Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Nacházíme se na konci velikonočního oktávu, který symbolizuje tu jedinečnou dobu vítězství našeho Pána Ježíše Krista nad smrtí. Vzkříšený Ježíš nás táhne za sebou, vyvádí nás z našich smrtí a dává do pohybu života všechno, co ustrnulo ve smrtelné nehybnosti. Díky němu teď máme život, který přesahuje naše představy, a naším cílem je to „Boží teď“, kde už nebude prostor ani čas, ale všechno ve všem bude Bůh. Je potřebné si uvědomit, že On pro nás udělal mnohem víc, než jsme schopni pochopit; je toho tolik, že to nemůže pojmout naše malá kapacita zkušenosti.
Může ale přijít na mysl otázka, co se změnilo po velikonočním Triduu, kde se zpřítomnilo umučení, smrti a vzkříšení Ježíše? Když se podíváme kolem sebe, zdá se, že všechno běží tak jako před Velikonocemi. Ohrožení koronavirem trvá dál, chodíme pořád v rouškách a zachováváme společenský odstup, abychom chránili sebe i ty druhé. Ve zprávách stále posloucháme o blížící se ekonomické recesi a vyhlídky do budoucna se zdají být pošmourné a nejisté.
Do této situace nám přichází na pomoc Boží slovo dnešní neděle, která je tradičně nedělí Božího milosrdenství. V dnešním evangeliu vystupuje učedník Tomáš, který dostal přívlastek „nevěřící“, nebo „pochybující“, byť jeho vyznání „Pán můj a Bůh můj“ představuje vrchol víry v Ježíše Krista. V příběhu se dovídáme, že mu říkali Didymos, což v řečtině znamená Dvojče. Čí dvojče? On je dvojčetem každého z nás, protože my všichni máme tendenci pochybovat a nevěřit v situacích, které nemůžeme pochopit, ovlivnit a nemáme je pod kontrolou. Zdá se nám to nemožné, neuvěřitelné, protože když to neuděláme my, kdo to udělá? Možná se nám zdá, že věřit ve vzkříšení je normální, dokonce samozřejmá věc. Ale z lidského hlediska nemá zmrtvýchvstání žádné předpoklady. Když si vzpomeneme na sv. Pavla a jeho rozhovor s řeckými mudrci, tak všechno bylo v pořádku do momentu, než přišla řeč na vzkříšení. Tehdy rozhovor skončil a filozofové odešli s poznámkou, že si Pavla vyslechnou někdy jindy. Věřit ve vzkříšení neznamená rozumově připustit, že je něco takového možné. V tomto pozemském životě se smrtí všechno končí. Vzkříšení pro nás znamená potkat Vzkříšeného v událostech našeho života, vstoupit do kontaktu s ním a přebývat s ním. K tomu je ale potřebná víra, která dovoluje Bohu, který vždy respektoval a respektuje naši svobodu, aby v nás udělal to, co slíbil. Jedině skrze víru se dostáváme do jiné dimenze než té naší – lidské. Dospět k Božímu životu není v lidských silách ani schopnostech. Kdyby to bylo možné, nepotřebovali bychom velikonoční tajemství, stačila by trochu silnější vůle.
Caravaggio: Nevěřící Tomáš
Tomáš měl dvě velké přednosti: když nevěřil, nesnažil se tvářit, že věří, aby se nelišil od ostatních. A za druhé: Tomáš miloval Ježíše. Jak se dočteme v Janově evangeliu, Tomáš byl ochoten s Ježíšem zemřít a pak se ho ptal, kam jde, aby mohl být spolu s ním. Ale v době, kdy se Vzkříšený zjevil svým učedníkům a dal jim svého Ducha, Tomáš byl mimo toto společenství. Ježíš mu dopřál, aby ho osobně uviděl, nic mu nevyčítal, ale zdůraznil, že blahoslavení jsou ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili. Ale toto setkání se nemohlo stát někde mimo shromážděnou komunitu, ale právě tam. Také pro nás je důležité toto společenství, kterým je Církev. V ní se setkáváme se vzkříšeným Ježíšem v jeho slově a eucharistii. Tam dostáváme správnou interpretaci pro náš život a vidíme, tak jako apoštolové, že svým vzkříšením Ježíš nezrušil smrt, ale otevřel skrze ni cestu, kterou nás vyvádí do života. Smrt je stále přítomná (protože je ještě přítomný hřích jako dobrovolné a vědomé rozhodnutí člověka), ale toho, kdo věří, už neničí a nedominuje nad ním skrze strach, protože Ježíš nad ní zvítězil. Proto křesťan žije v neustálém spojení s Kristem, který sám o sobě řekl, že je Vzkříšení a Život.
Na závěr mi dovolte jednu osobní zkušenost z Toronta, kde jsem znal kněze v pokročilém věku, který byl nemocný a hodně trpěl. Při jedné příležitosti řekl něco, co si budu pamatovat do konce svého života. Řekl, že když byl mladý, horlivě vykonával svou kněžskou službu, byl velice aktivní a velmi dobrým kazatelem, ale „teď, když už nemůžu nic dělat, teď jsem šťastný, protože teď můžu být s Ním.“ Když jsem se na něho díval a slyšel jsem, že v této situaci utrpení může říct, že je šťastný, v tu chvíli mi bylo jasné, že tento člověk měl v sobě život Vzkříšeného.
Miroslav Verčimák