Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Blížíme se k cíli naší postní poutě a dnes vcházíme do jádra křesťanství – do velikonočního Tridua, které Zeleným čtvrtkem právě začíná. Můžeme se ohlédnout za časem příprav a vidět, jestli jsme připraveni slavit události, ve kterých se odehrával a stále odehrává vrchol našich i světových dějin. V prvotní církvi to byl čas, kdy katechumeni prožívali poslední chvíle před křtem, připraveni dát zemřít starému, marnému způsobu života a začít nový život – život Věčného. K tomu jsme bezpochyby pozváni i my všichni pokřtění.
V nynější době je jedním z nejfrekventovanějších hesel „společenský odstup“. Je to postoj, který brání šíření koronaviru mezi lidmi. Tím se dostáváme do situace, kdy se nemůžeme volně sdružovat s přáteli i našimi blízkými a cítíme se osamělými. Máme sice možnost komunikovat skrze telefon nebo sociální sítě, ale je to jen náhražka skutečného osobního setkání. A v této nelehké situaci se nám nabízí příležitost podívat se na svůj život, na sebe sama a na své vztahy
k druhým s „ODSTUPEM“. Je to velice důležité, protože když se moc soustředíme na detail, nevidíme celek. Když stojíme před velkým obrazem a díváme se na něj ze vzdálenosti pěti centimetrů, vidíme jen chaotický shluk barevných skvrn, které nedávají žádný smysl. Když ale ustoupíme pár kroků zpátky, otevře se před námi nádherné dílo. Tím dílem je náš život tak, jak jej připravil jeho autor – Bůh. Pak ve světle Božího slova najdeme odpovědi na mnohé otázky, na které v rychlém životním tempu nezbýval čas.
Mnoho se teď v našich životech změnilo, když se celý chod společnosti zpomalil. Náhle máme čas a také možnost porovnání, jak hektickým způsobem jsme žili. Nejednou bylo slyšet povzdech právě nad tím vysokým tempem života. Americký novinář a spisovatel Hunter S. Thompson měl motto: „Rychleji a rychleji, až mrazení (vzrušení) z rychlosti přehluší strach ze smrti.“ Velice výstižné motto tohoto světa, který nemá odpověď na otázku utrpení a smrti a tak vede k životu, kterým je potřeba prosvištět, abychom neměli čas a nemuseli se zamýšlet nad jeho smyslem. Nedopusťme, abychom přes toto velikonoční Triduum jen „prosvištěli“.
Můžeme si to dovolit, poněvadž to, co slavíme, nám dává odpověď na ty nejhlubší otázky, před kterými svět utíká, otázkami o smyslu našeho života. Už v prvním čtení se říká o Izraelitech, kteří byli vysvobozeni z otroctví faraona, egyptského vladaře, a teď mají slavit tuto velikou událost, která se odehrála v jejich dějinách. Toto slavení zahrnuje beránka, kterého krev na dveřích jejich obydlí jim zachránila život. Tento beránek je předobrazem Ježíše Krista, kterého krev nás zachraňuje od otroctví našeho faraona – od otroctví hříchu a strachu ze smrti. Izraelité měli jíst ve stoje, připraveni na cestu. Pro nás, křesťany, to znamená jíst v připravenosti odejít z tohoto světa, z pouště smrti, do zaslíbené země nebeského Království. Čím lépe vidíme v konkrétnosti našich životů působení „faraona,“ tím větší bude naše očekávání na noc vzkříšení Mesiáše, který s námi udělá přechod na svobodu. Ve druhém čtení vidíme Ježíše u Večeře, u které splnil velké předobrazy a přislíbení Starého zákona a tím dal paschální večeři konečný smysl a obsah. V obrovském daru eucharistie dostáváme účast na Ježíšově smrti a oslavení. Znamená to mít společenství s ním a se všemi, kdo jedí z tohoto jednoho chleba a pijí z jednoho kalicha. Toto je oběť lásky, která jde až do krajnosti a tomu, kdo jí přijímá, dává svobodu skutečně milovat všechny, dokonce i nepřátele. A o této lásce mluví evangelium. Není to nějaký příjemný pocit, když nás má někdo rád, co se může v krátké době dramaticky změnit. Tato láska, která je v rozměru kříže, je mocnější než smrt a dává se všem, kdo po ní touží a ji očekávají. Bůh totiž nedává podle zásluh, ale podle potřeby člověka a jeho nouze. Proto v evangeliích vidíme rozpor mezi farizeji, kteří se považovali za spravedlivé, a tudíž si mysleli, že tuto lásku nepotřebují, nebo si ji zaslouží. Ale naopak, mnozí hříšníci, kteří si uvědomovali svou skutečnost a zakoušeli trpké ovoce svých hříchů, po ní hladověli. Doufejme, že čas postního období nás připravil vidět naší skutečnost a otevřít nás tak na přijetí této zachraňující lásky.
Miroslav Verčimák