Promluva o. Miroslava na pátou neděli postní.

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Jsou to už dva týdny od vyhlášení stavu nouze v České republice a teď trávíme čas v karanténě, abychom pomohli zabránit šíření smrtícího viru a mohli se pak vrátit do normálního života. Tváří v tvář této nepatrné věci, jejíž přítomnost zjišťujeme jen pomocí testování, odkrýváme svou křehkost a zranitelnost a zakoušíme, že nejsme ti, kteří mají všechno pod kontrolou. Tato nelehká situace nám ukazuje věci, které předtím nebylo tak lehké vidět a v hektickém způsobu života na to ani nebyl čas.
Pro nás křesťany je tento postní čas skutečně mimořádný a určitě by ho nikdo tak nenaplánoval. Vidíme, že Bůh dovolil tuto situaci tak, jako kdysi dovolil čas exilu pro lid Izraele. Zde znovu získávali pravý vztah s Bohem, který se pomalu vytrácel z jejich životů pohlcených jejich zájmy a neposloucháním Božího hlasu. Byl to čas očišťování, dokonce i od náboženského života, protože už neměli Chrám a nemohli spravovat kult a obětovat své oběti Bohu. Výsledkem tohoto stavu bylo opět čerpání odvahy z Božího slova, prohlubování modlitby a vzájemných vztahů. Také pro nás může sloužit tento čas na to, abychom osobně více prožívali svou víru a lásku k Bohu. Také skutečnost, že tento rok je vyhlášen rokem Slova, nám pomáhá a zve nás k otevření svých uší a především srdcí. Abychom naslouchali tomu, co nám Bůh skrze své slovo a události, které prožíváme, říká.
V dnešním prvním čtení a v evangeliu z páté postní neděle se mluvilo o hrobech. V situaci izolace nám to mohou připomínat čtyři zdi, mezi kterými žijeme, kde teď trávíme skoro všechen čas, kde se už začínáme cítit nepříjemně, a v početnějších rodinách si můžeme, jak se lidově říká, lézt na nervy. V biblickém smyslu hrob označuje oddělení od druhého člověka, neschopnost komunikovat. Je to symbol následku jednání člověka, které ho vrhne do duchovní smrti. Ale Boží vitalita je mocnější a dokáže i z lidí, které vysvobodí z hrobů, udělat živé společenství.
V příběhu o vzkříšení Lazara z dnešního evangelia jsme svědky posledního Ježíšova zázraku před jeho umučením, který se současně stává bezprostřední záminkou pro jeho uvěznění. Když Ježíš slyší o Lazarově smrti, navzdory prosbám svých přátel nepospíchá. Tak by si počínal jen ten, kdo se nebál o svou budoucnost, ani o budoucnost svého přítele. Nebál se následků choroby a jejího důsledku, smrti, protože věděl, že to má svůj smysl – zjevení Boží slávy. To potřebovali zažít Ježíšovi učedníci, aby uvěřili. Víra je možná jen tehdy, když je člověk konfrontován s tím vším, co představuje nedostatek, krizi a nakonec smrt. Ježíš si uvědomoval, že událost s Lazarem je znamením toho, co se později bude dít s ním. Také nebude dělat žádná opatření, aby se uchránil od smrti, protože ví, že smrt nemá nad ním moc. Jeho moc nad smrtí je částí jeho misie a pro nás se stává účinnou jedině tehdy, když on sám zemře a vydechne Ducha Svatého svému Otci a Církvi. Od té chvíle už smrt nebude osudem Adamových dětí, ale zjevením Boží věrnosti a oddanosti lidstvu ve svém Synu. To se netýká jenom života na konci časů, ale také života, který se rodí z víry a projevuje se u těch, kteří se dívají na Ježíše a uvědomují si jeho blízkost a tím jsou schopni dávat život za druhé. Jinými slovy – milovat je takové, jací jsou. Vzkříšení není nějaká akce, která se má někdy odehrát, ale skutečné setkání s Ježíšem Kristem, který sám o sobě říká: „Já jsem vzkříšení a život.“
Zvu nás všechny k využití toho času, který máme před sebou, abychom naplněni Božím životem mohli o tom vzdávat svědectví těm, kdo to potřebují.

P. Miroslav Verčimák