Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešní neděle je časem pro slavení velkého svátku, kde Ježíš Kristus, náš Pán, vystupuje jako Král celého světa. Fakt, že touto slavností se završuje liturgický rok, nám ukazuje perspektivu ukončení cyklů času v našem životě a jednou i vstoupení do toho definitivního stavu – do Božího věčného „teď.“ Minulou neděli jsme sledovali, jak ti dva první služebníci, dobří a věrní, vstoupili do radosti svého Pána. Existuje radost, která převyšuje všechny naše očekávání a představy. Radost, která prosakuje celou bytost a není v ní ani náznak smutku. Může se nám to zdát jako něco neskutečného, protože v tomto pozemském životě máme zkušenost s tím, že ten příjemný a hřejivý pocit radosti je tak křehký a snadno pomine. Tím, že ta věčná radost je tak velká, jasně ukazuje, že není něčím, co jsme vytvořili sami svými silami. Je darem, který se nám nabízí a naším úkolem je přijmout ho. Jediným způsobem, jak této radosti můžeme dosáhnout, je do ní vstoupit. Na první pohled by se zdálo, že snad nemůže existovat člověk, který by do takové radosti vstoupit nechtěl. Ale tak, jako většina věcí v evangeliu, ani tato není vůbec samozřejmostí.
Dnešní evangelium přichází s velkolepým popisem posledního Kristova soudu a následného vstoupení nebo nevstoupení jednotlivců do jeho království. Skutečnost tohoto království je mnohem větší, než to, co si pod tímto termínem můžeme představovat. Je to absolutní prvenství Krista v celém stvoření. Všechno bylo skrze něho stvořeno a v něm má své trvání. On je sílou působící ve všem a jako Boží Syn je středobodem, můžeme říct srdcem, celé stvořené skutečnosti. Když se však podíváme do evangelií, nemůžeme si nevšimnout, že tento Král nebyl přijímán všemi, ba pro mnohé nebyl vůbec přijatelný. Proto Ježíš říká: „Blahoslavení, kdo se nade mnou nepohorší.“ Pohled na Krále zbičovaného a s trnovou korunou na hlavě, jak stojí spoutaný před zástupcem lidské moci, mnohé odradil. Proto před slavením Paschy si lidé přejí, aby jim Pilát propustil Barabáše, člověka bojujícího násilím za osvobození Izraele, a ne Ježíše Krista. Toužili totiž po králi, jakého pod tímto výrazem často a většinou rozumíme – po mocném vladaři, tvrdým a nekompromisním v jednání (samozřejmě, vždy jen vůči těm druhým). Toužili po majestátu, před kterým všechno padá v úctě na tvář. Ježíš se určitě mohl hned při svém prvním příchodu zjevit ve své slávě, ale tehdy bychom neměli na vybranou a ze strachu bychom ho museli přijmout. Také nesmíme zapomínat, že v Písmu je jasně napsáno, že nikdo nemůže zde na zemi vidět Boha a zůstat na živu.
Proto dobrotivost Boha dovolila, abychom se mohli pro Krále svobodně rozhodnout. Z tohoto důvodu se Boží Syn narodil jako bezbranné dítě a jeho příchod na svět se neudál v paláci s poctami náležícími králi, ale ve stáji, kde to na rozdíl od vánočních pohlednic není tak útulné a čisté, ale právě naopak. Je tam zima, špína a určitě to tam nevoní. To je symbol naší skutečnosti po hříchu, která se nedala odstranit nějakou kosmetickou úpravou. Malé dítě v jeslích nás neohrožuje a proto není těžké ho odmítnout, nebo si ho vůbec nevšimnout. Přijetí Ježíše jako Krále, který nás přichází vysvobodit z naší bídy, závisí od toho, nakolik si uvědomujeme svou situaci, svou skutečnost a tím i potřebu spásy. Jestli jsme udělali s hříchem pakt a tudíž nevidíme svůj hřích a jeho působení v našem životě jasně, tak se nám může zdát, že potřebujeme jen trochu víc prostředků, schopností a příležitostí a pak bude všechno dobré. Jediná správná cesta pak bude v zdokonalování kvality života a pro slabost nebude místo. V dějinách byli ti poslední a maličcí vždycky na okraji společnosti, protože priorita patřila bohatým a úspěšným.
Ježíš svým příchodem na svět a hlavně svým utrpením a smrtí na kříži nám ukazuje, že jdeme špatným směrem. On neodplácel zlo zlem, nepoužíval násilí, ale dovolil, aby násilí způsobeno hříchem a z něho vyplívajícím strachem, dopadlo na něho a zabilo ho. On se ztotožňuje s těmi posledními natolik, že co uděláme jednomu z těchto nejmenších, děláme jemu. Proto v našich setkáních s nimi se už zde setkáváme se svým Soudcem. On se neštítil dotknout se našeho hříchu a proto s radostí přijme ty, kteří přijali jeho odpuštění. V nebi je velká radost z každého hříšníka, který tak udělá.
Váš Miroslav Verčimák