Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Před rokem, když jsem psal promluvu ke Květné neděli, mě ani ve snu nenapadlo, že v tomto roce to budu dělat znovu. Myslím si, že jsem v tom nebyl sám, a mnozí z nás předpokládali, že za rok bude pandemická situace lepší. Naše naděje podpořilo rozvolnění v letním období a na chvíli se zdálo, že se to všechno vrací k životu, na který jsme byli zvyklí. V našich očekáváních nebylo místa pro nové a infekčnější mutace koronaviru a s nimi spojené komplikace. Na druhé straně tehdy ještě nebylo celkem jasné, jak to bude s očkováním, a vakcíny byly v procesu vývoje. V současné době se už očkuje, byť pomaleji než bychom si přáli, ale řada lidí už tuto ochranu má. Teď prožíváme pravdu, že skutečnost se neodvíjí od našich tužeb a plánů, ale volá nás k tomu, abychom zaujali k ní svůj osobní postoj.
V této atmosféře vstupujeme do neděle Umučení Páně a následně do nejposvátnějšího období  roku, do Svatého týdne. Když se cítíme být v pohodě a sledujeme nějaké utrpení ve zprávách nebo ve filmu, tak to, co se tam odehrává, se nás moc netýká a nanejvýš se nás zmocní lítost nad situaci těch trpících. Ale když se také nacházíme ve stavu utrpení, prožíváme to jinak. Hlouběji a se spoluúčastí. Je nám úplně jasné, že to není hra ani fikce. Je to realita. Utrpení a smrt nám dýchají na záda a vyvstává otázka o smyslu těchto skutečností, před kterými člověk instinktivně utíká a snaží se je vytěsnit z prostoru svých myšlenek. Toto všechno patří k životu a domáhá se z naší strany interpretace v kontextu našeho života.
Pohled na Ježíše, kterého vítají zástupy v očekávání, že splní jejich touhy a přání, se radikálně mění ve chvíli, kdy začíná jeho utrpení. Ti, které nasytil při zázračném rozmnožení chleba, které uzdravoval a křísil z mrtvých, náhle přecházejí z triumfálního provolávání slávy k odsouzení a razantnímu dožadování se, aby byl ukřižován. Nepotřebovali Mesiáše slabého, bičovaného, vysmívaného, byť na shromáždění ve svých synagogách četli z knihy proroka Izajáše o tajemném Služebníkovi Božím. Prorok píše velice jasně, že tento Služebník netrpěl za své hříchy, ale že na něj dopadly zločiny celého světa: „On nesl naše utrpení a našimi bolestmi byl obtížen. A my jsme se o něm domnívali, že byl ztrestán, zbitý od Boha a pokořený. Ale on byl probodený za naše zločiny, zdrcený za naše provinění. Trest, jenž nám vrací pokoj, spočívá na něm a v jeho ranách nacházíme uzdravení“ (Iz 53, 4-5).
Optika strachu a nejistoty nedovoluje člověku vidět širší souvislosti v jeho životě a tak problémy, těžkosti a s nimi spojené utrpení se člověku zdá být nesmyslné. Proto čas slavení Svatého týdne a jeho vyvrcholení – velikonočního Tridua – nás zve k setkání s Ježíšem, který je dokonalým vyplněním všech Božích příslibů, které se nezastavují v tomto pozemském životě, ale sahají do věčnosti, až ke konečné radosti a slávě v nebeském Království. To není žádné opium, že někdy v budoucnu bude dobře a proto není potřeba řešit problémy dočasného světa. Otázka spíše zní: K čemu budou vyřešené dočasné problémy, když nebude vyřešen ten nejzákladnější problém našeho života – kdo jsem, odkud přicházím a kam směřuju, odkud přichází život, skutečná radost a pokoj? Mávnout rukou nad tím, jako nad nepotřebnou komplikací a zaděláváním si na další problém, by byla velká chyba. Objevením své totožnosti se vyřeší mnohem víc problémů, než úsilím nutit ty druhé, aby uznali a dělali, co chce nějaká skupina lidí.
Ježíš nepřišel po to, aby nás k něčemu nutil. Nepoužil taktiku strachu, která poznačuje násilím naše jednání ve vztazích s druhými. On nepoužil vůči druhým násilí, ale dovolil, aby zlo světa dopadlo na něho a zabilo ho. Zde se zjevila moc Boží, kde vítězství nad naším odvěkým nepřítelem se neodehrálo v nějakém velkém a spektakulárním boji, ale v nehybnosti Kříže, kde se Ježíš úplně odevzdal do rukou nebeského Otce. A ten ho nenechal ve smrti, ale vzkřísil ho k životu a s ním, kdo jsme v něho uvěřili, také nás. Celý křesťanský život je opřen o víru v realizaci Božích příslibů daných člověku ztracenému po hříchu v temnotách smrti. Ježíš nám nepřichází „dotankovat“ život, ale nám jej dát. Bez Krista a jeho oběti nemáme v sobě skutečný život. Když jsme nebyli schopni dát si biologický život, jak bychom si mohli dát život věčný? O to víc zaznívá dobrá zvěst, že z té největší nespravedlnosti, jakou bylo zabití Božího Syna našimi hříchy, Bůh vytvořil tu nejkrásnější a nejhodnotnější věc – naší spásu.

Váš Miroslav Verčimák