Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešní neděle, která je třetí nedělí v mezidobí, byla na popud papeže Františka vyhlášena nedělí Božího slova. Boží slovo nemůže být spoutáno ničím, ani situací pandemie, a tak přichází nám i dnes jako pomoc od Pána. On k nám pořád mluví, a to skrze slova Písma svatého, Církev a také skrze události odehrávající se v našich dějinách. To jeho slovo k nám nepřichází proto, aby nás o něčem informovalo, ale vchází do naší konkrétní, neustále se měnící životní situace, aby ji osvětlilo a dalo naší životní pouti správný směr. A co se očekává od nás? Abychom poslouchali a vpustili to slovo nejen do našeho intelektu, ale mnohem hlouběji, až do našeho srdce a pak na něj odpověděli. Jinými slovy: zve nás k hlubokému a intimnímu dialogu.
Ale poslouchat není vůbec tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát, a proto je potřeba se to učit. Ke skutečnému poslouchání je potřebná pokora. To znamená přijmout to, že někdo jiný nám může říct něco důležitého do našeho života. Představa, že člověk samozřejmě ví, co je nejlepší pro jeho život, se vyskytuje tak často, a to zpravidla do doby, kdy už dotyčný neví kudy kam. Plánuje si svůj život a pak nastane situace, se kterou nepočítal a všechno se zřítí. Pandemie, kterou prožíváme, je jedním z příkladů. Také nám při poslouchání Božího slova může přijít na mysl, že toto by měl slyšet někdo, koho znám, že to by bylo přesně pro něho. Problém je, že v tu chvíli už Bůh nemluví ke mně! Při poslouchání se aktivují filtry toho, co chceme slyšet, co odpovídá našim představám a přesvědčení. K poslouchání je potřebná svoboda.
V listu Židům se dočteme: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům prostřednictvím proroků, v těchto dnech, které jsou poslední, k nám promluvil prostřednictvím Syna, jehož ustanovil dědicem všeho, jehož prostřednictvím také učinil věky.“ Ježíš je Boží Slovo, které přijímá naší přirozenost, přijímá tělo, aby nás mohlo vyrvat z drápů smrti. On byl ustanoven, aby skrze něho povstalo všechno, co existuje. Když si přečteme začátek Bible, tak její prvá kniha, kniha Geneze, vypráví o stvoření světa skrze Boží slovo. Jako refrén se opakuje: „Bůh řekl a stalo se.“ Proto to slovo není ideou, jak jej většinou v naší kultuře chápeme, ale tvořivou Boží sílou, která všechno stvořila. Tak chápe výraz slovo (hebrejsky dabar) i kultura, v které byla Bible napsána – jako událost. Proč je tak důležité slyšet Boží slovo? Protože tam, kde je Boží slovo, tam je život. Z toho důvodu příchod Ježíše Krista, Božího slova par excellence, bylo jedinou možností naší spásy.
Vstupme tedy do dnešního Božího slova a nechejme se vtáhnout do dějin spásy. Všechna tři čtení dnešní neděle nám mluví o obrácení, ke kterému nás Církev zve každý den 95. žalmem: „Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Obrácení je pro křesťana nejdůležitější věcí, protože v něm člověk mění své smýšlení z čistě lidského, které je nám přirozené, k smýšlení Božímu, ke kterému jsme dostali přístup ve svátosti křtu. Svědectví křesťana nespočívá v demonstraci jeho úspěchů, ani v jeho dokonalosti, ale v tom, že žije podle jiných kritérií než tento svět. S tím se nevyhnutně spojuje nebezpečí, že budeme vyčuhovat z davu, ale právě o to jde. Ne proto, abychom byli zajímaví, ale proto, abychom poukazovali na skutečnost existence věčného života. Pro křesťana se křtem otevřelo nebe a o tom má svědčit. Právě toto potřebuje ve skutečnosti člověk, který prožívá svůj život na zemi s nebem zavřeným, bez cíle. V dnešním druhém čtení nám sv. Pavel ukazuje to, co sv. Ignác z Loyoly nazval „svatou lhostejností.“ Vůbec zde nejde o ignorování pozemského života, ale o to, že skutečnosti v tomto životě nesmíme absolutizovat! Když to uděláme, přecházíme do smýšlení tohoto světa a všechno se mění na relativní. Už nevidět co je podstatné a co ne, co je trvalé a co jen přechodné, co přináší užitek a co škodu a tak není jasné vůbec nic.
V dnešním evangeliu slyšíme o Ježíši, který po tom, co ohlašuje příchod Božího království a zve k obrácení, povolává první učedníky. Volá je z jejich světských činností a dává jim vše potřebné pro toto nové povolání. Oni pochopili, že skutečně s Ježíšem přichází Boží království a proto má smysl se mu věnovat celou svou existencí. Každého z nás, křesťanů, Pán zve k tomu, abychom byli znamením skutečnosti otevřeného nebe, které máme dosáhnout nejen my, ale i ti, kdo skrze naše svědectví uvěří.“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Minulou neděli jsme si při bohoslužbě připomenuli také náš křest, který nám umožňuje v životě chápat a prožívat věci, které člověk přicházející do tohoto světa nemá ve své přirozené výbavě. Skrze tuto svátost jsme byli vtaženi do proudu Božího života, který pulsuje uvnitř Nejsvětější Trojice a tím jsme se stali dětmi Božími a děti Církve. Tyto dvě reality se nedají odloučit, protože být dítětem Boha Otce, znamená být bratrem a sestrou jiných Božích dětí. Proto rčení „Ježíš ano, Církev ne“ je asi tak logické, jako když sekulární ideologie sice mluví o bratrství, ale současně popírají existenci otce. Jakým způsobem mohu být někomu bratrem nebo sestrou bez vztahu k otci? O tom, jestli jsem někomu sourozencem, nerozhoduje fakt, že se mi ten druhý líbí, že si rozumíme, je sympatický anebo máme společné zájmy. To, co z nás dělá sourozence, je skutečnost, že máme stejné rodiče.
Dnešní evangelium je pokračováním čtení z minulé neděle, kde svým křtem v řece Jordán Ježíš začíná své veřejné účinkování. Také náš křest nám otevírá perspektivu našeho osobního povolání. Když se mluví o povolání v náboženském smyslu, tak nám mohou zpravidla přijít na mysl kněží, řeholníci nebo zasvěcené osoby. To jsou však druhotná povolání k službě v Církvi. Prvotním a základním povoláním každého pokřtěného však zůstává být křesťanem.
To povolání v sobě nese pronikavou změnu života – Bůh vytrhuje člověka z obvyklého způsobu života tohoto světa a vede ho k cíli, ke kterému míří Bůh sám. Jenom Bůh zná cestu, která vede k cíli, a proto přijmout povolání znamená vytrvale následovat Ježíše po této nové cestě. Nedostaneme žádný itinerář ani GPS souřadnice, abychom se mohli pohybovat ve směsi různých životních cest a cestiček, ale máme se držet toho, který již otevřel cestu pro nás a jako první jí prošel. S Ježíšem přestáváme být tuláky a stáváme se poutníky, kterých život má směr a především cíl. K této cestě nepatří příslib, že všechno bude pohodlné a bez překážek, ale ty různé těžkosti a problémy nám budou pomáhat vidět potřebu držet se Ježíše, být s ním a nechat se jím vést. Od nepaměti se člověk ve svém životě snaží hledat alternativní trasy, které se mu líbí a zdá se mu, že ho stejně přivedou do cíle. Boží slovo nám ale říká, že v podstatě existují jen dvě možnosti – cesta života a cesta smrti. Hledat zde kompromis a jakousi třetí cestu znamená jen ztrácet drahocenný čas.
Povolání člověka není jen něco přidaného k jeho životu. Něco, co sice může život vylepšit, ale na druhé straně jej determinuje. Je to cesta objevování nádherného plánu Stvořitele a tím i objevování smyslu našeho života. Největší tragédií by bylo zjištění, že život ve skutečnosti nemá smysl a jednotlivec nemá své místo v dějinách světa a dějinách spásy a jednoho dne jednoduše zmizí. Dnešní doba, ve které prožíváme různá omezení kvůli pandemii, nám pomáhá si toto uvědomovat. Problémem není jen být uzavřen a nemoci dělat věci, které člověka baví, působí mu radost a bez kterých si někdy ani nedovede představit svůj život. To, co je v skutečnosti těžké, je fakt, že nás tato situace nutí jistým způsobem ptát se na otázku smyslu našeho života. Kdo jsem, odkud přicházím, co tady dělám a kam směřuju? Tyto otázky nejsou v žádném případě zbytečným komplikováním a prázdným filozofováním. Jestli nebudeme mít odpověď na tyto otázky, tak k čemu nám bude návrat do života, jaký jsme vedli před pandemií?
Dnešní evangelium nás povzbuzuje, abychom udělali podobně jako apoštol Ondřej a Jan, když po tom, co jim bylo sděleno, že Ježíš je Beránek Boží, šli za ním. Ježíš se jich zeptal: „Co byste chtěli?“ Oni, protože to neuměli vyjádřit slovy, mu odpověděli protiotázkou: „Mistře, kde bydlíš?“ Chtěli vědět, kde je Ježíš doma, aby ho lépe poznali, aby s ním navázali vztah. Dostali úžasnou odpověď: „Pojďte a uvidíte!“ Oni šli, viděli a zůstali. Jen ten, kdo jde s Ježíšem, bude vidět a zakoušet, kdo je Ježíš. Bude vidět, že on bydlí ve slávě. Je to přesně tam, kde nám už připravil místa, abychom je po krátkém pobytu zde na zemi mohli zaujmout. Je to náš skutečný domov, místo, kam patříme. Proto se křesťan s nadějí dívá do budoucnosti a v svém povolání volá: „Přijď, Pane Ježíši, přijď!“

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešním svátkem, při kterém si připomínáme křest Pána Ježíše v řece Jordán, končíme liturgické období Vánoc a vstupujeme do mezidobí. Tento čas, který se může v porovnání se svátečným časem zdát jako obyčejný, není vůbec méně hodnotný. Je to čas kdy máme ve svém každodenním životě žít to, co jsme o svátcích slavili. K čemu by to bylo, kdyychom prožívali radost ze svátku, který by neměl žádný vliv na náš život? K čemu jsou Vánoce, když se v našem srdci nenarodí Ježíš Kristus? Svátek je mnohem víc než pouhé zastavení a prožití příjemných chvil, jakési vydechnutí si v závodech běžného života. Ukazuje nám směr a připomíná to, na co v koloběhu starostí a problémů zapomínáme, a to je cíl našeho života. Proto je svátek něčím výjimečným a připravuje nás na život v plnosti, ke kterému každou minutou směřujeme. Tam už nebude prostor ani čas, bude už jen jeden velký nekončící se svátek. To, co si o svátcích zde dopřáváme, je předchuť toho, co bude v našem cíli napořád, protože tam už budou naše touhy vyplněny.
Když se podíváme do naší současnosti, zdá se, že člověk ztrácí schopnost slavit. Není to jen tím, že dnes žijeme mnohem pohodlněji a v mnohem větším dostatku, než naši předkové. Je to též proto, že když nevidíme smysl svátku, tak jaký smysl má potom jeho slavení? Nač se hezky obléct, uklidit si bydlení a připravit se? Pak už jen zůstává vymýšlet jakékoli příležitosti k oslavě, abychom se nenudili. Tímto způsobem vzniká např. takový Národní den vanilkové zmrzliny ve Spojených státech. Pak se to míchá dohromady a je z toho chaos. Papež František kritizoval způsob, jakým se podávají zprávy v masmédiích. Na stejné úrovni se prezentují tragédie, přírodní katastrofy, ztráty na lidských životech a současně se mezi to přidávají banality, které často ani nemají opodstatnění být zveřejněné.
Dnešním svátkem slavíme něco, co je pro náš život podstatné, něco bez čeho bychom nemohli dosáhnout cíle a naplnění našeho života. Ježíš začíná svým křtem v Jordánu svou veřejnou činnost, začíná misii, která dá lidstvu možnost vrátit se ke kořenům svého bytí a ke skutečnosti, do které jí povolává Stvořitel. K tomu byla nutná podmínka – jmenovitě, aby se Boží Syn (rovný Otci) stal člověkem a tím přijal naší křehkou a hříchem poškozenou přirozenost. Proč se tohle muselo stát? Známý německý teolog Dietrich Bonhoeffer říká: „Padlý člověk nemůže opět najít a přijmout Boží podobu, proto je tu jen jediná cesta, jak mu pomoci: Bůh sám přijímá podobu člověka a přichází k němu“. Ano, člověk si nemohl sám pomoci. Nestačilo víc inteligence, více ochoty, chytrosti nebo silnější vůle. Proto od někoho vyžadovat, aby se spasil sám, je jeden velký moralismus, protože tato žádost je pro člověka neuskutečnitelná jeho vlastními silami.
Naše spása vždy začíná vírou v Ježíše Krista poslaného k nám jeho Otcem, jejíž zpečetěním je křest. Mnozí z nás si svůj křest nepamatujeme, protože jsme jej přijali jako malé děti. Stalo se tak proto, že naši rodiče uznali, že to, co budeme v životě potřebovat nejvíc je otevřená brána do života věčného. Konvertité už přijímají tuto první svátost vědomě a z vlastního rozhodnutí. V tomto malém obřadě se skutečně realizuje to, co představuje – je odstraněn prvotní hřích, s kterým přicházíme na svět, a dostáváme Ducha Svatého, čím se stáváme dětmi Božími a dětmi Církve. Ve vodách křtu se v nás usmrcuje „starý člověk“ a rodí se „nové stvoření“. Ale toto není konec, ale samotný začátek. Začátek nádherného dobrodružství s Bohem, kde ho budeme poznávat a neustále se ponořovat do jeho milosti a lásky.
Proto náš křest zdaleka není jen zápis v matrice pokřtěných, ale je to něco, z čeho žijeme a čerpáme celý svůj pozemský život. To je ta síla, která nás uschopňuje proměny na věrnější obraz a podobu Boží, ke kterým jsme byli stvořeni. Tato proměna nám přináší už zde radost a dává poznání a jistotu, že nebeské království je právě to místo, kam patříme. To je ten dům našeho nebeského Otce, kde díky Ježíši máme každý své místo a kde slavení, pokoj a radost nikdy nepřestanou.

Váš Miroslav Verčimák