Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
už jen dva týdny nás dělí od konce liturgického roku a v dnešním evangeliu se otevírá téma, které není předmětem k diskusi, ale je pro nás jako zrcadlo, v němž se máme prohlédnout a uvědomit si závažnost našeho života. Ukazuje nám jednu velkou pravdu, a to, že náš život není naším majetkem, není něčím, co jsme si sami dali, nebo zasloužili. Tudíž budeme muset skládat účty tomu, kdo nám jej dal jako dar a současně úkol. Možná jsme si teoreticky toho vědomi, ale pod vlivem tohoto světa jsme mohli si zvyknout žít takovým způsobem, jako by náš život byl v našem vlastnictví. Tento postoj se v dnešní době tak často objevuje v různých protestech v naší společnosti. V nich se většinou každý dožaduje svých práv, která jsou nejednou na úkor práv jiných. To se však děje i v běžných, každodenních mezilidských vztazích, které jsou poznamenány větším či menším násilím. Když z lidských vztahů vyprchá láska, zbývá už jenom nucení toho druhého, aby vyplňoval zákon. Naše pozemské bytí není náhodným počtem dnů, které máme zde nějak strávit, ale je časem, kde tím, co vybíráme, rozhodujeme o naší budoucnosti. A zde se setkáváme s druhou pravdou. Náš pozemský život není něčím izolovaným a samoúčelným, ale slouží k něčemu. Jinými slovy – má smysl. Liturgický rok, který se chýlí ke konci, klade otázku o smyslu našeho života každému z nás. Také vzpomínka na naše zesnulé v měsíci listopadu a letos i všudypřítomná pandemie zesiluje potřebu této odpovědi – naší osobní odpovědi, protože nikdo nemůže odpovídat v této oblasti za druhého. Ze situací běžného života víme, co se dělá s věcmi, které nemají smysl a jsou zbytečné. Jednoduše se vyhodí. Jak tragická situace nastává, když člověk náhle zjistí, že jediná věc, kterou skutečně má – jeho vlastní život – postrádá smysl.
V dnešním evangeliu se dovídáme o člověku, který se chystal na cesty a svým služebníkům svěřil svůj majetek. Ten člověk v podobenství představuje Boha. Z jeho strany bylo svěření celého svého majetku lidem aktem nepochopitelné důvěry. To, že každému nadělil podle jeho schopností, znamená asi tolik, že to udělal velice osobním způsobem, přiměřeným každému jednotlivci. Nedal nám život, na který bychom nestačili, co by bylo nad naše schopnosti. A protože rozdal celý svůj majetek, ztrácí se skrytý ve svém daru. Tím darem je náš život a abychom jej mohli správně žít, potřebujeme rozpoznat v daru jeho dárce.
Jak nahlížíme na svůj život? Čtení z evangelia nám ukazuje, že ti dva první služebníci viděli v daru štědrost a schopnost přinášet ovoce. Z přirozenosti talentů již vyplývá, že mají přinášet zisk, že mají produkovat. Proto ti dva mohli odpovědět stejně štědrým a plodným způsobem ve svém správcovství. Velice důležitou věcí je u dobrého a věrného správce vidět jednotu mezi darem a požadavkem, který se v něm nachází, protože očekávání ovoce je částí štědrosti. Kdo toto chápe, ten může rozpoznat přirozenost dárce, může poznat Boha, který je bytím samým. Kdo toto nechápe, nevidí Boha ve svém životě a musí si najít náhražku na míru svého rozumu. Ale když je Bůh plodem jeho rozumu, čili je menší než lidský rozum, k čemu mu takový Bůh je, co může od něho očekávat a z čeho ho může zachránit?
Třetí služebník nepochopil jednotu daru a požadavku a viděl ve své existenci jen požadavky a přísnost dárce. Úplně mu unikla štědrost a radost z možnosti svůj život rozvíjet a tím přinášet ovoce. Tím, že měl špatný obraz Boha (spíše jeho karikaturu), život se pro něho nestal darem, ale tíživým břemenem. Tak mu zbývalo už jen jedno, pohřbít ho do země, jako něco mrtvého. Všechno co prožíval – strach a úzkost, vyplývaly z toho, jak užíval ten dar, jak svůj život žil. Pohřbil smysl toho daru a tím se tento dar stal pro něho bezvýznamný, zbytečný. Proto nakonec vmetl tento dar do tváře dárce – zde máš, co je tvoje!
Bůh nám dal dar života, který přesahuje naše představy a plány, ale bez Něho se tento dar stává něčím, co je těžké, bez radosti a bez chuti. To, co dává chuť našemu životu, je láska. Ne ledajaká, ale ta nezištná, kterou nás miluje Bůh, který nás stvořil z lásky a pro lásku. Proto ti, kdo milují Boha, mají zkušenost s tím, „co lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo a člověk si nedokázal představit.“ Nežijí v strachu a úzkosti, ale v radostném očekávání a s radostnou perspektivou vyplnění Božích příslibů v jejich životech.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
s blížícím se koncem liturgického roku obracíme svou pozornost na završení dějin a na návrat našeho Spasitele, Ježíše Krista. Završení historie světa není něco, co se nás netýká, protože jsme její součástí. Z tohoto důvodu má člověk počítat i se završením svého života, svých osobních dějin. Slavnost Všech svatých, jakož i památka Všech věrných zemřelých, které jsme slavili minulý týden, nám pomáhají vidět náš život v pravdě a ve skutečnosti, že na zemi nebudeme navěky. Byť máme povinnost starat se o své bezpečí a zdraví, smyslem našeho života nemůže být snaha zůstávat v pozemské existenci za každou cenu. Každé uzdravení či vyváznutí z nebezpečí je jenom odročení chvíle, kdy budeme muset překročit práh věčnosti. Dnešní čtení nám ukazují vážnost našeho života a také fakt, že vůbec není jedno, jak ho žijeme a v jakém stavu a rozpoložení tento práh překročíme.
O naší kondici při branách věčnosti nebude rozhodovat nějaká chvilka nepozornosti, ale celý náš pozemský život. Tím jak žijeme dnes, rozhodujeme, jaká bude naše budoucnost. Proto sv. Pavel ve druhém čtení zdůrazňuje, abychom v sobě udržovali víru bdící. Bez ní bychom byli jako ti, kdo nevědí, proč žijí a jaký má život smysl a neměli bychom tak naději na naší budoucnost. Smrt by před námi roztáhla černou panorámu, jež se jeví jako zničení všeho, co jsme v tomto životě měli, dosáhli, prožili a milovali. Zkušenost vzkříšení není racionální připuštění, že něco takového snad může existovat, ale zkušenost lásky a jednoty s Kristem, který je prvotinou vzkříšených. Naše vzkříšení není pak ničím jiným než účastí na Kristově vzkříšení. Biblická víra neznamená žádný skok do neznáma a jakousi loterii, ale jistotu – setkání s Absolutnem. Proto sv. Pavel ještě za pozemského života mohl mluvit a psát o vzkříšení s takovou jistotou. On patřil Ježíši po svém obrácení už zde na zemi a jeho jedinou touhou bylo být s ním navěky. Pavel nemohl mluvit o svém životě, aniž by mluvil o Kristu, ani nemohl mluvit o Kristu, aniž by mluvil o svém životě.

K dobře prožitému životu potřebujeme moudrost, ale ne tu vyčtenou z knih, ale praktickou, kterou popisuje kniha Moudrosti. Ta křesťanská moudrost spočívá právě ve stálé bdělosti. Boží slovo této knihy nás ujišťuje, že nemusíme moudrost hledat někde daleko, ale že sedí u našich dveří. Jedinou věc, kterou potřebujeme, je otevřít se a vpustit ji dovnitř, do našeho srdce. Bůh v dějinách měl vždycky iniciativu a tak i moudrost se ukazuje jako první. Kdo po ní touží a přijme ji, kdo kvůli ní bdí, brzy bude bez starosti a úzkosti o svůj osud po fyzické smrti. Personifikací této Moudrosti je Ježíš Kristus, který při smrti svého přítele Lazara říká jeho sestře Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, neumře navěky. Věříš tomu?“ Tato otázka platí i pro nás.

V dnešním evangeliu je obraz očekávání Ženicha, který přichází pozdě v noci. Čekat na něho znamená čekat na setkání, které je smyslem našeho života a smyslem dějin. V obraze moudrých a pošetilých panen je vidět, že je moudré a prozíravé bdít i tehdy, když už nastala noc, ale je pošetilé nebýt připraven na tuto hodinu. Náš celý pozemský život směřuje právě k této hodině, kdy Ženich konečně přichází. Ženich je sám Bůh, který se ve svém Synu Ježíši nerozlučně spojil s člověkem. Neznáme den ani hodinu jeho příchodu. Ale když posloucháme a bereme vážně jeho slovo, každý den a každá hodina je krokem k setkání s ním. Moudré panny byly bdělé ve svém životě a poznávaly jeho každodenní navštívení. Pošetilé panny neposlouchaly a nebraly vážně jeho slovo, tudíž ho neočekávaly a nemilovaly. Jejich bytí bylo prázdné, bez lásky, jako nádoba bez oleje. Kdo nesbírá olej, kdo ztratí lásku a touhu po setkání s Ženichem, v kterém je naše budoucností, jeho život už dávno vyhasl. Jeho lhostejnost a vlažnost se vystupňovala do faktu, že přišel příliš pozdě, když brána byla již zavřena. Toto evangelium s popisem selhání nás nemá v úmyslu zastrašit, Bůh nepotřebuje strašit nikoho. Má nás to spíš přivést k obrácení a uvědomění si, že Bůh ve své lásce pro nás už všechno připravil. Na nás záleží, jaká bude naše odpověď.

                                                                                                                                                                       Váš Miroslav Verčimák