Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
na dnešní neděli připadá slavnost Všech svatých. Je to tak důležitá slavnost, že se slaví i v případě, když připadne na neděli, která má za normálních okolností vždy liturgickou přednost. Tato slavnost nám připomíná článek naší víry o společenství svatých, kteří už prožívají svůj život v plném společenství s Bohem. Je to obraz oslavené církve, ke které ta naše současná putující církev směřuje. Když slavíme mši svatou zde na zemi, spojujeme se s neustálou liturgií, odehrávající se v nebeském království, které je naším cílem a skutečným domovem. Krásný obraz této skutečnosti najdeme v dnešním prvním čtení ze Zjevení sv. Jana. Církev má ještě jednou část – církev trpící, očistec, kde naši bratři a sestry procházejí procesem očišťování, aby se mohli plně sjednotit s těmi, kdo už stojí v Boží blízkosti a slávě. Jejich utrpení spočívá v tom, že už vidí svůj cíl (který mi zde na zemi můžeme někdy nevidět), ale z různých důvodů ještě nejsou připraveni, aby do blaženosti věčného života mohli vstoupit. Toto jejich utrpení však není zoufalstvím, poněvadž vědí, že po očištění se jejich touha naplní a oni nakonec vstoupí do společenství svatých.

Fra Angelico – Všichni svatí

Tato slavnost k nám tentokrát přichází v době pandemie a ukazuje nám úplně jinou perspektivu našeho života než tu, kterou nám nabízí tento svět. V čase, kdy jsme odděleni od sebe, abychom nešířili nákazu, slyšíme v dnešním Božím slově o společenství. Kromě přirozeného společenství s druhými lidmi, po kterém toužíme a v době restrikcí je tuto touhu lépe vidět, máme zde společenství, které tvoříme spojeni jednou vírou v Ježíše Krista. Toto společenství je mnohem víc než jen pouhé shromáždění lidí a sv. Pavel jej přirovnává k tělu, k živému organizmu. Proto za normálních okolností slavíme společně bohoslužby, kde je jasně vidět znamení tajemného Těla Ježíše Krista, který je naší Hlavou. Toto shromažďování není samoúčelné, protože ukazuje na společenství, které nás očekává v nebi. To nám dovoluje vidět, a v této době zvlášť, že náš život má smysl a cíl, který nekončí v pozemské existenci. Ve svátosti eucharistie prožíváme už zde jednotu, která není lidským dílem, protože to, co nás spojuje, je Boží Syn. Uprostřed našich starostí a radostí na tomto světě nám může unikat tato skutečnost a můžeme upadnout do postoje, jako by tento pozemský život byl tím jediným, co máme. Jestli by toto byla pravda, tak nám samozřejmě (kromě jiného) i tak malinkatý vir může všechno zničit. Co nám pak zbývá, abychom žili v radosti a pokoji? Jenom doufat, že se brzy najde lék proti tomu viru a tvářit se, že jiné nemoci a nebezpečí, které ohrožují náš život, neexistují.
Nebeské království se společenstvím svatých není opiem lidstva, ani únikem z té křehké skutečnosti jakou pozorujeme ve světě. Je možné, aby se mýlilo tak veliké množství lidí prožívajících tuto víru v průběhu dvou tisíciletí? Vzkříšení z mrtvých a věčný život nemají žádné předpoklady v lidské mysli, filosofii ani vědě. Je to proto, že člověka úplně přesahují. Tak, jako člověk není autorem života, není ani autorem nebeského království a života věčného. Všechny plány a představy člověka padají s jeho fyzickou smrtí. Pak navždy odchází. Kam? To může říct jen ten, který po té, co skutečně zemřel, se vrátil z hřbitova. Ježíš Kristus. On je ten, který jako první udělal přechod ze smrti do života, ze země k nebeskému Otci, a tvrdí, že kdo v Něho věří, má život věčný. Vstup do nebeského království je založen na poslušnosti víry. Svatý Maximilián Kolbe řekl, že poslušnost je jediný způsob, který nás přenáší přes hranice naší malosti. Člověk, který se pohybuje jen ve sféře svých sil a schopností, nemůže vejít tam, kde „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani v lidské mysli se nezrodilo, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují.“
Společenství svatých je společenství lidí, kteří se v svých dějinách setkali s Bohem, autorem jejich života a prožívali Jeho přítomnost ve svém životě. Uvěřili Mu a tím se stali účastníky Jeho svatosti. Přijali skutečnost a pravdu o své hříšnosti a nedostatečnosti a současně o Boží nekonečné a nepochopitelné lásce k nim a celému světu. Pochopili, že jejich dějiny jsou svaté, protože je připravil Bůh. Přijetím Boží lásky v nich nerostla touha po tom, aby měli víc, aby byli slavní a měli moc. Rostla v nich jedině touha být navěky s Ním, poznat a milovat Ho.

A to je život věčný.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,

na naší životní pouti se opět setkáváme s přísnějšími restrikcemi – v porovnání s těmi, které byly v platnosti minulou neděli. Kostely zůstávají pro veřejnost zavřené a náš život se odehrává převážně uvnitř našich domovů. Pro některé mohou být zkušenosti z první vlny pandemie pomocí, pro jiné důvodem k pesimismu a apatii. Teď záleží na tom, kterým směrem se podíváme, kam upřeme svůj zrak v hledání jistoty, o níž bychom se mohli opřít.

V dnešním evangeliu se pojednává o přikázáních, které má věřící člověk dodržovat, aby dosáhl svého cíle. Ten cíl je pro mnohé těžko verbalizovat, a tak na mysl přichází jen to bezprostřední, například aby ta pandemie pominula co nejdřív a pak budeme zase svobodně žít. Ale do jakého života se vrátíme? Kinematografický průmysl nám nabízí různé katastrofické filmy, kterých je kvůli velkému zájmu děsivé množství. Mnoho z nich je tak sofistikovaně udělaných, že vypadají jako skutečnost. Je zajímavé, že člověk ve stavu blahobytu, kdy nemusí řešit větší problémy, má tendenci libovat si v katastrofách. Sedět v pohodlí domova s popkornem v ruce a dívat se na lidi bojující o holý život v nějaké extrémní situaci. Když pak nějaká těžká chvíle nastane, musí „přepnout“ z virtuálního světa do skutečnosti. A to není vůbec snadné a zdaleka ne samozřejmé.

Fakt, že člověk je schopen bavit se sledováním filmů, kde předmětem často kruté zábavy je jeho vlastní živočišný druh, ukazuje vážnou absenci lásky k samému sobě. V začátcích křesťanství bylo pro křesťany jednoznačně zakázáno chodit do amfiteátrů a sledovat utrpení a smrt v boji člověka s jiným člověkem nebo zvířetem. Nebylo myslitelné, aby se člověk v stavu ohrožení života a utrpení mohl stát předmětem zábavy, protože bylo jasné, že to v divácích degraduje jejich vlastní lidství. Nebyl to přehnaný moralismus ani bigotnost, ale hluboká skutečnost, která se dotýká podstaty života člověka a jeho hodnot. Jestliže tomu dnes tak není, nemůžeme se divit nedávné události, kdy větší skupina mládeže nerespektovala nařízení o ochraně proti šíření nákaze, a udělala si mejdan. Na výtku, že tím ubližují i svým nejbližším, hlavně těm patřícím do rizikových skupin, zazněla k zděšení (nejen) lékařů krutá odpověď, že je jim to úplně jedno.

V dnešním evangeliu zazněla otázka, které z přikázání je nejdůležitější. Tuto otázku položil jeden z učitelů zákona, který věděl o všech šest set patnácti přikázáních, které se dělily na větší a menší. V tomto labyrintu se člověk mohl ztratit, když si neudržel podstatu a cíl zákona, který v Novém zákoně našel definici: Vyplněním zákona je láska. Proto. kdo miluje Boha nade vše a svého bližního jako sebe sama, vyplnil zákon a je spasen. Láska k Bohu a bližnímu se nedá oddělit, protože ten, kdo miluje Boha, miluje také jeho stvoření a zvláště stejný živočišný druh, z kterého sám pochází.

Cosimo Rosselli (1439–1507), Kázání na hoře, kol. 1481, Sixtinská kaple, Vatikán.

Může být trochu matoucí, že se láska ukládá jako přikázání, jako kdyby se někdo mohl donutit k lásce. Je potřeba si uvědomit, že přikázání lásky bylo dáno národu, který vděčil za svou existenci jedině Boží lásce. Když byli Izraelité v egyptském otroctví, Bůh jim projevil svou lásku jako ke svým vlastním. Tato zkušenost lásky vyvolala v nich odezvu, opětování lásky. Proto sv. Jan řekne, že nejsme to my, kteří jako první milovali Boha, ale je to Bůh, který měl iniciativu a miloval nás ještě před stvořením světa. A proto ten, kdo nemiluje, ještě nepotkal Boha.

To, co dává hodnotu člověku, není jeho výkon, ani to, co vlastní. Je to Boží láska zjevená v Ježíši Kristu. On se vydal za nás, aby ukázal člověku, jak nás Bůh miluje. V těch, kdo mu uvěří, se rodí zkušenost lásky, která je naplní vděčností za tak velký dar. Láska je vždycky nezasloužená, nedá se koupit, ani vynutit, může se jedině přijmout. Otevřeme svá srdce, abychom naplnění láskou jí mohli šířit dál. Tato doba nepotřebuje nic tak naléhavě jako právě toto.

          Váš Miroslav Verčimák  

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,

Po zhoršení situace pandemie koronaviru se opět dostáváme do situace výjimečného stavu, ve kterém není možné slavit bohoslužby a to kvůli tomu, abychom shromažďováním velkého počtu osob nedali větší šanci šíření se nemoci. S tím máme již zkušenost z jara. Zkušenost se sociálním odstupem a vyhýbáním se druhým lidem, zkušenost s neradostnou dobou izolace. Na rozdíl od tzv. první vlny epidemie, kdy se společnost sjednotila, postavila k věci zodpovědně a nebyl větší problém s dodržováním nařízení, teď je možno pozorovat různé postoje lidí. Kromě pokojného respektování naší dnešní reality a dbání na hygienické předpisy jsou tu nálady od přehnaného strachu a napětí, přes apatii, až po odmítání skutečnosti, že virus zde pořád je, což vyvolává vzpouru proti zavedeným opatřením. Bez ohledu na to, ke které ze zmíněných skupin patříme, všichni se musíme s danou situací vypořádat a musíme dát odpověď praktickou, ne teoretickou.

Do naší dnešní skutečnosti nám zaznívá Boží slovo z nedělní liturgie. Ne slovo lidské, které sice může potěšit a povzbudit, ale stěží změní naše prožívání těžkostí a strachů z nejistoty, ve které žijeme. Je to slovo Boží, které není informací, ale radostnou zvěstí. Tomu, kdo přijme tuto radostnou zvěst s vírou, se otevírá možnost proměny – ne však proměny toho, co je vně nás a na co nemáme vliv, ale je to proměna našeho vnitřního postoje, způsobu, jakým danou situaci chápeme a prožíváme. Často se stává, že člověk chce řešit problémy pouze změnou vnějších okolností, nebo změnou druhých lidí. Ale pak, když vidí, že skutečnost není v jeho moci, prožívá frustraci, která se může rozvinout v depresi, nebo nastupuje hněv a vzpoura. Samozřejmě, že není našim cílem nic nedělat a žít ve fatalizmu, jako bychom byli jenom předmětem, jakousi hračkou v rukou sil tohoto světa. Máme právo, ba dokonce povinnost, udělat co je v našich silách, ale jsou skutečnosti, které my, lidé, jednoduše neřídíme.

Peníz daně (Tizian 1516)

V dnešním evangeliu můžeme pozorovat Ježíše, proti kterému se spikly dva protichůdné tábory – farizejové a herodovci. Jejich cílem nebylo dozvědět se odpověď na svou otázku, ale chytit Ježíše za slovo a obžalovat ho. Plán útoku na pravdu byl dokonalý a zdálo se, že Ježíš nemá žádnou šanci této léčce uniknout. Ať by jeho odpověď zněla ano nebo ne, bylo by to stejně svědčilo proti němu. Na politické úrovni nebyla pro tento dotaz žádná třetí možnost, žádná zadní dvířka. Ale farizejové ani herodovci si neuvědomovali, že kdo klade Ježíšovi otázku, riskuje, že se mu řekne víc, než chtěl vědět. Ježíš se nedal vtáhnout do úrovně politické, ale mluví na hlubší úrovni – existenciální. On, ví kdo je (člověk to mnohokrát neví), proto má vždycky před očima svého Otce, který ho poslal na tento svět. Začátek jeho odpovědi byl, že požádal o stříbrnou minci, na které byl obraz a nápis císaře. V té době moc panovníka sahala až tam, kde se platilo jeho penězi. Byla to omezená moc, podřízená moci Boží. Z dnešního prvního čtení je zřejmé, že král Kýros, byť byl pohanem, jednal podle Božího plánu  (k návratu Izraelitů do zaslíbené země). Ježíš uznává autoritu Piláta dát ho ukřižovat, ale jenom jako autoritu, která byla Pilátovi dána od Boha. Pilát také jednal v souladu s Božím plánem, aniž by si toho byl vědom. „Dejte co je Boží, Bohu,“ říká Ježíš. Co je Boží? Všechno. Především člověk, který byl stvořen na obraz Boží, ne císařův. Ježíšova misie spočívala v tom, aby Bůh dostal všechno, co je jeho a za to zaplatil krvavou daň.

Dnešní čtení nám ukazují důležitou věc, že je to Bůh, kdo řídí dějiny světa i dějiny našeho života. A to i tehdy, kdy se nám může zdát, že v určitých situacích přítomen není. Pro věřící by neměla být hlavní otázka to, jak dlouho pandemie potrvá, jaké jsou prognózy a predikce, kolik bude nakažených a tak dále. Hlavní otázka je, jestli skutečně mám ve svém životě vztah s Bohem, autorem života, a jestli toužím a počítám s vyplněním jeho příslibu, kterým je život věčný. To není únik do náboženství, ale skrze víru setkání s jedinou jistotou – Boží láskou k člověku zjevenou v Ježíši Kristu.

Váš Miroslav Verčimák