Promluva o. Miroslava na Slavnost Matky Boží Panny Marie (1.1.).

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
rok se sešel s rokem a opět stojíme na prahu nového úseku dějin, vcházíme do nového roku 2021. Za normálních okolností je tato událost provázená veselým slavením, dobrou náladou a to v kruhu rodiny, přátel, nebo na nějaké akci pořádané pro tuto příležitost. Letos to bude trochu jiné, pravděpodobně komornější. Restrikce pátého stupně systému PES nedovolují hromadné akce a o přemísťování se pozdě v noci nemůže být ani řeči. Dá se bez slavení, jak jsme na to zvyklí, dobře vstoupit do nového roku?
Tento čas je také časem ohlédnutí se za starým končícím se rokem, časem bilancování a hodnocení toho, co bylo v našem životě dobré a toho, co se budeme snažit v novém roce napravit. Spojuje se to s pohledem do budoucnosti, promítáním a plánováním, co nám asi nový rok přinese. Pandemie nám ukázala, že lidské plány nejsou všemocné a všechno se může v krátké době změnit. Tato pravda však neplatí jenom v době ohrožení virem, ale platí stále. Jen ne vždy si to uvědomujeme a tehdy žijeme v domnění, že když všechno jde dobře, tak je to samozřejmé. A to v žádném případě není.
Známý americký křesťanský kazatel Billy Graham řekl, že neví, co ho čeká v budoucnosti, ale ví, kdo má budoucnost ve své moci. Co lepšího můžeme udělat na začátku nového občanského roku, než vložit svůj život, který žijeme v tomto nejistém světě, do těch nejjistějších rukou? Čí ruce to jsou? Jsou to ruce toho, který nám podle dnešního prvního čtení žehná. Je to sám Bůh, který předepsal toto požehnání Mojžíšovi, aby jím žehnal Božímu lidu. Slyšíme v něm dvakrát prosbu, aby Bůh k nám obrátil svou tvář a osvítil nás její září. To, co ve skutečnosti k životu potřebujeme, je jistota, že Bůh nás vidí a dobře ví, co prožíváme ve svém životě a že (zvláště v těžkých situacích) nejsme sami, odkázáni jenom na své slabé síly a možnosti. Nevidět Boží tvář, jeho lásku k nám, nás uvádí do nejistoty a pocitu osamocení. Život se pak mění v těžké břemeno, které jen stěží vlečeme, a radost mizí ve spleti starostí a problémů.
Abychom mohli Boží lásku zakoušet a vidět Boha přítomného v dějinách našeho života, potřebujeme mít postoj, jaký měla Maria v dnešním evangeliu. Ona uchovávala „to všechno v srdci a rozvažovala o tom.“ Uchovávala ve svém srdci události, které prožívala a přemýšlela o nich. Věděla, že Bůh je přítomný v jejím životě, že její život není pouhou řadou nahodilých situací, které vedou kdoví kam. Tím se dostávala hlouběji k poznání Boha i svého života. Uměla číst souvislosti i význam svých životních událostí, skrze které k ní mluvil Bůh a o tom svědčí v té krásné modlitbě zvané Magnificat. Velebí Boha, že jí udělal „velké věci,“ které nejsou jenom pro její dobro, ale pro dobro všech. Písmo říká, že některým věcem nerozuměla, ale to nebylo pro ni příčinou ke vzpouře, jak to vidíme i dnes v společenském dění (které má svůj počátek vždy v srdci jednotlivce). Měla k Bohu vztah důvěry a lásky, proto od něho v pokoře nevyžadovala, aby jí hned všechno vysvětlil. Velice dobře věděla, že je to Bůh, který řídí a vede historii nejen světa, ale i dějiny jejího života. A protože měla správný obraz Boha, věřila a následně zakoušela, že dějiny jejího života jsou svaté, protože je naplánoval a skrze její souhlas realizoval sám Stvořitel.
Proto na Pannu Marii dnes hledíme s vděčností a láskou, protože se stala Matkou našeho Spasitele. Její bezvýhradný souhlas a odevzdání celého svého života Bohu spustilo spásonosný plán záchrany lidstva. Plod jejího života přijal naší lidskou přirozenost, nestyděl se k nám přihlásit a udělal z těch, kteří v něho věří Boží děti. Tím jsme se stali také bratry a sestrami Ježíše a v něm taky bratry a sestrami mezi sebou navzájem. Proto je Panna Maria i naší matkou, ke které se můžeme s důvěrou utíkat a prosit jí o pomoc. Ona je dokonalým příkladem toho, jak Bůh miluje člověka. Nejsme pro něho pouhým nářadím, které by používal k realizaci svých plánů, ale bytostmi určenými k plnosti života. Pak spolupráce s Bohem a plnění jeho vůle je nejvyšší formou svobody a duchovní plodnosti.
Spolu s pastýři, kteří pospíchali, aby viděli v setkání s Marií, Josefem a děťátkem, že všechno je tak, jak jim zvěstoval anděl Páně, také velebme Boha na začátku nového roku a svým životem ohlašujme tuto radostnou zvěst všem, které potkáme.

Váš Miroslav Verčimák

Slovo na Svátek Svaté rodiny

   Liturgické texty.

Příklad Nazareta

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia. Zde se totiž nejprve učíme dívat, poslouchat, rozjímat a do hloubky pronikat, jaká vznešená a tajemná síla je ukryta v tom velmi prostém, velmi pokorném a velmi krásném zjevení Božího Syna. Snad se ho ponenáhlu učíme i napodobovat.
Zde si vskutku osvojíme způsob a cestu, jak snadno poznat, kdo je Kristus. Zde obzvláště chápeme, jak mnoho je třeba si všímat toho, co nějak souvisí s jeho pobytem mezi námi a jakoby jej vymezuje: jsou to místa, doba, zvyky, řeč, posvátné obřady a konečně všechno, čeho Ježíš použil k tomu, aby se stal světu zjevným. Zde všechno mluví, všechno něco znamená.
Zde zajisté, v této škole, chápeme, proč je třeba zachovávat duchovní kázeň, přeje-li si někdo řídit se učením evangelia a stát se Kristovým žákem.
Jak rádi bychom se chtěli vrátit ke svému nejútlejšímu dětství a znovu se svěřit této pokorné a zároveň vznešené nazaretské škole! Jak mocná je naše touha moci obnovit v blízkosti Marie své snažení o pravou životní moudrost a o získání schopnosti chápat božské pravdy!

Nazaret

Avšak usedli jsme tu jenom jako poutníci a jsme nuceni vzdát se své touhy pokračovat v tomto domě v nikdy neukončeném vzdělávání se v poznání evangelia. Přece však neodejdeme, aniž bychom si ve spěchu a jakoby pokradmu odnesli z nazaretského obydlí nějaké stručné napomenutí.
Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava. Ach, ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů; nauč nás, nakolik je potřebná a platná příprava, učení, meditace, vlastní vnitřní řád života a modlitba, jíž v skrytu přihlíží samotný Bůh.1
Mimoto tu poznáváme způsob domácího života. Nazaret nám zajisté může ukázat, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a skvělá je její krása, jak posvátná a neporušitelná je její podstata; může nám ukázat, jak vzácná je v rodině výchova, již nelze ničím jiným nahradit; může nás poučit o tom, jaké je vlastní poslání rodiny ve společenském řádu.
Posléze tu poznáváme kázeň při práci. Ty nazaretské sídlo, domove tesařova Syna, zde nejspíše si přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spásu přinášející zákon lidské práce; obnovit tu důstojnost práce takovým způsobem, aby ji pociťovali všichni; pod touto střechou si přejeme připomenout, že práce nemůže být sama sobě cílem, nýbrž že svou svobodu a své výsadní postavení získává nejen vzhledem k hospodářským zřetelům, ale i vzhledem k tomu, čím je sama vedena ke svému skvělému cíli. Zde chceme konečně zvěstovat spásu dělníkům na celém světě a ukázat jim veliký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra, který se staví za všechny jejich spravedlivé požadavky.

Z promluvy svatého papeže Pavla VI. při pouti do Svaté země (Allocutio habita Nazareth 5.1.1964)

Promluva o. Miroslava na Slavnost Narození Páně.

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Po netradiční době adventní k nám teď přicházejí netradiční Vánoce. Doba pandemická nám celkem úspěšně bortí naše představy o tom, jak vánoční svátky mají vypadat a jak by to správně mělo být. V této nelehké době stojíme před rozhodnutím, jak se s tím vším vypořádat, jak si nedat ukrást Vánoce a co dělat pro to, abychom je prožili v pokoji a radosti. Od čeho záleží náš pokoj a radost?
Na první pohled by se zdálo, že to závisí od vnějších věcí, na které jsme si zvykli a které k tomu patří, jako je domácí pohoda s vánočním stromečkem, dobrým jídlem a dárky pro naše nejbližší, návštěva kostela na půlnoční nebo na Boží hod vánoční a jedinečná atmosféra, která se nachází v našich domácnostech i za jejími okny. Tyto hezké a dobré věci nám mají pomoci setkat se s Ježíšem a vpustit ho do našeho života, ale samy o sobě nemohou být cílem. Když se nám, navzdory našemu úsilí, nepovede uskutečnit tyto svátky podle našich představ, může nám to dát větší šanci k setkání se Slovem, které se stalo tělem. Naše pozornost se může lépe zaměřit na Toho, kvůli komu se tyto svátky slaví. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že svět si v oslavě svátků, kterým ještě stále říká „Vánoce”, vůbec nevšímá toho malého Dítěte, ale nahradil jej zvláštní postavičkou v červené čepici. Jestli by byl smysl Vánoc jenom v tom, abychom si užili nějaký čas v pohodě a zábavě, pak by to někomu mohlo i stačit. Křesťan si však nemůže dovolit takto zploštit druhý největší svátek, který se svým významem přímo dotýká jeho života.

V mohutném prologu z Janova evangelia na nás sálá úplně jiná skutečnost a před námi se otevírá definitivní plnost božského plánu spásy člověka. Jak říká známy teolog Hans Urs von Balthasar: „ Vánoce nejsou jenom událostí v dějinách, ale spíše invazí věčnosti do naší dočasnosti.“ Ano, v tom malém Dítěti, ve kterém se Slovo stalo tělem, se prolomila věčnost do našeho času. Když mluvíme o slově, tak je potřebné si uvědomit, že v biblickém jazyce tento termín neoznačuje to, co pod tím naše kultura většinou rozumí – vyřčenou myšlenku, ideu. Boží Slovo znamená Boží kreativní moc, událost. Proto i křesťanství, kterého začátkem je příchod Božího Syna na svět, není žádná ideologie, ale událost, kterou teď slavíme.
Skrze příchod Ježíše na svět nastala zásadní proměna. Naše bídná životní situace se změnila na svátek, poněvadž „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Když si toto do důsledků uvědomíme, pak úžasná proměna z otroka hříchu na Boží dítě nemůže v nás vyvolávat nic jiného, než obrovskou radost a jásot. Teď jsme totiž svobodní a můžeme milovat druhého člověka láskou, kterou nás miluje Bůh. Můžeme teď dělat to, čeho jsme jako otroci nebyli ze strachu před smrti schopni. Tato skutečnost je zde pořád a není chvilky, kdy by zmizela. Ale my, zapomínající lidé, potřebujeme slavit tyto svátky Vánoc, abychom si připomněli příchod Božího Syna do naší historie a jeho tajemnou přítomnost mezi námi.
O těchto svátcích, kdy slavíme narození Ježíše Krista, slavíme také naše narozeniny pro nebe. Narodili jsme se znovu ve svém křtu a tím se stala naše proměna uvnitř nás, v našem životě, v našem srdci. Proto pokoj a radost nezáleží tak od vnější situace, ale z uvědomění si, že nám byl dán život věčný. Protože je to v podstatě účast na životě Věčného, tento život nám nikdo a nic nemůže vzít, dokonce ani naše fyzická smrt, které jednou každý z nás bude čelit. Jak se neradovat, jak nežít v pokoji, když ten největší problém lidstva byl už vyřešen. Všechno se to začalo příchodem malého Dítěte na svět, které pak vyplnilo misii danou mu od jejího Otce. Ukázalo nám, že Bůh miluje člověka nezištnou, bezpodmínečnou láskou a připravil mu místo ve svém království.
Dovolte, abych o těchto Vánocích popřál Vám, Vašim rodinám a blízkým milostiplné, pokojné a radostné slavení svátků, aby se ve Vašich srdcích narodil Ježíš Kristus, kterého přítomnost ve Vašem životě bude zárukou vyplnění se všech jeho příslibů.

Váš Miroslav Verčimák