Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Navzdory překážkám dál putujeme v požehnaném postním období a dnes máme již druhou zastávku k načerpání síly z Božího slova, které nám Církev připravila. Je pravdou, že Boží slovo máme stále po ruce, ale dnešní den je výjimečný. Je dnem Páně, ve kterém si připomínáme a slavíme stvoření světa a také vykoupení člověka ze spárů smrti. Ve zmatku dnešní doby, kdy se zmítáme mezi nejistotou a očekáváním, že se epidemiologická situace zlepší, potřebujeme „zakotvit“ svůj život. Není nutné být námořníkem, abychom si uměli představit, jak je pro bezpečnost lodě kotva důležitá. Není také náhoda, že právě ona je symbolem naděje. Kotva, o které mluvím, není zakotvena na dně lidských možností a schopností, ale v bezpečí nebeského Království.
Minulou neděli byla řeč o pokušeních, proti kterým Ježíš sváděl boj na poušti. V něm jsme mohli vidět nový typ člověka, který žije evangeliem, dobrou a radostnou zvěstí. Její podstatou je pravda o Bohu, jakožto milujícím Otci. Ježíš přemohl pokušení jenom v poslušnosti láskyplného vztahu Syna. Náš věčný nepřítel stále brnká na tu samou strunu, když nás chce přesvědčit o tom, o čem přesvědčil Adama a Evu – že Bůh nás v skutečnosti nemiluje a nechce, abychom byli dokonale šťastní a proto nás omezuje. V důsledku toho člověk, který má takový obraz Boha, se neustále bouří a protestuje, chce odstranit všechna omezení, nevyjímaje ty, které slouží k jeho dobru. Chce všechno pochopit svým rozumem, a co nechápe, to nepřijímá. Pro něho je pravda to, co projde sítem jeho rozumu. Nerozumí, že skutečnost, která ho otáčí, včetně jeho vlastního života, nemůže vtěsnat do svého rozumu. A tak neustále naráží ve svém životě na situace, které pro něho zůstávají tajemstvím. Pak má v podstatě tři možnosti: buď se pohorší nad situací, v níž se nachází, buď rezignuje, nebo vstoupí skrze poslušnost víry do nové dimenze. Ježíš nám přišel ukázat tu dimenzi. Je to dokonalá svoboda člověka, který věří svému Stvořiteli a miluje ho. Na příkladu Ježíše je vidět, že člověk není jen malost a slabost, ale také nesmírná velikost, protože je schopen přijmout do prázdna svých obav Boha.
V dnešním prvním čtení se setkáváme s otcem víry, Abrahámem. Je to příběh, který je těžko pochopit rozumem, protože v něm Bůh žádá oběť Izáka, jediného Abrahámova syna, kterého mu dal. To, co je na tom strašné, není příkaz k obětování vlastního syna, což bylo součástí náboženských obřadů okolních národů a nelegálně i v Izraeli. Hrozné je, že ten syn, kterého patriarcha dostal zázračným způsobem od Boha, byl určen k dosažení Božích příslibů. A co udělal Abrahám? Uvěřil Bohu a v srdci se rozhodl udělat to, k čemu nakonec Bůh skrze svého anděla nedopustil. Nedaleko Jeruzaléma je hora, které se říká Hora pohoršení. Zde měl Abrahám nechat své sluhy a svého osla a jen s Izákem šli na místo obětování. V rabínské tradici je tvrdohlavé zvíře, jakým je osel, symbolem vůle. Abrahám musel zanechat svou vůli a kráčet dál podle Boží vůle. Tato poslušnost se mu bohatě vyplatila, protože Bůh nechtěl zabít Izáka, ale skrze Abrahámovu bolest a zříkání mu Bůh dovolil vnitřně růst a dosáhnout mnohem víc, než jenom jednoho syna, protože se stal otcem národů. Skutečně, množství jeho potomstva bylo jako „hvězd na nebi, nebo zrn písku na břehu moře“. Takový byl Boží příslib, na který patriarcha po obdržení vysněného syna zapomněl.
V tomto postním čase se katechumeni připravuji ke křtu a k obnovení křestních závazků ti, kteří již byli pokřtěni. Zříkáním se věcí tohoto světa, které nám často zatemňují význam a důležitost našeho křtu s jeho následky, máme dospět k tomu, čím jsme se křtem stali. Proto ta příprava na oslavu velikonočního tajemství je velmi důležitá. V ní jsme očišťováni a připraveni žít životem, který není našim produktem, ale darem přesahujícím naší chápavost, žít ve svobodě Božích dětí. V dnešním evangeliu uviděli učedníci svého Mistra v novém světle, světle vzkříšení, světle nového a věčného života. Petr už chtěl zadržet ten moment a zabydlet se v tom okamžiku ještě před dovršením dějin. Petr na svoji nabídku postavit tři stany nedostává odpověď, protože vzkříšení a Boží království přicházejí jenom skrze kříž. Zjevení proměněného Krista sloužilo učedníkům, aby se nepohoršili Ježíšovým utrpením, které na sebe dobrovolně vzal, aby nás zachránil. Díky Ježíši i nám jsou dnes adresována slova: „Ty jsi můj milovaný syn, má milovaná dcera.“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Popeleční středa opět otevřela cestu postnímu období, které nám Církev nabízí jako čas milosti a spásy. Je pravdou, že k obrácení jsme zváni každý den, ale tento čas, kdy celý Boží lid vstupuje do postního období, dává nám jako jednotlivcům podporu a odvahu vstoupit do tohoto procesu obrácení. Symbol popela, který nám připomíná naší smrtelnost a pominutelnost, je pro nás pomocí, abychom tento postní čas co nejlépe využili. Je to drahocenný čas poznávání sebe samých v pravdě, což je podmínkou přijetí spásy. Tu totiž nemůžeme dosáhnout jiným způsobem, než jen tak, že ji přijmeme jako dar. Žádný z nás nemá nárok na to, aby mu bylo Bohem odpuštěno, ani si nemůže spásu zasloužit, vynutit nebo si na ni vydělat. Právě v této situaci však máme možnost setkání s tajemstvím našeho Boha, který je láskou a milosrdenstvím. To, že nám Bůh chce odpustit, není známkou jeho slabosti, ale naopak, jeho suverénní mocí.

Joseph Anton Koch : Krajina s Noemovým díkůvzdáním.

Už v Starém zákoně se můžeme dočíst, že Bůh je milosrdný a slitovává se proto, že je všemohoucí. On, na rozdíl od nás, není hnán strachem a následnou nenávistí, aby tak ničil své stvoření.
My to často děláme a neuvědomujeme si, že ničením Božího stvoření ničíme také sami sebe. Může být pak člověk vůbec milosrdný? Ano, ale jen ten, komu bylo odpuštěno a kdo si to dostatečně uvědomuje, protože má hlubokou zkušenost se svou slabostí a Božím milosrdenstvím ve svém životě.
V této době pandemie, kdy jsme zatíženi různými omezeními a náš život je rozhodně složitější, než byl v době bez koronaviru, se můžeme ptát, jestli jsme ochotni k tomu všemu ještě snášet postní odříkání a skutky pokání, půst, modlitbu a almužnu. Zde je potřebné říct, že tato postní praxe není cílem, ale prostředkem ke vstoupení do hlubšího vztahu s Bohem, jeho láskou a milosrdenstvím. A tímto prostředkem nám Pán nechce přitížit, ale pomoci v boji proti našemu nepříteli, v boji proti pokušením. Ta, když jim podlehneme, nás strhávají na nesprávnou cestu životem.
Dnešní čtení z evangelia začíná krátkou větou: „Duch vyvedl Ježíše na poušť.“ V řeckém originálu je to vyjádřeno velice silně, když je vidět naléhavost této epizody Ježíšova života: „Duch ihned vyhání Ježíše na poušť.“ Je to Duch Svatý, který Krista pohání silou, kterou vlastní, a to je sila lásky. Zde vidíme, že pro Božího Syna to nebylo nějaké asketické cvičení, ale byla to úplná poslušnost Bohu Otci. Tato událost se odehrává na poušti, která je místem ticha a samoty. Nejsou zde žádné atrakce rozptylující člověka a tím se dostávají k slovu jeho nejhlubší otázky, před kterými v hluku každodennosti utíká. Poušť je také místem, kde se normálně nedá žít, poněvadž tam není voda ani jídlo. Izraelité po vysvobození z egyptského otroctví při svém putování pouští zakoušeli, že život přichází od Boha, protože bylo jasné, že to nebyly jejich schopnosti, které by je udržely naživu.
Nakonec je poušť místem pokušení, kterým musel Ježíš čelit. Těmto pokušením ale museli čelit i Izraelité putující čtyřicet let na poušti a jsou to ta sama pokušení, které prožíváme i my. Zatímco Izraelité i my těmto pokušením podléháme, Ježíš nad nimi zvítězil a ukazuje nám, kde máme hledat oporu, abychom mohli žít podle Boží vůle. Období čtyřiceti dní na poušti bylo pro Ježíše časem žít evangeliem. Satan se ho snaží od toho odradit (dokonce i cituje slova Písma) a přimět ho, aby se soustředil na své potřeby, čehož symbolem byl chléb, ve který měl proměnit kameny. Snaží se také, aby Ježíš nepřijal svou skutečnost, to, že je synem ovdovělé matky žijící v zapadákově na okupovaném území, a aby chtěl změnit tuto skutečnost zázrakem. A nakonec se Ježíše snaží přesvědčit, aby disponoval mocí, kterou mu on dá poté, co se mu pokloní. Ježíš se nedal vtáhnout do Satanových interpretací Svatého písma, ale žil evangelium, opíral se o svého Otce.
Tento postní čas, do kterého jsme vstoupili, ať také pro nás bude časem pouště, časem milosti, abychom nerozptylováni hlukem tohoto světa mohli vyjít z povrchnosti, do které nás tlačí hektický způsob života a objevovat to, co pro nás připravil náš Stvořitel. Od toho, jak budeme žít tento čas, bude záviset mnoho. Když vezmeme tuto nabídku vážně, pak Velikonoce nebudou jen dalším svátkem v našem životě, ale náš život se změní v setkání se Vzkříšeným ve světle velikonočního rána.

Váš Miroslav Verčimák