Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Po netradiční době adventní k nám teď přicházejí netradiční Vánoce. Doba pandemická nám celkem úspěšně bortí naše představy o tom, jak vánoční svátky mají vypadat a jak by to správně mělo být. V této nelehké době stojíme před rozhodnutím, jak se s tím vším vypořádat, jak si nedat ukrást Vánoce a co dělat pro to, abychom je prožili v pokoji a radosti. Od čeho záleží náš pokoj a radost?
Na první pohled by se zdálo, že to závisí od vnějších věcí, na které jsme si zvykli a které k tomu patří, jako je domácí pohoda s vánočním stromečkem, dobrým jídlem a dárky pro naše nejbližší, návštěva kostela na půlnoční nebo na Boží hod vánoční a jedinečná atmosféra, která se nachází v našich domácnostech i za jejími okny. Tyto hezké a dobré věci nám mají pomoci setkat se s Ježíšem a vpustit ho do našeho života, ale samy o sobě nemohou být cílem. Když se nám, navzdory našemu úsilí, nepovede uskutečnit tyto svátky podle našich představ, může nám to dát větší šanci k setkání se Slovem, které se stalo tělem. Naše pozornost se může lépe zaměřit na Toho, kvůli komu se tyto svátky slaví. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že svět si v oslavě svátků, kterým ještě stále říká „Vánoce”, vůbec nevšímá toho malého Dítěte, ale nahradil jej zvláštní postavičkou v červené čepici. Jestli by byl smysl Vánoc jenom v tom, abychom si užili nějaký čas v pohodě a zábavě, pak by to někomu mohlo i stačit. Křesťan si však nemůže dovolit takto zploštit druhý největší svátek, který se svým významem přímo dotýká jeho života.

V mohutném prologu z Janova evangelia na nás sálá úplně jiná skutečnost a před námi se otevírá definitivní plnost božského plánu spásy člověka. Jak říká známy teolog Hans Urs von Balthasar: „ Vánoce nejsou jenom událostí v dějinách, ale spíše invazí věčnosti do naší dočasnosti.“ Ano, v tom malém Dítěti, ve kterém se Slovo stalo tělem, se prolomila věčnost do našeho času. Když mluvíme o slově, tak je potřebné si uvědomit, že v biblickém jazyce tento termín neoznačuje to, co pod tím naše kultura většinou rozumí – vyřčenou myšlenku, ideu. Boží Slovo znamená Boží kreativní moc, událost. Proto i křesťanství, kterého začátkem je příchod Božího Syna na svět, není žádná ideologie, ale událost, kterou teď slavíme.
Skrze příchod Ježíše na svět nastala zásadní proměna. Naše bídná životní situace se změnila na svátek, poněvadž „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Když si toto do důsledků uvědomíme, pak úžasná proměna z otroka hříchu na Boží dítě nemůže v nás vyvolávat nic jiného, než obrovskou radost a jásot. Teď jsme totiž svobodní a můžeme milovat druhého člověka láskou, kterou nás miluje Bůh. Můžeme teď dělat to, čeho jsme jako otroci nebyli ze strachu před smrti schopni. Tato skutečnost je zde pořád a není chvilky, kdy by zmizela. Ale my, zapomínající lidé, potřebujeme slavit tyto svátky Vánoc, abychom si připomněli příchod Božího Syna do naší historie a jeho tajemnou přítomnost mezi námi.
O těchto svátcích, kdy slavíme narození Ježíše Krista, slavíme také naše narozeniny pro nebe. Narodili jsme se znovu ve svém křtu a tím se stala naše proměna uvnitř nás, v našem životě, v našem srdci. Proto pokoj a radost nezáleží tak od vnější situace, ale z uvědomění si, že nám byl dán život věčný. Protože je to v podstatě účast na životě Věčného, tento život nám nikdo a nic nemůže vzít, dokonce ani naše fyzická smrt, které jednou každý z nás bude čelit. Jak se neradovat, jak nežít v pokoji, když ten největší problém lidstva byl už vyřešen. Všechno se to začalo příchodem malého Dítěte na svět, které pak vyplnilo misii danou mu od jejího Otce. Ukázalo nám, že Bůh miluje člověka nezištnou, bezpodmínečnou láskou a připravil mu místo ve svém království.
Dovolte, abych o těchto Vánocích popřál Vám, Vašim rodinám a blízkým milostiplné, pokojné a radostné slavení svátků, aby se ve Vašich srdcích narodil Ježíš Kristus, kterého přítomnost ve Vašem životě bude zárukou vyplnění se všech jeho příslibů.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
S končícím se adventním obdobím nás opět překvapil rychle rostoucí počet nakažených a přechod na vyšší čili čtvrtý stupeň PES, což v praxi znamená větší omezení ve veřejném životě. Dotklo se to i naší farnosti a z toho důvodu se opět ozývám formou promluvy ke čtvrté adventní neděli. Jak důležité je držet se Božího slova, které je „duch a život,“ aby nám pomohlo ve snaze nedát si ukrást blížící se vánoční svátky. Tato nelehká doba vyvolává v lidech pocit nejistoty a omezení, co přispívá k růstu napětí a nervozity. V této atmosféře může dojít k tomu, že po svátcích si uvědomíme, že jen prošly kolem nás, místo toho, aby nás obohatily. Odkud můžeme čerpat pokoj a jistotu v této nejisté době, oč se máme opřít a kterým směrem jít? Tyto zdaleka ne jen teoretické otázky očekávají naší odpověď.
Jedinou jistotou, jak říkali otcové pouště, je „milovat Ježíše Krista, všechno ostatní je marnost.“ Tato jednoduchá věta obsahuje hlubokou pravdu, která jde ke kořenům naší existence, za kterou vděčíme jenom Boží lásce, která se plně zjevila v Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak z praktického života víme, láska je věcí vztahu, a proto jenom v našem vztahu s Bohem můžeme tuto lásku prožívat. V tomto životodárném vztahu nám nemůže nikdo a nic zabránit, o čemž svědčilo tolik svědků v dějinách, u nichž můžeme vidět konkrétní sílu lásky k Bohu. Počínaje prvotní Církví, kde mezi mučedníky, kromě jiných, byly i mladé dívky, jako sv. Anežka Římská, sv. Agáta, sv. Lucie a mnoho dalších, a konče mučedníky z vězení, gulagů a koncentračních táborů bývalého totalitárního zřízení. Oni, byť ve vězení, byli po vzoru sv. Pavla skutečně svobodní lidé, protože znali Ježíše Krista, měli s ním hluboký vztah a věděli, kam směřuje jejich život. Zde je jasně vidět, že nestačí jenom věřit v to, že Ježíš existuje, ale především uvěřit v jeho nezištnou lásku k nám, která nezná hranic.
Víme, že láska se nedá „nařídit“ – ona buď je, nebo není. Odkud můžeme získat lásku k Bohu? Odpověď na to nám dává dnešní první čtení, ve kterém se král David rozhodl postavit Bohu dům. Na tento, na první pohled, dobrý a šlechetný úmysl Bůh reaguje výčitkou a také příslibem. Bůh připomíná králi jeho dějiny, ve kterých udělal z něho, mladičkého pastýře, velkého krále. Připomíná mu to, aby si uvědomil, že je to vždycky Bůh, který nás miluje jako první a určitě si přeje, abychom na tuto lásku odpověděli naší láskou. Na příkladu krále Davida vidíme, že i my můžeme na to zapomínat, nebo nevidět Boží lásku v našem životě. Tehdy se buď od Boha odvracíme, nebo se tváříme, že my můžeme Bohu něco dát. Je to Bůh, kdo nám dává všechno včetně našeho bytí a on slibuje Davidovi, že mu postaví dům, dynastii, z které vzejde Mesiáš. Doba adventní, zvláště její první část (do 16. prosince), slouží právě k tomuto účelu, prohlížet si svůj život a vidět v něm Boží působení.

Zvěstování – Leonardo da Vinci (1472–1475)

V dnešním evangeliu vidíme, jak láska k Bohu přivádí člověka k poslušnosti víry, aby přijal slovo dobré zvěsti do svého života (nejen rozumem), jak to vidíme u Panny Marie. Co působí ta poslušnost z lásky? To, že se v nás rodí nový život, Boží život. Tehdy se stáváme chrámem, v kterém bydlí Bůh. Ta Boží přítomnost v našem životě není věcí nějaké izolované chvilky v našem životě, jako by to všechno předtím nemělo smyslu. U Panny Marie, která se stává Božím chrámem par excellence, se to také neděje až ve chvílí Zvěstování, ale s počátkem jejího bytí.
Život každého z nás má velikou cenu v Božích očích a my se v něm můžeme stát živým kamenem, abychom tvořili chrám postavený na „nárožním kvádru“, kterým je Kristus. Proto si v době adventní připomínáme, že potřebujeme, aby se v nás Ježíš narodil, aby náš život patřil jemu. Pak můžeme společně tvořit Církev, tajemné Kristovo Tělo, a Maria se stává naší matkou. Ona, která je Matkou Ježíšova fyzického těla, tak je i Matkou Církve. Náš život nebyl stvořen pro maličkosti a banality, ale pro věčnost, pro vztah lásky s naším Stvořitelem a proto vstupme do nadcházejících svátku Božího narození s důvěrou, že Pán opravdu přijde a to, co v nás započal, úspěšně dokončí.

Váš Miroslav Verčimák