Pán.
Velice dobrým příkladem, jak se to děje v praxi, je apoštol Pavel. Dříve žil jako velký šéf, přesvědčen, že má pravdu ve svém vlastnictví. Zatýkal křesťany a chtěl zničit celé křesťanství, protože si byl jistý, že tím slouží Bohu. Ale Pán pro něho připravil příležitost pro obrácení, když na jedné ze svých výprav do Damašku padl na zem a oslepl od záře, která se mu ukázala. Tam, ve své slabosti a slepotě poznal, že není šéfem a že nesloužil Bohu, ale právě naopak, v křesťanech pronásledoval Ježíše. To byl čas uzdravení z horečky seberealizace a plnění svých plánů. Tam vyřkl tu tak potřebnou větu: „Pane, co mám dělat?“ Od té chvíle to byl jiný Pavel, obrácený a připravený sloužit. V dnešním druhém čtení říká: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech…“ Ze své svobodné vůle pak obětoval všechnu svou energii dílu, které mu bylo svěřeno Ježíšem. Nevadilo mu a nezastavilo ho ani utrpení, ponižování, pronásledování a nakonec byl schopen zakončit svou službu svědectvím prolití vlastní krve.
Co je to za sílu, která je schopna proměnit lidské srdce, aby se ze sobce stal člověk ochotný sloužit? Je to síla Boží bezpodmínečné lásky, která osvobozuje člověka z otroctví žít život jen pro sebe a ukazuje pravdu, že naše štěstí nezávisí od toho, kolik příjemnosti si urveme ze života, ale od toho, jak jsme schopni milovat. Jak říkal sv. František: „Do nebe si nevezmeme nic z toho, co jsme dostali, jen to, co jsme dali.“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Rostoucí číslo neděle, kterou dnes slavíme – a je to už čtvrtá neděle v mezidobí, nám připomíná plynutí času v našem životě. Čas nás unáší s nekompromisní přesností a stálostí a ať děláme cokoli, nemůžeme ho žádným způsobem zabrzdit, ani zpomalit. Člověk ve svých dějinách měl vždycky touhu vládnout nad časem, kontrolovat jej a znehybnit. V touze žít v bezstarostném pohodlí je mu těžko přijmout čas, který svým neustálým plynutím vyvíjí na něho tlak. Proto ve své vynalézavosti lidé vymysleli, v literatuře nebo kinematografii, různé stroje času a stále sní o tom, že tyto science-fiction příběhy se jednou naplní. Také v písních a básních se nejednou objevuje téma věčného mládí, života v pohodě, radosti a plnosti sil. Ale v době stáří jim tyto představy pomohou jenom k nostalgii a k závěru, že kdyby věčná mladost byla možná, byli by určitě šťastni. Určitě? Proč potom existuje tak mnoho mladých lidí, kteří jsou odkázáni na antidepresiva nebo na prostředky, které jim umožní alespoň na chvíli zapomenout na svou skutečnost. Statistiky jsou neúprosné. Tak jako mladost, ani majetnost, kariéra a dokonce ani dobré zdraví samy o sobě nedělají automaticky člověka šťastným.
Idealizování skutečnosti nemůže udělat člověka šťastným, může mu jen pomoci trochu se zrelaxovat útěkem z ní, ale čím delší je ten útěk, tím tvrdší je návrat do reality. A tajemství dobrého života nespočívá v tom, že se naše touhy a představy stanou skutečností, ale v přijetí té skutečnosti, kterou momentálně prožíváme. Jenom tak můžeme něco dělat s časem – můžeme ho dobře využít. Snění má ve své podstatě to, že se rozplyne a člověk pak s hrůzou zjistí, že vlastně nežil. Čas pořád plynul a on byl absorbován něčím, co neexistuje.
Co je příčinou toho, že člověku není lehko přijmout svou skutečnost? Je to strach, že nemá věci a události pod kontrolou, a tím se v jeho těžkostech a problémech život ubírá špatným směrem. Ze zkušenosti ale víme, že ten nesprávný směr nabíráme právě tehdy, když se nám zdá, že máme všechno pod kontrolou a náš život se odehrává více méně podle našich představ. Dostat se z této iluze nám pomáhají situace, kde jasně vidíme pravdu o tom, že náš rozum, který jsme místo Boha následovali, je v koncích. To nás určitým způsobem nutí hledat někoho, kdo má pro ty situace řešení.
V dnešním evangeliu vidíme Ježíše, který v posvátný den vstupuje do synagogy a učí. Jeho učení dělá na lidi velký dojem až do té míry, že žasnou. Nemohou mu konkurovat učitelé Zákona, kteří zredukovali toto učení na přísné dodržování nejen Zákona, ale i všech dodaných předpisů, čímž jej zbavili životodárné síly. Proto to člověku nepomáhalo, ale vedlo ho k spravování kultu, které byl schopen dělat svými vlastními silami. Tohle zjevně nečistému duchu nevadilo, což vidíme na příkladu člověka, který si tam plnil náboženskou povinnost, ale nebyl svobodný. Byl posedlý zlým duchem. Pravděpodobně chodíval do synagogy a dělal všechno to, co ostatní, ale jeho pánem nebyl Bůh a jeho skutečné otroctví se nějak neprojevovalo. Všechno se změnilo, když tam v sobotu vstoupil Ježíš. Teď už démon, zjevně nealergický na náboženskost, dává o sobě vědět. Evangelista v tomto čtení nic neříká o obsahu toho, co Ježíš učil, jen popisuje následky. Ježíšovo slovo, jak jsem zmiňoval minulou neděli, neděli Božího slova, bylo událost a čin. Nebyla to informace a návod jak se má člověk sám osvobodit a spasit, ale vyhnáním démona člověka osvobodil a uzdravil.
Proto křesťanství není něco naučeného, nějaká instrukce, jak máme žít, ale skrze přijetí Božího slova se v člověku rodí víra. Víra ne jenom v to, že Bůh existuje, ale že je přítomný v životě člověka a povolává ho k následování. Člověk už není rozdělený, ale integrální a tím tam zlý duch nemá přístup, což ale neznamená, že nepokouší. Tam, kde je Ježíš, tam je nebeské Království, tam je spása. Když máme účast na jeho životě a tím máme jeho Ducha, pak je také čas našeho života vykoupen a už nás netlačí a neničí, ale unáší nás k cíli našeho života, kde není čas ani prostor, ale Láska, která přesahuje každou naší chápavost a zkušenost.

Váš Miroslav Verčimák