Drazí farníci, milí bratři a sestry,
na naší životní pouti se opět setkáváme s přísnějšími restrikcemi – v porovnání s těmi, které byly v platnosti minulou neděli. Kostely zůstávají pro veřejnost zavřené a náš život se odehrává převážně uvnitř našich domovů. Pro některé mohou být zkušenosti z první vlny pandemie pomocí, pro jiné důvodem k pesimismu a apatii. Teď záleží na tom, kterým směrem se podíváme, kam upřeme svůj zrak v hledání jistoty, o níž bychom se mohli opřít.
V dnešním evangeliu se pojednává o přikázáních, které má věřící člověk dodržovat, aby dosáhl svého cíle. Ten cíl je pro mnohé těžko verbalizovat, a tak na mysl přichází jen to bezprostřední, například aby ta pandemie pominula co nejdřív a pak budeme zase svobodně žít. Ale do jakého života se vrátíme? Kinematografický průmysl nám nabízí různé katastrofické filmy, kterých je kvůli velkému zájmu děsivé množství. Mnoho z nich je tak sofistikovaně udělaných, že vypadají jako skutečnost. Je zajímavé, že člověk ve stavu blahobytu, kdy nemusí řešit větší problémy, má tendenci libovat si v katastrofách. Sedět v pohodlí domova s popkornem v ruce a dívat se na lidi bojující o holý život v nějaké extrémní situaci. Když pak nějaká těžká chvíle nastane, musí „přepnout“ z virtuálního světa do skutečnosti. A to není vůbec snadné a zdaleka ne samozřejmé.
Fakt, že člověk je schopen bavit se sledováním filmů, kde předmětem často kruté zábavy je jeho vlastní živočišný druh, ukazuje vážnou absenci lásky k samému sobě. V začátcích křesťanství bylo pro křesťany jednoznačně zakázáno chodit do amfiteátrů a sledovat utrpení a smrt v boji člověka s jiným člověkem nebo zvířetem. Nebylo myslitelné, aby se člověk v stavu ohrožení života a utrpení mohl stát předmětem zábavy, protože bylo jasné, že to v divácích degraduje jejich vlastní lidství. Nebyl to přehnaný moralismus ani bigotnost, ale hluboká skutečnost, která se dotýká podstaty života člověka a jeho hodnot. Jestliže tomu dnes tak není, nemůžeme se divit nedávné události, kdy větší skupina mládeže nerespektovala nařízení o ochraně proti šíření nákaze, a udělala si mejdan. Na výtku, že tím ubližují i svým nejbližším, hlavně těm patřícím do rizikových skupin, zazněla k zděšení (nejen) lékařů krutá odpověď, že je jim to úplně jedno.
V dnešním evangeliu zazněla otázka, které z přikázání je nejdůležitější. Tuto otázku položil jeden z učitelů zákona, který věděl o všech šest set patnácti přikázáních, které se dělily na větší a menší. V tomto labyrintu se člověk mohl ztratit, když si neudržel podstatu a cíl zákona, který v Novém zákoně našel definici: Vyplněním zákona je láska. Proto. kdo miluje Boha nade vše a svého bližního jako sebe sama, vyplnil zákon a je spasen. Láska k Bohu a bližnímu se nedá oddělit, protože ten, kdo miluje Boha, miluje také jeho stvoření a zvláště stejný živočišný druh, z kterého sám pochází.
Cosimo Rosselli (1439–1507), Kázání na hoře, kol. 1481, Sixtinská kaple, Vatikán.
Může být trochu matoucí, že se láska ukládá jako přikázání, jako kdyby se někdo mohl donutit k lásce. Je potřeba si uvědomit, že přikázání lásky bylo dáno národu, který vděčil za svou existenci jedině Boží lásce. Když byli Izraelité v egyptském otroctví, Bůh jim projevil svou lásku jako ke svým vlastním. Tato zkušenost lásky vyvolala v nich odezvu, opětování lásky. Proto sv. Jan řekne, že nejsme to my, kteří jako první milovali Boha, ale je to Bůh, který měl iniciativu a miloval nás ještě před stvořením světa. A proto ten, kdo nemiluje, ještě nepotkal Boha.
To, co dává hodnotu člověku, není jeho výkon, ani to, co vlastní. Je to Boží láska zjevená v Ježíši Kristu. On se vydal za nás, aby ukázal člověku, jak nás Bůh miluje. V těch, kdo mu uvěří, se rodí zkušenost lásky, která je naplní vděčností za tak velký dar. Láska je vždycky nezasloužená, nedá se koupit, ani vynutit, může se jedině přijmout. Otevřeme svá srdce, abychom naplnění láskou jí mohli šířit dál. Tato doba nepotřebuje nic tak naléhavě jako právě toto.
Váš Miroslav Verčimák