Liturgické texty zde.

Moc krve Kristovy   (Z katechezí svatého Jana Zlatoústého, biskupa – z breviáře na dnešní den)

Chceš poznat moc Kristovy krve? Pak se vraťme k jejímu předobrazu, k dávným příběhům, jak se odehrály v Egyptě.

Zabijte, říká Mojžíš, beránka, na němž není vady, a jeho krví pomažte dveře.¹ Co to znamená? Že krev zvířete je schopna spasit rozumného člověka? Zajisté, říká, ale nikoli proto, že je to krev, nýbrž proto, že je předobrazem krve Páně. Jestliže ďábel nyní uvidí nikoli krev předobrazu rozetřenou po dveřích, nýbrž krev pravdy nanesenou ústy věrných na dveře chrámu, v němž spočívá Kristus, což se tím spíše nestáhne zpět?

Chceš poznat moc této krve i z jiné strany? Pohleď, odkud zpočátku vytékala a z jakého pramene vytryskla: z výšin kříže, z boku Páně. Jak je psáno, když Kristus zemřel a byl ještě na kříži, přistoupil voják, probodl kopím bok a nato vytekla voda a krev. První byla symbolem křtu, druhá svatých tajemství (eucharistie). Onen voják tedy probodl bok, prorazil stěnu svatého chrámu a já jsem nalezl poklad a získal bohatství. Tak tomu bylo i s Beránkem: Židé ho zabili a mně ta oběť přinesla spásu.

Z boku vytekla krev a voda. Toto tajemství nesmíš, můj milý, přejít jen tak beze všeho. Mám ještě dále co mluvit o tajemstvích: řekl jsem, že ona krev a voda jsou symboly křtu a svatých tajemství. Z nich obou se zrodila církev v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem Svatým, to jest skrze křest a svatá tajemství. A symboly křtu a svatých tajemství vycházejí z boku. Ze svého boku tedy Kristus vytvořil církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu.

Proto i Mojžíš, když hovoří o prvním člověku, říká: Kost z mých kostí a tělo z mého těla; tím nám naznačuje bok Páně. Vždyť jako vzal kdysi Bůh z boku a vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil církev. A jako tenkrát vzal z boku, když Adam spal a nevěděl o sobě, obdobně i nyní dal krev a vodu až po své smrti.

Viděli jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubil se svou nevěstou? Viděli jste, jakým pokrmem nás všechny živí? Týž pokrm nás utváří i živí. A jako krmí žena toho, koho porodila, vlastní krví a mlékem, tak i Kristus neustále živí svou krví ty, jimž dal život.

Všechny texty z velkopátečního breviáře zde.

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stojíme na prahu nejposvátnějšího času roku, vcházíme do velikonočního Tridua. V postní době jsme se připravovali a poznávali své hříchy a slabostí a v pokání toužebně očekávali tu Velkou noc, ve které se splnily naděje lidstva. Vidět své skutečné, hluboké potřeby je velká věc a zdaleka to není samozřejmostí. V chvatu našeho životního tempa se většinou soustředíme jen na ty potřeby, které se momentálně objevují. Očekávání nějakého přilepšení a zpříjemnění života, jako i odstranění určitých problémů nás může přivést ke zklamání, protože Ježíš za to svůj život nepoložil. On není vybledlý mesiáš našich tužeb po tom, co nám dokonce může i škodit. Kolik tragédií se skrývá za jistotou: já vím nejlépe, co ve svém životě potřebuji, abych byl šťastný. Největší iluzí je vždycky smýšlení, že člověk potřebuje jen zlepšit svůj život, protože za jistou věc pokládá to, že život má. Většinou se tím myslí jen tento pozemský, vegetativní život, který jednou určitě skončí. Tento posvátný čas nás chce přivést k zdroji života věčného, z kterého plyne život i pro nás. To předpokládá, že si nemůžeme dovolit být pouhými pozorovateli toho, co se bude během velikonočního Tridua dít, ale účastníky.
Doba pandemie nám zkomplikovala účast na slavení velikonočního tajemství restrikcemi ohledně počtu účastníků na bohoslužbách. I když jsme svědky, že v Čechách je situace s otevřením kostelů mnohem lepší, než v řadě jiných zemí, nebude se moct každý dostat do kostela na slavení. To však neznamená, že tento čas pomine bez toho, abychom mohli ochutnat jeho ovoce. Zvláště v situaci, kdy se do kostela nedostaneme ne proto, že se nám nechce, Bůh skrze hlubokou modlitbu v spojení se slovem Božím také bude přecházet Velkou nocí i v našich domovech a rodinách. Velkou pomocí je modlitba breviáře, denní modlitby Církve, která nás uvádí do prožívání svátečného času.
Začátkem Tridua je slavení Paschy Ježíše Krista a jeho učedníků. Nevíme nakolik si těch Dvanáct, kteří byli vybráni, uvědomovali, co se u této večeře děje. Každoroční oslava na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví změnila svůj smysl. Ježíš jí dal jiný a konečný význam, který přesahuje dějiny jednoho národa a tak vysvobození se stává údělem všeho lidstva. To, co bylo předobrazem, se stalo skutečností. Ježíš přechází z otroctví smrti do svobody života, z této pozemské existence do zaslíbené země, k svému milovanému Otci. Vrací se tam jiný, než přišel, vrací se s lidskou, naší přirozeností. Tím otvírá bránu do věčného života všem, kdo v něj uvěří. A nám, ještě žijícím na zemi zanechává památku, v které se nám daruje jako pokrm. Do konce věků bude zpřítomňován pro lidstvo v každém čase a na každém místě, kde se tento přechod bude slavit. Nekvašený chléb už není znamením osvobození z egyptského otroctví, ale tělem Kristovým. Také kalich vína už není znamením vstupu do Kanaánu, ale krví Nové smlouvy, vylitou na odpuštění hříchů. Eucharistie nás sjednocuje mezi sebou navzájem a spojuje s Kristovým přechodem ze smrti do věčného života.
Pak se děj přemísťuje do zahrady Getsemani, kde bude Ježíš zajat. Zde je potřebné připomenout, že Ježíš nebyl obětí vraždy, ale odevzdal svůj život. Ne proto, že musel, ale proto, že chtěl a v něm se muselo vyplnit Boží slovo. To je velice důležité – Ježíš daroval svůj život, nikdo mu ho nevzal. Zde vidíme, že skutečný smysl lidského života je v darování se. To je skutečná realizace člověka jako osoby a cesta ke štěstí. Naproti tomu, žít sám pro sebe je prokletím a otroctvím. Na konci života, když člověk ztrácí všechno, co získal, zůstává sám s otázkou, k čemu bylo to všechno? A velmi blízko je odpověď o nesmyslnosti života.
Toto místo je také svědkem selhání Ježíšových učedníků, kteří ho nechali samého. On od nich nic nežádal, jen to, aby se modlili. Místo toho mysleli na velké věci, jako položit za Ježíše život! A přitom nebyli schopni jedné hodiny modlitby. Jak podceňovaná je modlitba a právě od ní záleží, jaké budou naše činy. Neznalost samých sebe a spoléhání se na vlastní síly vždycky vedou k selhání. Bez modlitby se nedá plnit Boží vůle a skutečnost člověka převálcuje.
Zvu všechny, a sebe jako prvního, k modlitbě v tomto požehnaném čase. Nejsme to my, kteří mají vymyslet a udělat něco hrdinského, ale vytrvat s Ježíšem, který svou nadcházející smrtí a vzkříšením udělá konec s nadvládou hříchu a připraví pro nás dar věčného života.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Před rokem, když jsem psal promluvu ke Květné neděli, mě ani ve snu nenapadlo, že v tomto roce to budu dělat znovu. Myslím si, že jsem v tom nebyl sám, a mnozí z nás předpokládali, že za rok bude pandemická situace lepší. Naše naděje podpořilo rozvolnění v letním období a na chvíli se zdálo, že se to všechno vrací k životu, na který jsme byli zvyklí. V našich očekáváních nebylo místa pro nové a infekčnější mutace koronaviru a s nimi spojené komplikace. Na druhé straně tehdy ještě nebylo celkem jasné, jak to bude s očkováním, a vakcíny byly v procesu vývoje. V současné době se už očkuje, byť pomaleji než bychom si přáli, ale řada lidí už tuto ochranu má. Teď prožíváme pravdu, že skutečnost se neodvíjí od našich tužeb a plánů, ale volá nás k tomu, abychom zaujali k ní svůj osobní postoj.
V této atmosféře vstupujeme do neděle Umučení Páně a následně do nejposvátnějšího období  roku, do Svatého týdne. Když se cítíme být v pohodě a sledujeme nějaké utrpení ve zprávách nebo ve filmu, tak to, co se tam odehrává, se nás moc netýká a nanejvýš se nás zmocní lítost nad situaci těch trpících. Ale když se také nacházíme ve stavu utrpení, prožíváme to jinak. Hlouběji a se spoluúčastí. Je nám úplně jasné, že to není hra ani fikce. Je to realita. Utrpení a smrt nám dýchají na záda a vyvstává otázka o smyslu těchto skutečností, před kterými člověk instinktivně utíká a snaží se je vytěsnit z prostoru svých myšlenek. Toto všechno patří k životu a domáhá se z naší strany interpretace v kontextu našeho života.
Pohled na Ježíše, kterého vítají zástupy v očekávání, že splní jejich touhy a přání, se radikálně mění ve chvíli, kdy začíná jeho utrpení. Ti, které nasytil při zázračném rozmnožení chleba, které uzdravoval a křísil z mrtvých, náhle přecházejí z triumfálního provolávání slávy k odsouzení a razantnímu dožadování se, aby byl ukřižován. Nepotřebovali Mesiáše slabého, bičovaného, vysmívaného, byť na shromáždění ve svých synagogách četli z knihy proroka Izajáše o tajemném Služebníkovi Božím. Prorok píše velice jasně, že tento Služebník netrpěl za své hříchy, ale že na něj dopadly zločiny celého světa: „On nesl naše utrpení a našimi bolestmi byl obtížen. A my jsme se o něm domnívali, že byl ztrestán, zbitý od Boha a pokořený. Ale on byl probodený za naše zločiny, zdrcený za naše provinění. Trest, jenž nám vrací pokoj, spočívá na něm a v jeho ranách nacházíme uzdravení“ (Iz 53, 4-5).
Optika strachu a nejistoty nedovoluje člověku vidět širší souvislosti v jeho životě a tak problémy, těžkosti a s nimi spojené utrpení se člověku zdá být nesmyslné. Proto čas slavení Svatého týdne a jeho vyvrcholení – velikonočního Tridua – nás zve k setkání s Ježíšem, který je dokonalým vyplněním všech Božích příslibů, které se nezastavují v tomto pozemském životě, ale sahají do věčnosti, až ke konečné radosti a slávě v nebeském Království. To není žádné opium, že někdy v budoucnu bude dobře a proto není potřeba řešit problémy dočasného světa. Otázka spíše zní: K čemu budou vyřešené dočasné problémy, když nebude vyřešen ten nejzákladnější problém našeho života – kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuju, odkud přichází život, skutečná radost a pokoj? Mávnout rukou nad tím, jako nad nepotřebnou komplikací a zaděláváním si na další problém, by byla velká chyba. Objevením své totožnosti se vyřeší mnohem víc problémů, než úsilím nutit ty druhé, aby uznali a dělali, co chce nějaká skupina lidí.
Ježíš nepřišel po to, aby nás k něčemu nutil. Nepoužil taktiku strachu, která poznačuje násilím naše jednání ve vztazích s druhými. On nepoužil vůči druhým násilí, ale dovolil, aby zlo světa dopadlo na něho a zabilo ho. Zde se zjevila moc Boží, kde vítězství nad naším odvěkým nepřítelem se neodehrálo v nějakém velkém a spektakulárním boji, ale v nehybnosti Kříže, kde se Ježíš úplně odevzdal do rukou nebeského Otce. A ten ho nenechal ve smrti, ale vzkřísil ho k životu a s ním, kdo jsme v něho uvěřili, také nás. Celý křesťanský život je opřen o víru v realizaci Božích příslibů daných člověku ztracenému po hříchu v temnotách smrti. Ježíš nám nepřichází „dotankovat“ život, ale nám jej dát. Bez Krista a jeho oběti nemáme v sobě skutečný život. Když jsme nebyli schopni dát si biologický život, jak bychom si mohli dát život věčný? O to víc zaznívá dobrá zvěst, že z té největší nespravedlnosti, jakou bylo zabití Božího Syna našimi hříchy, Bůh vytvořil tu nejkrásnější a nejhodnotnější věc – naší spásu.

Váš Miroslav Verčimák