Liturgické texty Bílá sobota      Liturgické texty Boží hod velikonoční.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
To všechno, co jsme ve Velikonočním triduu slavili, se muselo stát. Celé velikonoční tajemství je jedinou událostí a všechno v něm má svůj hluboký smysl a vyplnění. Neexistuje žádná zkratka od středy Svatého týdne přímo k velikonoční neděli. Bez Ježíšovy oběti bychom nemohli vstoupit do slávy vzkříšení. Velký pátek s velkým realizmem popisuje události, kde nepochopitelná nenávist člověka vůči Bohu dopadla na Ježíše Krista, jeho jediného Syna, a zabila ho. Ale Láska vzala na sebe hřích celého světa, aby odpustila každému hříšníkovi. Ježíš je solidární s Adamem a v něm s každým člověkem, dokonce i s hříšníkem. Kristus vzal na sebe následky našich rozhodnutí, které jsme dělali ve snaze žít život bez Boha, protože jsme ho vnímali jako překážku své realizace. Prvotní lež hada, které Adam a Eva uvěřili v ráji, zasáhla do jejich života s takovou razancí, že zapomněli, kým jsou, ztratili svou podstatu, ztratili sami sebe. Jádrem té lži bylo přesvědčení, že Bůh nemiluje člověka, ale že ho omezuje, aby nedosáhl plnosti života, aby nedosáhl štěstí. Pravdou však zůstává, že Bůh neměl jiný důvod proč stvořit člověka, jenom z lásky a pro lásku. Uvěřit lži hada znamená uznat, že láska není láskou, a tudíž neexistuje. Tak zůstávají ti, kteří jí věří, sami a jsou kořistí zlého ducha.
Co pro nás znamená, že Ježíš byl s námi solidární? Znamená to, že místo na kterém od svého zatčení stál, bylo místem pro nás. Před soudem jsme měli stát my, ne on! Tato solidarita jde skutečně do krajnosti, kde jsme svědky toho, že Ježíš vytrval ve své misii až do konce, až do přijetí trestu, který vyžadovaly naše činy. Byl to on, kdo vstoupil do lisu Božího hněvu určeného nepřátelům Boha, jak o tom píše prorok Izajáš. Tam jsme měli skončit my. Ježíš neprotestoval a nepřesvědčoval, že je nevinný a nemá s tím nic společného. On skutečně neměl nic společného s hříchem, ale právě zde se jasněji ukazuje jeho solidarita. Ta by však byla jenom hezkým gestem, kdyby Ježíš zůstal po svém ukřižování podroben smrti.
Ale dnes se rozléhá po celé zemi radostná zvěst, že Ten, který byl umučen a usmrcen, je živý! Jako první z lidského rodu se po třech dnech vrátil z hřbitova, aby nám zvěstoval, že jeho láska je silnější než smrt. Zjevuje se svým překvapeným učedníkům, kteří byli uzamčeni ze strachu, že je potká podobný osud jako jejich Mistra. Jejich prožitky Zeleného čtvrtku a Velkého pátku byly ještě stále čerstvé a dobře si pamatovali na to, jak se pohoršili křížem a utekli, nechajíc Ježíše samotného. Měli smíšené pocity. Radost z toho, že ho opět vidí, ale na druhé straně výčitky svědomí plynoucí z jejich zrady. Čekali na to, co jim Ježíš řekne. Nebyla to slova kárání, usvědčování a hrozeb, ale slova: „Pokoj vám!“ Skrze to se setkali s Božím milosrdenstvím a měli hlubokou osobní zkušenost, že Bůh je skutečně láska a bezpodmínečně miluje člověka. To, co zažili v tuto chvíli, pak neohroženě ohlašovali celý svůj život – odpuštění hříchů, vysvobození ze spárů odvěkého nepřítele.
Podle jizev po jeho ranách učedníci poznávají, že je to skutečně on, Ježíš, že to není žádný přelud. Jak během svého pozemského života zazářil Ježíš božskou slávou při svém proměnění na hoře Tábor, aby jim ukázal své božství, tak teď jako vzkříšený je zve, aby poznali v jeho oslaveném těle toho, který byl ukřižován – člověka Ježíše, vítěze nad smrtí. Vzkříšení Krista z mrtvých není jakýmsi triumfálním finále, ale otevřená možnost začít žít nový život. Jak jsem už řekl, učedníci byli zabarikádováni ze strachu, aby nikdo nevstoupil. Také my jsme měli možnost v postním období zkoumat důvody, proč jsou zavřeny dveře našeho života. Tak jako učedníci si zvykli během těch tří dnů, že Ježíš už nežije, možná jsme i my už měli postoj, že smrt je neodvratná, že se už nic nemůže změnit, nic se nemůže stát. Člověk si může navyknout na smrt, kterou v sobě nosí, a pak je přesvědčen, že toto je normálním stavem jeho bytí. Nic už neočekává. Proto potřebujeme, aby vzkříšený Ježíš vstoupil přes zavřené dveře našich srdcí, aby vstoupil do všech situací, které nás uzavírají do sebe, které nás děsí a které nám odebírají chuť do života a změně.
Drazí bratři a sestry, přeju Vám i Vašim rodinám a blízkým, abyste se v těchto Velikonocích skutečně setkali s vítězstvím vzkříšeného Pána, aby ve Vás věčný život zaujal místo tam, kde dříve vládla smrt, aby ten Ježíšův pokoj, který přesahuje každou chápavost, naplnil Vaše životy nadějí a radostí.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty zde.

Moc krve Kristovy   (Z katechezí svatého Jana Zlatoústého, biskupa – z breviáře na dnešní den)

Chceš poznat moc Kristovy krve? Pak se vraťme k jejímu předobrazu, k dávným příběhům, jak se odehrály v Egyptě.

Zabijte, říká Mojžíš, beránka, na němž není vady, a jeho krví pomažte dveře.¹ Co to znamená? Že krev zvířete je schopna spasit rozumného člověka? Zajisté, říká, ale nikoli proto, že je to krev, nýbrž proto, že je předobrazem krve Páně. Jestliže ďábel nyní uvidí nikoli krev předobrazu rozetřenou po dveřích, nýbrž krev pravdy nanesenou ústy věrných na dveře chrámu, v němž spočívá Kristus, což se tím spíše nestáhne zpět?

Chceš poznat moc této krve i z jiné strany? Pohleď, odkud zpočátku vytékala a z jakého pramene vytryskla: z výšin kříže, z boku Páně. Jak je psáno, když Kristus zemřel a byl ještě na kříži, přistoupil voják, probodl kopím bok a nato vytekla voda a krev. První byla symbolem křtu, druhá svatých tajemství (eucharistie). Onen voják tedy probodl bok, prorazil stěnu svatého chrámu a já jsem nalezl poklad a získal bohatství. Tak tomu bylo i s Beránkem: Židé ho zabili a mně ta oběť přinesla spásu.

Z boku vytekla krev a voda. Toto tajemství nesmíš, můj milý, přejít jen tak beze všeho. Mám ještě dále co mluvit o tajemstvích: řekl jsem, že ona krev a voda jsou symboly křtu a svatých tajemství. Z nich obou se zrodila církev v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem Svatým, to jest skrze křest a svatá tajemství. A symboly křtu a svatých tajemství vycházejí z boku. Ze svého boku tedy Kristus vytvořil církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu.

Proto i Mojžíš, když hovoří o prvním člověku, říká: Kost z mých kostí a tělo z mého těla; tím nám naznačuje bok Páně. Vždyť jako vzal kdysi Bůh z boku a vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil církev. A jako tenkrát vzal z boku, když Adam spal a nevěděl o sobě, obdobně i nyní dal krev a vodu až po své smrti.

Viděli jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubil se svou nevěstou? Viděli jste, jakým pokrmem nás všechny živí? Týž pokrm nás utváří i živí. A jako krmí žena toho, koho porodila, vlastní krví a mlékem, tak i Kristus neustále živí svou krví ty, jimž dal život.

Všechny texty z velkopátečního breviáře zde.

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stojíme na prahu nejposvátnějšího času roku, vcházíme do velikonočního Tridua. V postní době jsme se připravovali a poznávali své hříchy a slabostí a v pokání toužebně očekávali tu Velkou noc, ve které se splnily naděje lidstva. Vidět své skutečné, hluboké potřeby je velká věc a zdaleka to není samozřejmostí. V chvatu našeho životního tempa se většinou soustředíme jen na ty potřeby, které se momentálně objevují. Očekávání nějakého přilepšení a zpříjemnění života, jako i odstranění určitých problémů nás může přivést ke zklamání, protože Ježíš za to svůj život nepoložil. On není vybledlý mesiáš našich tužeb po tom, co nám dokonce může i škodit. Kolik tragédií se skrývá za jistotou: já vím nejlépe, co ve svém životě potřebuji, abych byl šťastný. Největší iluzí je vždycky smýšlení, že člověk potřebuje jen zlepšit svůj život, protože za jistou věc pokládá to, že život má. Většinou se tím myslí jen tento pozemský, vegetativní život, který jednou určitě skončí. Tento posvátný čas nás chce přivést k zdroji života věčného, z kterého plyne život i pro nás. To předpokládá, že si nemůžeme dovolit být pouhými pozorovateli toho, co se bude během velikonočního Tridua dít, ale účastníky.
Doba pandemie nám zkomplikovala účast na slavení velikonočního tajemství restrikcemi ohledně počtu účastníků na bohoslužbách. I když jsme svědky, že v Čechách je situace s otevřením kostelů mnohem lepší, než v řadě jiných zemí, nebude se moct každý dostat do kostela na slavení. To však neznamená, že tento čas pomine bez toho, abychom mohli ochutnat jeho ovoce. Zvláště v situaci, kdy se do kostela nedostaneme ne proto, že se nám nechce, Bůh skrze hlubokou modlitbu v spojení se slovem Božím také bude přecházet Velkou nocí i v našich domovech a rodinách. Velkou pomocí je modlitba breviáře, denní modlitby Církve, která nás uvádí do prožívání svátečného času.
Začátkem Tridua je slavení Paschy Ježíše Krista a jeho učedníků. Nevíme nakolik si těch Dvanáct, kteří byli vybráni, uvědomovali, co se u této večeře děje. Každoroční oslava na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví změnila svůj smysl. Ježíš jí dal jiný a konečný význam, který přesahuje dějiny jednoho národa a tak vysvobození se stává údělem všeho lidstva. To, co bylo předobrazem, se stalo skutečností. Ježíš přechází z otroctví smrti do svobody života, z této pozemské existence do zaslíbené země, k svému milovanému Otci. Vrací se tam jiný, než přišel, vrací se s lidskou, naší přirozeností. Tím otvírá bránu do věčného života všem, kdo v něj uvěří. A nám, ještě žijícím na zemi zanechává památku, v které se nám daruje jako pokrm. Do konce věků bude zpřítomňován pro lidstvo v každém čase a na každém místě, kde se tento přechod bude slavit. Nekvašený chléb už není znamením osvobození z egyptského otroctví, ale tělem Kristovým. Také kalich vína už není znamením vstupu do Kanaánu, ale krví Nové smlouvy, vylitou na odpuštění hříchů. Eucharistie nás sjednocuje mezi sebou navzájem a spojuje s Kristovým přechodem ze smrti do věčného života.
Pak se děj přemísťuje do zahrady Getsemani, kde bude Ježíš zajat. Zde je potřebné připomenout, že Ježíš nebyl obětí vraždy, ale odevzdal svůj život. Ne proto, že musel, ale proto, že chtěl a v něm se muselo vyplnit Boží slovo. To je velice důležité – Ježíš daroval svůj život, nikdo mu ho nevzal. Zde vidíme, že skutečný smysl lidského života je v darování se. To je skutečná realizace člověka jako osoby a cesta ke štěstí. Naproti tomu, žít sám pro sebe je prokletím a otroctvím. Na konci života, když člověk ztrácí všechno, co získal, zůstává sám s otázkou, k čemu bylo to všechno? A velmi blízko je odpověď o nesmyslnosti života.
Toto místo je také svědkem selhání Ježíšových učedníků, kteří ho nechali samého. On od nich nic nežádal, jen to, aby se modlili. Místo toho mysleli na velké věci, jako položit za Ježíše život! A přitom nebyli schopni jedné hodiny modlitby. Jak podceňovaná je modlitba a právě od ní záleží, jaké budou naše činy. Neznalost samých sebe a spoléhání se na vlastní síly vždycky vedou k selhání. Bez modlitby se nedá plnit Boží vůle a skutečnost člověka převálcuje.
Zvu všechny, a sebe jako prvního, k modlitbě v tomto požehnaném čase. Nejsme to my, kteří mají vymyslet a udělat něco hrdinského, ale vytrvat s Ježíšem, který svou nadcházející smrtí a vzkříšením udělá konec s nadvládou hříchu a připraví pro nás dar věčného života.

Váš Miroslav Verčimák