Výzva biskupů ke sčítání lidu 2021

Bratři a sestry!
27. března 2021 začne sčítání lidu, které bylo naposledy před deseti lety. Tak jako minule, i tentokrát bude odpověď na otázku příslušnosti k náboženské víře a příslušnosti k církvi dobrovolná.
Z pohledu katolické církve je příslušnost k církvi dána křtem. Katolík je ten, kdo byl v církvi katolické pokřtěn, a tato skutečnost byla zaznamenána do církevních matrik. Za posledních sto let prošla evidence náboženského vyznání a příslušnosti k církvi několika změnami, a nyní je dobrovolná. Česká biskupská konference v roce 2020 publikovala statistický údaj, akceptovaný odbornou veřejností, který říká, že v České republice je v současnosti pokřtěno v katolické církvi 4,591 mil. obyvatel, tedy 43 % obyvatelstva.
Přesto je třeba se ke své církvi přihlásit i při sčítání lidu. Proto Vás vyzýváme, abyste vyplnili údaj v kolonce B10 tak, že zaškrtnete text: Věřící – hlásící se k církvi, a pod tím napsali buď Římskokatolická církev nebo Řeckokatolická církev podle toho, které církve jste členem.
Možná si řeknete, že to není důležité, ale opak je pravdou. Čím méně katolíků se ke své církvi přihlásí, tím menší bude církev v očích státu. Stane se méně významným partnerem, s nímž se méně počítá a jehož hlas bude méně slyšet. Z minulého sčítání víme, že i když se téměř polovina obyvatel rozhodla na tuto otázku neodpovědět, státní úřady, média i společenské vědy číslo ze sčítání (1,082 mil.) považovaly za počet věřících či katolíků. Kolik dalších věřících a katolíků zůstalo ukryto v oné mlčících polovině sčítaných, se už nikdy nedozvíme.
Proti sčítání může být mnoho námitek. Jednou z nich je i názor, že církev je zkažená a zdiskreditovaná, a proto si nezaslouží, abych se k ní přihlásil. Ano, lidská stránka církve nemusí pro každého přitažlivá, ale nepřestává být společenstvím více či méně hříšných lidí kolem Krista. Církev potřebuje obnovu stále, ale tím, že se od ní distancujeme, jí nepomůžeme. Přihlasme se k ní a pak se snažme především úsilím o vlastní svatost o její lepší kredit.
Pamatujme taky na Ježíšův příslib: Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi (Mt 10, 32).
Ještě jednou prosíme: přijměte výzvu vyslovit se ve sčítání lidu. Dejme najevo, že jsme katolíci. Řekněme společnosti: Počítejte s námi!

Ze srdce vám žehnají biskupové Čech, Moravy a Slezska.

Žehnání pokrmů svépomocí.

Žehnání pokrmů o Velikonocích souvisí se starou postní praxí, která zapovídala požívání nejen masa, ale i vajec a sýra. Zvláštní symboliku má velikonoční vejce – symbol života.

Žehnací modlitbu pronáší zpravidla otec rodiny, úryvek z Písma může číst někdo jiný. Žehnací modlitbu neprovází ani znamení kříže, ani kropení svěcenou vodou. Je na kněžích, aby tento text k žehnání pokrmů nabídli svým farníkům.

Úryvek z Písma pro žehnání pokrmů na výběr: Gn 1,27–31a; Gn 9,1–3, Lk 11,9–13:

Žehnací modlitba pro požehnání pokrmů:
Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože,
ty všechno naplňuješ svým požehnáním;
shlédni na nás, když dnes o slavnosti zmrtvýchvstání tvého Syna
děkujeme za tvé dary,
které mají sloužit k uchování našeho pozemského života,
a uč nás přijímat je z tvých rukou tak,
aby všechno směrovalo k tvé oslavě.
Skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Promluva o. Miroslava na 5. neděli postní (21.3.)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnes slavíme poslední postní neděli, která je předehrou té příští, Květné neděle, kterou se začne Svatý týden vedoucí k největšímu tajemství naší spásy. Paschální tajemství umučeného a vzkříšeného Krista je tajemstvím našeho života. Proto celé postní období slouží k objevení, nakolik vidíme spojitost mezi tím, co budeme slavit, a naším konkrétním životem. Toto období odříkání, modlitby a štědrosti je pro nás požehnáním ne proto, že jej bez problémů projdeme a přesuneme do složky „uděláno.“ Má nám ukázat, kde jsou naše slabá místa. Potřebujeme vědět, kde je nezajištěný vstup do našeho nitra, kterým může nepozorovaně vstupovat náš nepřítel a dělat svou činnost. Jestli jsme alespoň trochu vážně brali ten nabízený čas milosti, mohli jsme zakoušet, jak se v nás ozývaly otázky ohledně našeho vztahu k Bohu.
V tomto čase nás Církev zvala k častějšímu poslouchání Božího slova. Jak důležité je si při tom uvědomit, že to slovo mluví ke každému z nás osobně a chce se vtělit do našeho života. Když jej neposloucháme tímto způsobem, zůstáváme vně toho slova a také mimo dějin naší spásy. Pak se nám to všechno zdá jako něco, co plyne paralelně s naším životem, ale ve skutečnosti se s ním nepotká. Výsledkem by tak byly ještě jedny Velikonoce, často s naivní jistotou, že přece budou další. Nevíme, co bude zítra, a dnešní pandemií poznamenaná doba nám to potvrzuje. Proto jsme zváni Církví k tomu, abychom se obrátili dnes, ne zítra. Boží slovo minulé neděle nás ujistilo, že naše úsilí nespočívá v tom, že to my si musíme vybojovat cestu do Božího království. To všechno za nás udělal a připravil Ježíš Kristus a dává nám to zadarmo, jako dar. Co ale za nás udělat nemohl, je naše rozhodnutí, jestli chceme vstoupit do toho Království, nebo ne. Jedinou vstupenkou do nebe je touha po něm.
Dnešní evangelium se odehrává v Jeruzalémě. V místě, ke kterému Ježíš celý svůj pozemský život putoval. Je to místo, kde se má dokonat misie, kterou Ježíš přijal v poslušnosti z lásky k svému Otci. Po tom, co ho chtěli vidět pohané, mluví otevřeně o hodině, kdy přinese svědectví Otcovy lásky k lidstvu a současně to bude čas jeho oslavení. Je to hodina dokončení díla spásy člověka a otevření mu cestu domů. To je však možné dosáhnout jenom ve smrti. Jen z Kříže přitáhne všechny k sobě, jak jsme slyšeli v závěru evangelia. V tom spočívá tajemství života – zrno, které neodumře, nepřinese žádné ovoce a tím se mine svým cílem, zůstane samo a jeho existence se stane nesmyslnou. Neboť smyslem zrna je přinést úrodu.
Toto evangelium nám ukazuje, co se stává s životem člověka, který žije jen sám pro sebe. Jinými slovy „miluje svůj život,“ jak říká dnešní evangelium. To neznamená, že člověk nemá mít rád svůj život a nemá ho chránit. Někdy dochází k nedorozumění, že milovat sebe je synonymem sobectví. Jak můžeme očekávat od člověka, který nemiluje sám sebe, který nepřijímá sám sebe, aby miloval někoho jiného? Zde je důležité pochopit, co to znamená „nenávidět svůj život.“ Je to semitizmus (výraz ze starozákonního jazyka), který mocným způsobem vyjadřuje, že se něco nesmí dát před věc důležitější. Když člověk absolutizuje svůj pozemský život, tak mu dává přednost před životem věčným. Tehdy mu nezůstává nic jiného, jen vyždímat z toho života co se dá. A myslet na druhého a dokonce milovat ho, je luxus, který si nemůže dovolit. Na závěr svého života pak s hrůzou zjišťuje, že všechno, co během života získal a vybudoval, ztratí, a k tomu zůstává v hluboké samotě.
Tím se vůbec nebanalizuje strach a obavy ze ztrácení života. Ten strach se dá překonat jenom něčím větším. To máme objevit v tom krátkém čase našeho pozemského putování. Také Ježíš jako člověk prožíval rozechvění před nadcházejícím utrpením, ale uvědomoval si, že bez té „hodiny“ by Vtělení a celé jeho působení na zemi ztratilo smysl. Pak řekne: „Otče, oslav své jméno!“ Otcova odpověď z nebe jasně ukazuje, že celý plán spásy, celá cesta od Kříže ke Vzkříšení, je božská milosrdná láska, která zvítězila nad zlem. Je to jedině síla této lásky, která dává všem následovníkům Ježíše sílu překonávat strach, protože je mocnější než smrt. Je to jedině tato láska, která umožňuje křesťanům ztrácet svůj život pro spásu lidí a vnášet pokoj a radost do života lidské společnosti.

Váš Miroslav Verčimák