Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Popeleční středa opět otevřela cestu postnímu období, které nám Církev nabízí jako čas milosti a spásy. Je pravdou, že k obrácení jsme zváni každý den, ale tento čas, kdy celý Boží lid vstupuje do postního období, dává nám jako jednotlivcům podporu a odvahu vstoupit do tohoto procesu obrácení. Symbol popela, který nám připomíná naší smrtelnost a pominutelnost, je pro nás pomocí, abychom tento postní čas co nejlépe využili. Je to drahocenný čas poznávání sebe samých v pravdě, což je podmínkou přijetí spásy. Tu totiž nemůžeme dosáhnout jiným způsobem, než jen tak, že ji přijmeme jako dar. Žádný z nás nemá nárok na to, aby mu bylo Bohem odpuštěno, ani si nemůže spásu zasloužit, vynutit nebo si na ni vydělat. Právě v této situaci však máme možnost setkání s tajemstvím našeho Boha, který je láskou a milosrdenstvím. To, že nám Bůh chce odpustit, není známkou jeho slabosti, ale naopak, jeho suverénní mocí.

Joseph Anton Koch : Krajina s Noemovým díkůvzdáním.

Už v Starém zákoně se můžeme dočíst, že Bůh je milosrdný a slitovává se proto, že je všemohoucí. On, na rozdíl od nás, není hnán strachem a následnou nenávistí, aby tak ničil své stvoření.
My to často děláme a neuvědomujeme si, že ničením Božího stvoření ničíme také sami sebe. Může být pak člověk vůbec milosrdný? Ano, ale jen ten, komu bylo odpuštěno a kdo si to dostatečně uvědomuje, protože má hlubokou zkušenost se svou slabostí a Božím milosrdenstvím ve svém životě.
V této době pandemie, kdy jsme zatíženi různými omezeními a náš život je rozhodně složitější, než byl v době bez koronaviru, se můžeme ptát, jestli jsme ochotni k tomu všemu ještě snášet postní odříkání a skutky pokání, půst, modlitbu a almužnu. Zde je potřebné říct, že tato postní praxe není cílem, ale prostředkem ke vstoupení do hlubšího vztahu s Bohem, jeho láskou a milosrdenstvím. A tímto prostředkem nám Pán nechce přitížit, ale pomoci v boji proti našemu nepříteli, v boji proti pokušením. Ta, když jim podlehneme, nás strhávají na nesprávnou cestu životem.
Dnešní čtení z evangelia začíná krátkou větou: „Duch vyvedl Ježíše na poušť.“ V řeckém originálu je to vyjádřeno velice silně, když je vidět naléhavost této epizody Ježíšova života: „Duch ihned vyhání Ježíše na poušť.“ Je to Duch Svatý, který Krista pohání silou, kterou vlastní, a to je sila lásky. Zde vidíme, že pro Božího Syna to nebylo nějaké asketické cvičení, ale byla to úplná poslušnost Bohu Otci. Tato událost se odehrává na poušti, která je místem ticha a samoty. Nejsou zde žádné atrakce rozptylující člověka a tím se dostávají k slovu jeho nejhlubší otázky, před kterými v hluku každodennosti utíká. Poušť je také místem, kde se normálně nedá žít, poněvadž tam není voda ani jídlo. Izraelité po vysvobození z egyptského otroctví při svém putování pouští zakoušeli, že život přichází od Boha, protože bylo jasné, že to nebyly jejich schopnosti, které by je udržely naživu.
Nakonec je poušť místem pokušení, kterým musel Ježíš čelit. Těmto pokušením ale museli čelit i Izraelité putující čtyřicet let na poušti a jsou to ta sama pokušení, které prožíváme i my. Zatímco Izraelité i my těmto pokušením podléháme, Ježíš nad nimi zvítězil a ukazuje nám, kde máme hledat oporu, abychom mohli žít podle Boží vůle. Období čtyřiceti dní na poušti bylo pro Ježíše časem žít evangeliem. Satan se ho snaží od toho odradit (dokonce i cituje slova Písma) a přimět ho, aby se soustředil na své potřeby, čehož symbolem byl chléb, ve který měl proměnit kameny. Snaží se také, aby Ježíš nepřijal svou skutečnost, to, že je synem ovdovělé matky žijící v zapadákově na okupovaném území, a aby chtěl změnit tuto skutečnost zázrakem. A nakonec se Ježíše snaží přesvědčit, aby disponoval mocí, kterou mu on dá poté, co se mu pokloní. Ježíš se nedal vtáhnout do Satanových interpretací Svatého písma, ale žil evangelium, opíral se o svého Otce.
Tento postní čas, do kterého jsme vstoupili, ať také pro nás bude časem pouště, časem milosti, abychom nerozptylováni hlukem tohoto světa mohli vyjít z povrchnosti, do které nás tlačí hektický způsob života a objevovat to, co pro nás připravil náš Stvořitel. Od toho, jak budeme žít tento čas, bude záviset mnoho. Když vezmeme tuto nabídku vážně, pak Velikonoce nebudou jen dalším svátkem v našem životě, ale náš život se změní v setkání se Vzkříšeným ve světle velikonočního rána.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Stalo se naší denní zkušeností, že když zapneme rozhlas nebo jiné komunikační prostředky,       s velikou pravděpodobností uslyšíme nějakou informaci, nebo program, kde se probírá situace všudypřítomné pandemie a její důsledky. I když je to všeobecně zatěžující – a psychiatři radí, abychom neposlouchali zprávy před spaním – je to důkaz, že se tuto infekci nedaří zkrotit tak, jak bychom si to přáli. A tak svět vstupuje do krize nad lidskou bezmocností. Pak následují různé prognózy ohledně toho, kdy a jestli vůbec to někdy přestane, a nezřídka i hledání viníka, kdo za tu nelepšící se situaci může.
Kromě strachu z nemoci a její následků nás asi nejvíc trápí izolace, ve které se nacházíme. Dnešní první čtení a evangelium nám ukazují, že karanténa a společenský odstup není nic nového pod sluncem. V dnešní době, díky komunikačním prostředkům, to není až tak drastické, ale pořád zakoušíme, že osobní setkání se nedá plnohodnotně nahradit žádnou technikou. V době, kdy se psalo to dnešní čtení z třetí knihy Mojžíšovy, byl malomocný nejen vyloučen ze společenského života a tím odsouzen k pomalé smrti, ale musel chodit v roztržených šatech a s rozpuštěnými vlasy, aby upozornil na své neštěstí. A kdyby se někdo k němu z nepozornosti přiblížil, musel jako varování křičet: „Nečistý, nečistý!“ Malomocný se nemohl přiblížit k zdravým lidem, byl by hned ukamenován. To, co však malomocného uvádělo do ještě zoufalejší situace, byla tehdejší interpretace, že jeho nemoc byla způsobena nějakým velkým a vážným prohřeškem vůči Zákonu, a tudíž vůči Bohu. Kam se měl talový člověk obrátit? A tak jedinou šancí pro něho bylo uzdravení z této nemoci.
Evangelium a vůbec celý Nový zákon přinesly do této situace nové světlo. V něm vidíme, že nemoc není Božím trestem za nevěrnost člověka Bohu. To je nejlépe viditelné v Ježíši Kristu, který je Božím Synem a který nás nepřišel moralizovat, nebo zastrašovat, ale naopak, přinesl nám uzdravení. To se již rýsuje v Starém zákoně, ve čtení o tajemném Služebníkovi Božím, který je předobrazem Ježíše. Prorok Izajáš píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen (Iz 53,4).“ Ty největší nemoci a bolesti nejsou ty tělesné, ale to, co člověka vede k definitivní smrti je hřích. Tělesná smrt, kterou musí projít každý, očekávala i těch pár šťastlivců, kterým se podařilo uzdravit se z malomocenství. Proto i v dnešním responsorním žalmu čteme: „Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt.“ Proč není šťastný ten, kdo je bez nepravosti a hříchu? Protože takového nelze najít.
V Ježíšově gestu z dnešního příběhu vidíme něco skutečně převratného. On nejen že dovolil malomocnému, aby se k němu přiblížil, ale také se ho dotýká, čímž ukazuje, že se neštítí přijít do kontaktu s lidskou bídou. On se neštítí dotýkat našich hříchů, aby nás od nich osvobodil. Nesmí nás pomýlit ani to, že řecké slovo v tomto překladu znějící jako „soucit“, označuje velké vnitřní pohnutí, a jeho význam je tak široký, že je můžeme přeložit i jako „hněv“. Zde je potřebné dodat, že Boží hněv není obrácen proti člověku, ale proti zlu, proti hříchu, který zabíjí jeho stvoření. Co vede Ježíše k takovému jednání? Nic jiného, než láska k člověku, která jde do krajnosti. Ta nezištná láska roste úměrně s lidským utrpením, až pak se změní na milosrdenství. Ona se totiž nedává člověku za zásluhy, ale podle potřeby. Jedině člověk, který má zkušenost s takovou láskou a milosrdenstvím, může milovat a mít milosrdenství k druhému člověku.
To je krásně vidět na Pavlovi, který prošel obrácením, a proto velice dobře rozumí, co znamená milosrdenství. Proto v dnešním druhém čtení může říct: „Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“ V jeho životě je vidět zřetelnou pečeť Božího Syna. Jeho činnost nenese stopy povýšenecké blahosklonnosti, ale všechno je v postoji čisté služby. Dosáhl již osvobození z okovů hříchu a tak má dostatek svobody žít pro druhé.

Váš Miroslav Verčimák