Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
V době, kterou nyní prožíváme, se mnohem častěji mluví o uzdravení, protože virovou nákazu se nedaří zneškodnit a nemocných neustále přibývá. Odkládají se plánované operace a zákroky v nemocnicích a v našem soustředění na koronavirus se nám může zdát, jako kdyby ostatní nemoci ustoupily do pozadí. Pravda o člověku je ale taková, že stále potřebuje léčení a to nejen tělesné, ale i duchovní. U fyzických nemocí je podstatně snadněji vidět jejich příznaky a následně vyhledat lékařskou pomoc. V duchovní oblasti to bývá mnohem těžší, poněvadž je mnoho věcí, které zabraňují jasně vidět, co se uvnitř srdce člověka (a nemyslím tím tělesný orgán) děje. Prorok Jeremiáš říká: „Lstivější než cokoli jiné je srdce a vyléčit jej se dá jen stěží. Kdo se v něm vyzná“? (Jer 17, 9). Tak vypadá situace člověka po hříchu. Když se člověk rozhodl ve svém srdci, že se stane nezávislým na Bohu a odtrhl se svou nevěrností od svého Stvořitele, přestal rozumět kdo je, ztratil svou totožnost, ztratil sám sebe. Pak ale prorok pokračuje v následujícím verši: „Já, Hospodin, zkoumám srdce, zpytuji mysl, abych každému splatil podle jeho chování, dle ovoce jeho skutků.“
Bůh přichází na pomoc člověku, ale ne tím, že ho bude podporovat a udržovat v nepravdě, ale tím, že ho uvádí do pravdy. Byla by chyba, kdybychom v tom viděli Boha jako mstivého a nepřejícího. „Splatit podle ovoce skutků“ znamená asi tolik, jak nechat, aby člověk sbíral to, co svými činy zasel. To, co zaséváme, čili naše skutky, závisí od našeho poznání, kdo jsme, jak vidíme sami sebe a zač se pokládáme. Abychom měli správný obraz o Bohu a o nás samých, k tomu potřebujeme léčbu. Ta se začíná tím, že poznáváme sami sebe, zakoušíme a uznáváme svůj hřích a následnou bezmoc a pak potkáváme Boha, který nenávidí hřích, ale miluje hříšníka.
V začátku dnešního evangelia slyšíme, jak Ježíš vstoupil s apoštoly do Šimonova a Ondřejova domu, kde v horečce ležela Šimonova tchyně. On ji chytil za ruku a pozvedl. Co se stalo potom, je popsáno jednou strohou větou: „Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.“ Ta nemocná žena je obrazem člověka, který není schopen normálně žít. To neznamená, že je zlá a nechce se jí, ale horečka ji obírá o sílu a možnost konat dobro. Po uzdravujícím Ježíšově doteku se její situace radikálně mění. Je schopna vstát a obsluhovat. Co znamená služba? Je to do praxe uvedena vděčnost a láska. Člověk nevyléčený z následků hříchu nemá v sobě svobodu, lásku a vděčnost, tudíž nemůže sloužit. Jedinou věc, kterou dokáže, je neustále myslet jen na sebe a snažit se přimět ty druhé, aby mu sloužili. To není otázka jeho dobré nebo špatné vůle, on služby není schopen, přesně tak jako člověk ležící v horečce. Proto zde napomůžou žádné moralizmy, aby se snažil, ale jediným řešením je, aby byl uzdraven Ježíšem. Pak bude moct dělat to, co jeho Pán.
Velice dobrým příkladem, jak se to děje v praxi, je apoštol Pavel. Dříve žil jako velký šéf, přesvědčen, že má pravdu ve svém vlastnictví. Zatýkal křesťany a chtěl zničit celé křesťanství, protože si byl jistý, že tím slouží Bohu. Ale Pán pro něho připravil příležitost pro obrácení, když na jedné ze svých výprav do Damašku padl na zem a oslepl od záře, která se mu ukázala. Tam, ve své slabosti a slepotě poznal, že není šéfem a že nesloužil Bohu, ale právě naopak, v křesťanech pronásledoval Ježíše. To byl čas uzdravení z horečky seberealizace a plnění svých plánů. Tam vyřkl tu tak potřebnou větu: „Pane, co mám dělat?“ Od té chvíle to byl jiný Pavel, obrácený a připravený sloužit. V dnešním druhém čtení říká: „Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech…“ Ze své svobodné vůle pak obětoval všechnu svou energii dílu, které mu bylo svěřeno Ježíšem. Nevadilo mu a nezastavilo ho ani utrpení, ponižování, pronásledování a nakonec byl schopen zakončit svou službu svědectvím prolití vlastní krve.
Co je to za sílu, která je schopna proměnit lidské srdce, aby se ze sobce stal člověk ochotný sloužit? Je to síla Boží bezpodmínečné lásky, která osvobozuje člověka z otroctví žít život jen pro sebe a ukazuje pravdu, že naše štěstí nezávisí od toho, kolik příjemnosti si urveme ze života, ale od toho, jak jsme schopni milovat. Jak říkal sv. František: „Do nebe si nevezmeme nic z toho, co jsme dostali, jen to, co jsme dali.“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Rostoucí číslo neděle, kterou dnes slavíme – a je to už čtvrtá neděle v mezidobí, nám připomíná plynutí času v našem životě. Čas nás unáší s nekompromisní přesností a stálostí a ať děláme cokoli, nemůžeme ho žádným způsobem zabrzdit, ani zpomalit. Člověk ve svých dějinách měl vždycky touhu vládnout nad časem, kontrolovat jej a znehybnit. V touze žít v bezstarostném pohodlí je mu těžko přijmout čas, který svým neustálým plynutím vyvíjí na něho tlak. Proto ve své vynalézavosti lidé vymysleli, v literatuře nebo kinematografii, různé stroje času a stále sní o tom, že tyto science-fiction příběhy se jednou naplní. Také v písních a básních se nejednou objevuje téma věčného mládí, života v pohodě, radosti a plnosti sil. Ale v době stáří jim tyto představy pomohou jenom k nostalgii a k závěru, že kdyby věčná mladost byla možná, byli by určitě šťastni. Určitě? Proč potom existuje tak mnoho mladých lidí, kteří jsou odkázáni na antidepresiva nebo na prostředky, které jim umožní alespoň na chvíli zapomenout na svou skutečnost. Statistiky jsou neúprosné. Tak jako mladost, ani majetnost, kariéra a dokonce ani dobré zdraví samy o sobě nedělají automaticky člověka šťastným.
Idealizování skutečnosti nemůže udělat člověka šťastným, může mu jen pomoci trochu se zrelaxovat útěkem z ní, ale čím delší je ten útěk, tím tvrdší je návrat do reality. A tajemství dobrého života nespočívá v tom, že se naše touhy a představy stanou skutečností, ale v přijetí té skutečnosti, kterou momentálně prožíváme. Jenom tak můžeme něco dělat s časem – můžeme ho dobře využít. Snění má ve své podstatě to, že se rozplyne a člověk pak s hrůzou zjistí, že vlastně nežil. Čas pořád plynul a on byl absorbován něčím, co neexistuje.
Co je příčinou toho, že člověku není lehko přijmout svou skutečnost? Je to strach, že nemá věci a události pod kontrolou, a tím se v jeho těžkostech a problémech život ubírá špatným směrem. Ze zkušenosti ale víme, že ten nesprávný směr nabíráme právě tehdy, když se nám zdá, že máme všechno pod kontrolou a náš život se odehrává více méně podle našich představ. Dostat se z této iluze nám pomáhají situace, kde jasně vidíme pravdu o tom, že náš rozum, který jsme místo Boha následovali, je v koncích. To nás určitým způsobem nutí hledat někoho, kdo má pro ty situace řešení.
V dnešním evangeliu vidíme Ježíše, který v posvátný den vstupuje do synagogy a učí. Jeho učení dělá na lidi velký dojem až do té míry, že žasnou. Nemohou mu konkurovat učitelé Zákona, kteří zredukovali toto učení na přísné dodržování nejen Zákona, ale i všech dodaných předpisů, čímž jej zbavili životodárné síly. Proto to člověku nepomáhalo, ale vedlo ho k spravování kultu, které byl schopen dělat svými vlastními silami. Tohle zjevně nečistému duchu nevadilo, což vidíme na příkladu člověka, který si tam plnil náboženskou povinnost, ale nebyl svobodný. Byl posedlý zlým duchem. Pravděpodobně chodíval do synagogy a dělal všechno to, co ostatní, ale jeho pánem nebyl Bůh a jeho skutečné otroctví se nějak neprojevovalo. Všechno se změnilo, když tam v sobotu vstoupil Ježíš. Teď už démon, zjevně nealergický na náboženskost, dává o sobě vědět. Evangelista v tomto čtení nic neříká o obsahu toho, co Ježíš učil, jen popisuje následky. Ježíšovo slovo, jak jsem zmiňoval minulou neděli, neděli Božího slova, bylo událost a čin. Nebyla to informace a návod jak se má člověk sám osvobodit a spasit, ale vyhnáním démona člověka osvobodil a uzdravil.
Proto křesťanství není něco naučeného, nějaká instrukce, jak máme žít, ale skrze přijetí Božího slova se v člověku rodí víra. Víra ne jenom v to, že Bůh existuje, ale že je přítomný v životě člověka a povolává ho k následování. Člověk už není rozdělený, ale integrální a tím tam zlý duch nemá přístup, což ale neznamená, že nepokouší. Tam, kde je Ježíš, tam je nebeské Království, tam je spása. Když máme účast na jeho životě a tím máme jeho Ducha, pak je také čas našeho života vykoupen a už nás netlačí a neničí, ale unáší nás k cíli našeho života, kde není čas ani prostor, ale Láska, která přesahuje každou naší chápavost a zkušenost.

Váš Miroslav Verčimák