Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Při psaní dnešní promluvy mi hned padlo do oka její pořadí a je to již třicátá promluva v době pandemie. Třicet týdnů znamená dvě stě deset dnů, a když připočítáme krátké přestávky rozvolňování, tak nám z toho vyjde celkem dlouhé období. Celý tento čas lidé hledají odpověď na otázku, proč se tak děje, co je příčinou neradostného stavu ve kterém žijeme. Mezi různými názory se ozývají i hlasy, že je to Boží trest. Určitě není lehké interpretovat události v našem životě a zvláště ty, které převyšují naše chápání. K zodpovězení těchto hluboko existenciálních otázek nám pomáhá Boží slovo, které nepřichází ze světa, ale od Boha, který všemu dává život a vede dějiny světa včetně těch našich, osobních.
Postní čas doběhl do své poloviny a dnešní čtvrtá postní neděle je už tradičně nazývána „nedělí radostnou.“ Její označení se bere z úvodní antifony dnešní mše svaté – „Vesel se, Jeruzaléme!“ Máme důvod k radosti? Máme důvod, proč se veselit? Všechna čtení této neděle nám v tomto čase pokání dávají šanci zrevidovat naše chápání božského soudu. Základní otázka zní: Je Bůh, svrchovaný vládce světa, ve svém soudu na naší straně, nebo proti nám?
Když Bůh stvořil člověka, dal mu něco, co nemá žádné jiné stvoření – rozum a svobodnou vůli. Jako jediný tvor může dělat reflexi nad svým životem a když vidí, že jde špatně, může se vrátit a vydat se po správné cestě. O tom velice jasně mluví prorok Ezechiel, když říká, že Bůh „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.“ A jaká je to ta správná cesta? Je to cesta života, cesta, kde ukazovatelé směru jsou slova života v Božích přikázáních, které dostal Izrael ve smlouvě s Bohem na hoře Sinaj. Aby člověk byl tím, co je, musí dostat možnost sám se rozhodnout, jestli půjde tou cestou, nebo ne. Bůh respektuje člověka do takové míry, že mu dovoluje, aby svému Stvořiteli řekl své „ne.“ Jinými slovy, dovoluje mu přijmout, nebo pohrdnout tím, čím Bůh je, co dává a co říká. Ale jak vidíme v prvním čtení, existuje míra hříchů – hranice, za kterou už pro člověka není návratu z cesty k zatracení – jak to autor dnešního čtení vyjádřil „už nebylo léku.“ Jediným řešením této situace bylo úplné zničení toho, do čeho Izraelité vkládali svou naději – Boží chrám a celé město Jeruzalém, a následné vyhnanství do Babylonu. Omezený čas vyhnanství byl skutečně „lékem“ pro celý lid, který vkládal své jistoty ne do svého Stvořitele, ale do model a tím byl na nejjistější cestě k sebezničení. Že to ze strany Boha nebyl trest, svědčí fakt, že po obrácení Izraelitů Bůh poslal krále Kýra, pohana, který jim dovolil vrátit se do své země a znovu vybudovat chrám a obnovit svaté město Jeruzalém.
V známém čtení z evangelia sv. Jana dnes přichází zvěst, že Bůh je láska. Není to typ lásky sentimentální a smyslné, která využívá druhého pro své zištní cíle. Ale ta láska jde až za hranice smrti, až tak daleko, že Otec obětuje svého vlastního Syna z lásky k světu. Je to láska v rozměru kříže. Vzdává se z lásky k člověku všeho, co má. Taková je cena osvobození člověka z otroctví hříchu. Zde vidíme, jakou hodnotu má člověk v Božích očích. A protože člověk není předmětem, ale osobou mající svobodnou vůli, nemohl být zachráněn nějakým magickým úkonem, ale jen obětí a přijetím jejího ovoce. Bez naší spoluúčasti to nejde.
My v tomto postním období prožíváme milostivý čas, kdy můžeme zkoumat v naší hloubce, do čeho skutečně vkládáme své jistoty a naděje. Také si můžeme uvědomit, jak moc potřebujeme bázeň Boží, abychom ustáli velké nebezpečí pohrdnutí Boží láskou, zjevenou v Ježíši Kristu. Kromě této lásky Bůh nemá víc, co by dal. Ale jediná kapka krve této obětované lásky má moc spasit celý svět. Proto dnes evangelista Jan říká: „Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ Ta víra neznamená teoreticky připustit, že to tak může být, ale přijmout ji do svého života a nechat jí v něm působit. Ona se projeví dobrými skutky, které Bůh předem připravil, jak říká dnešní druhé čtení. Pak uvidíme, že místo ve věčném životě si nemusíme vybojovat, protože nám to Bůh skrze milost připravil – zadarmo, z lásky. A to je nepochybně důvod k velké radosti.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
S plynoucím postním časem se postupně dostáváme hlouběji k odpovědi na otázku významu našeho křtu a na jeho nenahraditelnost v našem životě. O velikonoční vigilii se v křestních vodách katechumeni zrodí pro nový život a pro nás již pokřtěné to bude možnost obnovení svých křestních závazků a také uvědomění si, že křest je událost, z níž neustále čerpáme a žijeme. Protože my, byť nejsme ze světa, ještě ve světě žijeme, potřebujeme světlo a odvahu, abychom se nepokoušeli usadit se na zemi a vybudovat si království zde. Nejhorším scénářem pro křesťana je žít život, který je výsledkem kompromisu zavěšeným mezi nebem a zemí – vybírat si v konkrétní životní situaci, co se mu právě více hodí. Když si chce užít, tak vytěsňuje myšlenku na věčný život a když přichází utrpení, tak se k nadpřirozenu začne opět hlásit. Tím se zamlžuje jeho totožnost a to pak ovlivňuje, jaký život ve světě žije. Proto příprava na velikonoční svátky se nemůže zredukovat jen na kosmetickou úpravu slabostí člověka, ale má být hlubokou obnovou celého života.
Otázka naší identity zdaleka není otázkou teoretickou, protože z odpovědi na ní vyplývá, ke komu patříme. V dnešním prvním čtení se dovídáme, že Bůh si vyvolil Izraelity za svůj národ a to vyvolení potvrdil smlouvou na hoře Sinaj. Tam jim také daroval poznání své vůle vyrytou na kamenných deskách. Těch „Deset slov života,“ které my nazýváme hodně právnickou terminologií „Deset přikázání,“ patřilo především tomuto lidu, který byl zavázán smlouvou a patřil Bohu. Když tento lid odmítal poslouchat Boha a míra hříchu se přiblížila k hranici nebezpečné pro existenci národa, Bůh dopustil, že byli odvlečeni do vyhnanství. Čas exilu nebyl pro ně časem Boží pomsty, ale časem očišťování a uvědomění si, kdo jsou a jaká je jejich misie ve světě. Bůh je nevyvolil proto, že byli mocní, s vyspělou kulturou a početnou armádou, ale naopak, vybral je jako skupinu otroků v Egyptě, vysvobodil je z něj a v jejich středu zjevoval svou existenci a přítomnost. Za všechno čím byli a co měli, vděčili Bohu, jedinému Bohu, co je zdůrazněno hned v prvním přikázání. To si nejhlouběji uvědomovali a prožívali putováním na poušti do Zaslíbené země.

El Greco – Očištění chrámu

Uprostřed postního období nám Církev připravila příběh z evangelia, kde se mluví o vyčištění chrámu. Vidíme zde Ježíše, který vstupuje do domu svého Otce a nekompromisně je čistí od všeho, co tam nepatří. Jeho horlivost je vedena z lásky k svému Otci a také k člověku, kterého má svou obětí zachránit od věčné smrti. Nemůže si dovolit dělat kompromisy, protože v sázce zde není v žádném případě nějaká maličkost, ale věčný život pro nás. A protože se nás to bezprostředně týká, vstupuje Ježíš i do chrámu našeho těla, do našich životů, aby nás očistil od nánosů, které nám zabraňují vidět, co je v našem životě podstatné. Má na to právo? Odpovědí je náš křest, skrze který patříme jemu. Naše křesťanství nemá základ v tom, že jsme zapsání ve farní matrice, ale v tom, že máme Ducha vzkříšeného Ježíše Krista. To se realizuje tehdy, když podle Božího plánu „vládneme nade vším tvorstvem a sloužíme jenom svému Stvořiteli.“ Když křesťan přestane sloužit Bohu, nestane se tím, jako by možná očekával, svobodný, ale právě naopak, stává se otrokem věcí, nad kterými měl vládnout.
To nás přivádí k pochopení přítomnosti kříže v našem životě. Ačkoli se stává, že se o kříži píšou vzletné básně, kříž bude vždycky něco, co nám nepasuje do života vyprojektovaného podle našich představ. Je to očištění a často jediný způsob jak člověka přivést zpátky do jeho skutečnosti, jinými slovy, aby nechodil patnáct metrů nad zemí. Opět je potřebné připomenout, že Kristův kříž není žádná vymyšlená náboženská filozofie, ale událost, skrze kterou se zjevila a uskutečnila Boží vůle. Co je Boží vůlí? To, aby člověk poznal pravdu a byl spasen od věčné smrti. Nepochopit význam kříže v životě křesťana znamená nepochopit křesťanství. Církevní otcové říkají, že ten, kdo utíká před křížem, se vrhá v náručí ďábla. Proč není tak snadné přijmout svůj kříž, o tom mluví dnešní druhé čtení. Je to vyžadování od Boha zázraků a důkazů, což je úplným opakem víry, a také hledání lidské moudrosti, která člověku stejně pomůže jen na tomto světě a nepřivede ho k slávě vzkříšení. Vždycky bude platit, že cesta nikdy nevede od pochopení k víře, ale naopak, od víry k pochopení.

Váš Miroslav Verčimák