Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
S končícím se adventním obdobím nás opět překvapil rychle rostoucí počet nakažených a přechod na vyšší čili čtvrtý stupeň PES, což v praxi znamená větší omezení ve veřejném životě. Dotklo se to i naší farnosti a z toho důvodu se opět ozývám formou promluvy ke čtvrté adventní neděli. Jak důležité je držet se Božího slova, které je „duch a život,“ aby nám pomohlo ve snaze nedát si ukrást blížící se vánoční svátky. Tato nelehká doba vyvolává v lidech pocit nejistoty a omezení, co přispívá k růstu napětí a nervozity. V této atmosféře může dojít k tomu, že po svátcích si uvědomíme, že jen prošly kolem nás, místo toho, aby nás obohatily. Odkud můžeme čerpat pokoj a jistotu v této nejisté době, oč se máme opřít a kterým směrem jít? Tyto zdaleka ne jen teoretické otázky očekávají naší odpověď.
Jedinou jistotou, jak říkali otcové pouště, je „milovat Ježíše Krista, všechno ostatní je marnost.“ Tato jednoduchá věta obsahuje hlubokou pravdu, která jde ke kořenům naší existence, za kterou vděčíme jenom Boží lásce, která se plně zjevila v Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak z praktického života víme, láska je věcí vztahu, a proto jenom v našem vztahu s Bohem můžeme tuto lásku prožívat. V tomto životodárném vztahu nám nemůže nikdo a nic zabránit, o čemž svědčilo tolik svědků v dějinách, u nichž můžeme vidět konkrétní sílu lásky k Bohu. Počínaje prvotní Církví, kde mezi mučedníky, kromě jiných, byly i mladé dívky, jako sv. Anežka Římská, sv. Agáta, sv. Lucie a mnoho dalších, a konče mučedníky z vězení, gulagů a koncentračních táborů bývalého totalitárního zřízení. Oni, byť ve vězení, byli po vzoru sv. Pavla skutečně svobodní lidé, protože znali Ježíše Krista, měli s ním hluboký vztah a věděli, kam směřuje jejich život. Zde je jasně vidět, že nestačí jenom věřit v to, že Ježíš existuje, ale především uvěřit v jeho nezištnou lásku k nám, která nezná hranic.
Víme, že láska se nedá „nařídit“ – ona buď je, nebo není. Odkud můžeme získat lásku k Bohu? Odpověď na to nám dává dnešní první čtení, ve kterém se král David rozhodl postavit Bohu dům. Na tento, na první pohled, dobrý a šlechetný úmysl Bůh reaguje výčitkou a také příslibem. Bůh připomíná králi jeho dějiny, ve kterých udělal z něho, mladičkého pastýře, velkého krále. Připomíná mu to, aby si uvědomil, že je to vždycky Bůh, který nás miluje jako první a určitě si přeje, abychom na tuto lásku odpověděli naší láskou. Na příkladu krále Davida vidíme, že i my můžeme na to zapomínat, nebo nevidět Boží lásku v našem životě. Tehdy se buď od Boha odvracíme, nebo se tváříme, že my můžeme Bohu něco dát. Je to Bůh, kdo nám dává všechno včetně našeho bytí a on slibuje Davidovi, že mu postaví dům, dynastii, z které vzejde Mesiáš. Doba adventní, zvláště její první část (do 16. prosince), slouží právě k tomuto účelu, prohlížet si svůj život a vidět v něm Boží působení.

Zvěstování – Leonardo da Vinci (1472–1475)

V dnešním evangeliu vidíme, jak láska k Bohu přivádí člověka k poslušnosti víry, aby přijal slovo dobré zvěsti do svého života (nejen rozumem), jak to vidíme u Panny Marie. Co působí ta poslušnost z lásky? To, že se v nás rodí nový život, Boží život. Tehdy se stáváme chrámem, v kterém bydlí Bůh. Ta Boží přítomnost v našem životě není věcí nějaké izolované chvilky v našem životě, jako by to všechno předtím nemělo smyslu. U Panny Marie, která se stává Božím chrámem par excellence, se to také neděje až ve chvílí Zvěstování, ale s počátkem jejího bytí.
Život každého z nás má velikou cenu v Božích očích a my se v něm můžeme stát živým kamenem, abychom tvořili chrám postavený na „nárožním kvádru“, kterým je Kristus. Proto si v době adventní připomínáme, že potřebujeme, aby se v nás Ježíš narodil, aby náš život patřil jemu. Pak můžeme společně tvořit Církev, tajemné Kristovo Tělo, a Maria se stává naší matkou. Ona, která je Matkou Ježíšova fyzického těla, tak je i Matkou Církve. Náš život nebyl stvořen pro maličkosti a banality, ale pro věčnost, pro vztah lásky s naším Stvořitelem a proto vstupme do nadcházejících svátku Božího narození s důvěrou, že Pán opravdu přijde a to, co v nás započal, úspěšně dokončí.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnešní první adventní nedělí vstupujeme do nového liturgického roku a dostali jsme pozvánku ukončit to staré a začít nové. To, co jsme prožili, je již za námi a už nám nepatří. A na druhé straně budoucnost ještě není naše. Na naší životní cestě je však důležité dívat se do budoucnosti – je důležité mít před očima cíl. Bez soustředění se na cíl nemůžeme mít jasný směr a jsme v ohrožení, že zabloudíme a zůstaneme trčet v statickém způsobu života. Řidiči dopravních prostředků dobře vědí, že při řízení se musí soustředit na to, kam silnice vede, ne na konec kapoty svého automobilu. Když se to nerespektuje, tak brzo začne ježdění od jednoho kraje silnice k druhému a tak může dojít k setkání s protijedoucím autem, nebo přistání v příkopu.
Nový liturgický rok vždy začíná adventním obdobím, které je přípravou k našemu osobnímu setkání s přicházejícím Ježíšem Kristem. Není jedno, co s tím časem uděláme a jak jej využijeme, protože ten čas se už nevrátí. Dobré prožití tohoto období nám může překazit smýšlení, že jsme v našem životě už prošli tolika adventními obdobími, a teď to bude určitě to samé. Výsledek – nebudeme nic očekávat. Nejednou totiž přenášíme naší zkušenost z minulosti na budoucnost, co způsobuje iluzi, že už víme, co a jak bude a tím se stává možnost změny mizivá. Vyjít z tohoto začarovaného kruhu nám pomáhá hlavní téma adventu – očekávání v bdění.
Co máme očekávat? Vyplnění příslibů, které nám Pán dal a které se plně uskuteční s jeho druhým příchodem. To nejsou žádné maličkosti, ale kvůli maličkostem na ně můžeme zapomenout. Není vůbec těžké se zamotat do houšti problémů a starostí o náš každodenní život. Hektické životní tempo a všudypřítomný hluk překáží v uvědomění si, co nám Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království s jeho spravedlností a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Pak už nezůstává nic jiného – jen honění se za tím, co nám mělo být přidáno, a na hledání Božího království, čili toho podstatného v našem životě, nezbývá čas ani energie. Hledat toto království znamená vnímat ho mezi námi a uvědomovat si, že jsme se křtem stali jeho součástí. To je nutná podmínka k tomu, abychom jej mohli budovat, což je základním úkolem křesťana. Budování tohoto království není nějaký úkol navíc, ale je to způsob našeho každodenního života. Od toho, jak žijeme, závisí, co přinášíme do tohoto světa a naší společnosti.
Očekávání tedy není časem nečinnosti, civěním do prázdna, ale skutečným životem žitým v každodennosti. Spánek je obrazem útěku ze skutečnosti, kterou člověk nemůže přijmout a odcizuje se. Lidé, prožívající svůj život v neustálém hledání zábavy, příjemností a požitku, utíkají před otázkou po smyslu svého života a tím ve skutečnosti nežijí. Tak, jako spící člověk není vědom, co se kolem něho děje, tak ani člověk v jakékoli formě odcizení neví, oč jde a co se děje v jeho životě. Není tam žádný cíl a tak se jeho existence mění v nesmyslné putování k nesmyslnému konci. Na první pohled se zdá, že všechno jaksi plyne a náhle (uprostřed radovánek) přichází konec.
Adventní období je jedno velké volání, abychom se nenechali vtáhnout do spánku světa. Abychom nežili ve tmě a nenechali si vzít cíl naší životní poutě. Při budování Božího království se na nás Bůh nedívá shůry, ale aktivně pracuje s námi, dává nám sílu především ve chvílích nejistoty a únavy. On přichází v událostech našeho života, navštěvuje nás a povzbuzuje nás na cestě domů. Ano, ještě nejsme doma, ještě nejsme v cíli. To, co nás čeká, není jakási vylepšená verze naší nynější existence, kterou žijeme uprostřed ještě neustále přítomného hříchu a zla. Očekáváme novou zemi a nové nebe. Něco, co nelze lidsky naplánovat, ani si představit. Od prvního příchodu Krista se začal ten poslední čas a v Církvi dostáváme skrze Boží slovo a svátosti předchuť toho, co nás čeká. Bez této pomoci se nám Boží království zdá být jenom teorií a pozemskou existenci považujeme za jedinou realitu. V této situaci je těžké něco dělat, protože chybí motivace. Advent nám chce a může tuto motivaci obnovit.

Váš Miroslav Verčimák

Váš Miroslav Verčimák