Promluva o. Miroslava na 4. neděli velikonoční (3.5.)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnešní čtvrtá velikonoční neděle je tradičně nedělí Dobrého Pastýře, kterého nám evangelium prezentuje  jako jediného  legitimního  pastýře  Božího lidu.       Čas pandemie, který jsme prožili (a stále vlastně ještě prožíváme, byť pomalé uvolňování restrikcí pokračuje), nám ukazuje důležitost autority, která chrání jí svěřený lid v čase nouze a na jejímž rozhodnutí záleží mnoho životů. Koronavirus, kterého řádění jsme svědky, nám ukázal, jak jsme křehcí a potřebujeme se navzájem chránit, abychom přežili. Myslím, že v čase společenského odstupu nám je úplně jasné, že jsme stvořeni žít ve společnosti s druhými lidmi, a proto ho většina prožívá těžce a mnozí až bolestně. Člověk je tvor společenský, nejsme ostrovy sami pro sebe.
Když se podíváme na dnešní evangelium, uvidíme tam obraz pastýře a ovcí. V dnešní době, která se tak liší od té před dva tisíce lety, není populární obraz člověka jako ovce, která by měla následovat pastýře. Na rozdíl od zvířete, má člověk víc než instinkty, má rozum a svobodnou vůli a tím je otevřený pro stále větší pokrok. To božské v člověku ho žene dál v touze po nekonečnu. A tak hledá prostředky, aby své plány a sny uskutečnil. Ale ve svých snahách naráží na své omezení a i s těmi nejlepšími úmysly může na svých cestách za hledáním štěstí zabloudit. Aktivita člověka a jeho úsilí se soustřeďuje právě k tomuto bodu: kdo, nebo co je odpovědí na jeho štěstí?
V dnešním responsorním žalmu zpíváme: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.“ Velice odvážné tvrzení, které ale v každodenním koloběhu života může vzbuzovat pochybnosti. Důležité je ozřejmit si, co pro nás konkrétně znamená mít Hospodina za pastýře a také vidět, jaké jsou naše představy o štěstí. Je to dostatečné, spokojit se s tím, že nic nepostrádám, nebo štěstí spočívá v něčem jiném? Tato pandemie a s ní související obavy z ekonomické recese nám klade otázku,  jestli je neustálý růst ekonomiky skutečně tou odpovědí  na naše štěstí?    Jednou z typických vlastností člověka je neschopnost nasytit se tím, co je materiální. Když člověk něco dosáhne, chce stále víc a víc. Ta nespokojenost vyplývá z toho, že člověk je tak hlubokou bytostí (stvořenou k obrazu a podobě Boží), že ji nemůže uspokojit jen to pomíjející. To nám nemůže dát odpověď na otázku smyslu našeho života. A tu odpověď nutně potřebujeme znát, protože je hrozné, když hluboký důvod našeho bytí, ten, který by měl dát smysl našemu životu, pro nás neexistuje. Náš život bez poznání tohoto důvodu nemá žádný smysl a tudíž je úplně prázdný.
Když budeme pokračovat v responsorním žalmu, dozvíme se, že: … (Hospodin) mi dává prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.“       Žijeme v době, kdy se máme skutečně dobře. Žijeme v míru a dostatku, a přesto podle statistik převládají velké obavy o budoucnost. A to je velká příležitost pro novodobé „pastýře“, proroky ze sociálních sítí a slibotechny populistických politiků. Kterým směrem má člověk jít, za jakým hlasem? Nebo je možnost, že člověk si poradí úplně sám, bez cizí pomoci? Komu mohu skutečně věřit, že má o mne skutečný zájem, že nejsem jenom prostředkem pro jeho nebo její zisk?
Do spleti takových otázek zaznívá Ježíšova „božská netolerance“, která si nárokuje celou pravdu. On je ten,  který vchází  do ovčince branou. Nepřeskakuje plot, protože je doma.
Žádná z životních cest vynalezených člověkem nevede tam, kde je lidský život v plnosti nasycený – do domu Otce. Od nepaměti svět iritovala tato Ježíšova netolerance, kterou považuje za aroganci, protože hluboko kontrastuje s jeho doktrínou o mnohých cestách, tudíž i mnohých pravdách. Legitimita Ježíšovy netolerance spočívá v tom, že Jeho pravda je současně absolutní láskou. On je ten, kdo za své ovce dává svůj vlastní život. On ke svému štěstí nepotřebuje člověka, a proto je Jeho úmysl vůči nám vždy čistý. Miluje nás nepodmínečně a pro nás samé, ne pro to,  co by od nás  eventuálně  mohl získat.   Jeho  hlas  nás zve  do svobody,   která  přichází z věčnosti, z domu Otce, kde nám Ježíš připravil místo. S jistotou, že nemusíme soupeřit o toto místo s druhými, že nám ho nikdo nevezme, můžeme se dát vést instinktem pro pravého  Dobrého Pastýře. Ten instinkt získáváme z jedinečného tónu Božího Slova. V této jistotě pak můžeme žít životem, kterým žije náš Pastýř.  A také dávat svůj život za své bratry a sestry bez kalkulace, jenom z lásky.

Miroslav Verčimák