Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stalo se naší denní zkušeností, že když zapneme rozhlas nebo jiné komunikační prostředky, s velikou pravděpodobností uslyšíme nějakou informaci, nebo program, kde se probírá situace všudypřítomné pandemie a její důsledky. I když je to všeobecně zatěžující – a psychiatři radí, abychom neposlouchali zprávy před spaním – je to důkaz, že se tuto infekci nedaří zkrotit tak, jak bychom si to přáli. A tak svět vstupuje do krize nad lidskou bezmocností. Pak následují různé prognózy ohledně toho, kdy a jestli vůbec to někdy přestane, a nezřídka i hledání viníka, kdo za tu nelepšící se situaci může.
Kromě strachu z nemoci a její následků nás asi nejvíc trápí izolace, ve které se nacházíme. Dnešní první čtení a evangelium nám ukazují, že karanténa a společenský odstup není nic nového pod sluncem. V dnešní době, díky komunikačním prostředkům, to není až tak drastické, ale pořád zakoušíme, že osobní setkání se nedá plnohodnotně nahradit žádnou technikou. V době, kdy se psalo to dnešní čtení z třetí knihy Mojžíšovy, byl malomocný nejen vyloučen ze společenského života a tím odsouzen k pomalé smrti, ale musel chodit v roztržených šatech a s rozpuštěnými vlasy, aby upozornil na své neštěstí. A kdyby se někdo k němu z nepozornosti přiblížil, musel jako varování křičet: „Nečistý, nečistý!“ Malomocný se nemohl přiblížit k zdravým lidem, byl by hned ukamenován. To, co však malomocného uvádělo do ještě zoufalejší situace, byla tehdejší interpretace, že jeho nemoc byla způsobena nějakým velkým a vážným prohřeškem vůči Zákonu, a tudíž vůči Bohu. Kam se měl talový člověk obrátit? A tak jedinou šancí pro něho bylo uzdravení z této nemoci.
Evangelium a vůbec celý Nový zákon přinesly do této situace nové světlo. V něm vidíme, že nemoc není Božím trestem za nevěrnost člověka Bohu. To je nejlépe viditelné v Ježíši Kristu, který je Božím Synem a který nás nepřišel moralizovat, nebo zastrašovat, ale naopak, přinesl nám uzdravení. To se již rýsuje v Starém zákoně, ve čtení o tajemném Služebníkovi Božím, který je předobrazem Ježíše. Prorok Izajáš píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen (Iz 53,4).“ Ty největší nemoci a bolesti nejsou ty tělesné, ale to, co člověka vede k definitivní smrti je hřích. Tělesná smrt, kterou musí projít každý, očekávala i těch pár šťastlivců, kterým se podařilo uzdravit se z malomocenství. Proto i v dnešním responsorním žalmu čteme: „Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt.“ Proč není šťastný ten, kdo je bez nepravosti a hříchu? Protože takového nelze najít.
V Ježíšově gestu z dnešního příběhu vidíme něco skutečně převratného. On nejen že dovolil malomocnému, aby se k němu přiblížil, ale také se ho dotýká, čímž ukazuje, že se neštítí přijít do kontaktu s lidskou bídou. On se neštítí dotýkat našich hříchů, aby nás od nich osvobodil. Nesmí nás pomýlit ani to, že řecké slovo v tomto překladu znějící jako „soucit“, označuje velké vnitřní pohnutí, a jeho význam je tak široký, že je můžeme přeložit i jako „hněv“. Zde je potřebné dodat, že Boží hněv není obrácen proti člověku, ale proti zlu, proti hříchu, který zabíjí jeho stvoření. Co vede Ježíše k takovému jednání? Nic jiného, než láska k člověku, která jde do krajnosti. Ta nezištná láska roste úměrně s lidským utrpením, až pak se změní na milosrdenství. Ona se totiž nedává člověku za zásluhy, ale podle potřeby. Jedině člověk, který má zkušenost s takovou láskou a milosrdenstvím, může milovat a mít milosrdenství k druhému člověku.
To je krásně vidět na Pavlovi, který prošel obrácením, a proto velice dobře rozumí, co znamená milosrdenství. Proto v dnešním druhém čtení může říct: „Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“ V jeho životě je vidět zřetelnou pečeť Božího Syna. Jeho činnost nenese stopy povýšenecké blahosklonnosti, ale všechno je v postoji čisté služby. Dosáhl již osvobození z okovů hříchu a tak má dostatek svobody žít pro druhé.
Váš Miroslav Verčimák
