Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnešní první adventní nedělí vstupujeme do nového liturgického roku a dostali jsme pozvánku ukončit to staré a začít nové. To, co jsme prožili, je již za námi a už nám nepatří. A na druhé straně budoucnost ještě není naše. Na naší životní cestě je však důležité dívat se do budoucnosti – je důležité mít před očima cíl. Bez soustředění se na cíl nemůžeme mít jasný směr a jsme v ohrožení, že zabloudíme a zůstaneme trčet v statickém způsobu života. Řidiči dopravních prostředků dobře vědí, že při řízení se musí soustředit na to, kam silnice vede, ne na konec kapoty svého automobilu. Když se to nerespektuje, tak brzo začne ježdění od jednoho kraje silnice k druhému a tak může dojít k setkání s protijedoucím autem, nebo přistání v příkopu.
Nový liturgický rok vždy začíná adventním obdobím, které je přípravou k našemu osobnímu setkání s přicházejícím Ježíšem Kristem. Není jedno, co s tím časem uděláme a jak jej využijeme, protože ten čas se už nevrátí. Dobré prožití tohoto období nám může překazit smýšlení, že jsme v našem životě už prošli tolika adventními obdobími, a teď to bude určitě to samé. Výsledek – nebudeme nic očekávat. Nejednou totiž přenášíme naší zkušenost z minulosti na budoucnost, co způsobuje iluzi, že už víme, co a jak bude a tím se stává možnost změny mizivá. Vyjít z tohoto začarovaného kruhu nám pomáhá hlavní téma adventu – očekávání v bdění.
Co máme očekávat? Vyplnění příslibů, které nám Pán dal a které se plně uskuteční s jeho druhým příchodem. To nejsou žádné maličkosti, ale kvůli maličkostem na ně můžeme zapomenout. Není vůbec těžké se zamotat do houšti problémů a starostí o náš každodenní život. Hektické životní tempo a všudypřítomný hluk překáží v uvědomění si, co nám Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království s jeho spravedlností a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Pak už nezůstává nic jiného – jen honění se za tím, co nám mělo být přidáno, a na hledání Božího království, čili toho podstatného v našem životě, nezbývá čas ani energie. Hledat toto království znamená vnímat ho mezi námi a uvědomovat si, že jsme se křtem stali jeho součástí. To je nutná podmínka k tomu, abychom jej mohli budovat, což je základním úkolem křesťana. Budování tohoto království není nějaký úkol navíc, ale je to způsob našeho každodenního života. Od toho, jak žijeme, závisí, co přinášíme do tohoto světa a naší společnosti.
Očekávání tedy není časem nečinnosti, civěním do prázdna, ale skutečným životem žitým v každodennosti. Spánek je obrazem útěku ze skutečnosti, kterou člověk nemůže přijmout a odcizuje se. Lidé, prožívající svůj život v neustálém hledání zábavy, příjemností a požitku, utíkají před otázkou po smyslu svého života a tím ve skutečnosti nežijí. Tak, jako spící člověk není vědom, co se kolem něho děje, tak ani člověk v jakékoli formě odcizení neví, oč jde a co se děje v jeho životě. Není tam žádný cíl a tak se jeho existence mění v nesmyslné putování k nesmyslnému konci. Na první pohled se zdá, že všechno jaksi plyne a náhle (uprostřed radovánek) přichází konec.
Adventní období je jedno velké volání, abychom se nenechali vtáhnout do spánku světa. Abychom nežili ve tmě a nenechali si vzít cíl naší životní poutě. Při budování Božího království se na nás Bůh nedívá shůry, ale aktivně pracuje s námi, dává nám sílu především ve chvílích nejistoty a únavy. On přichází v událostech našeho života, navštěvuje nás a povzbuzuje nás na cestě domů. Ano, ještě nejsme doma, ještě nejsme v cíli. To, co nás čeká, není jakási vylepšená verze naší nynější existence, kterou žijeme uprostřed ještě neustále přítomného hříchu a zla. Očekáváme novou zemi a nové nebe. Něco, co nelze lidsky naplánovat, ani si představit. Od prvního příchodu Krista se začal ten poslední čas a v Církvi dostáváme skrze Boží slovo a svátosti předchuť toho, co nás čeká. Bez této pomoci se nám Boží království zdá být jenom teorií a pozemskou existenci považujeme za jedinou realitu. V této situaci je těžké něco dělat, protože chybí motivace. Advent nám chce a může tuto motivaci obnovit.

Váš Miroslav Verčimák

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešní neděle je časem pro slavení velkého svátku, kde Ježíš Kristus, náš Pán, vystupuje jako Král celého světa. Fakt, že touto slavností se završuje liturgický rok, nám ukazuje perspektivu ukončení cyklů času v našem životě a jednou i vstoupení do toho definitivního stavu – do Božího věčného „teď.“ Minulou neděli jsme sledovali, jak ti dva první služebníci, dobří a věrní, vstoupili do radosti svého Pána. Existuje radost, která převyšuje všechny naše očekávání a představy. Radost, která prosakuje celou bytost a není v ní ani náznak smutku. Může se nám to zdát jako něco neskutečného, protože v tomto pozemském životě máme zkušenost s tím, že ten příjemný a hřejivý pocit radosti je tak křehký a snadno pomine. Tím, že ta věčná radost je tak velká, jasně ukazuje, že není něčím, co jsme vytvořili sami svými silami. Je darem, který se nám nabízí a naším úkolem je přijmout ho. Jediným způsobem, jak této radosti můžeme dosáhnout, je do ní vstoupit. Na první pohled by se zdálo, že snad nemůže existovat člověk, který by do takové radosti vstoupit nechtěl. Ale tak, jako většina věcí v evangeliu, ani tato není vůbec samozřejmostí.
Dnešní evangelium přichází s velkolepým popisem posledního Kristova soudu a následného vstoupení nebo nevstoupení jednotlivců do jeho království. Skutečnost tohoto království je mnohem větší, než to, co si pod tímto termínem můžeme představovat. Je to absolutní prvenství Krista v celém stvoření. Všechno bylo skrze něho stvořeno a v něm má své trvání. On je sílou působící ve všem a jako Boží Syn je středobodem, můžeme říct srdcem, celé stvořené skutečnosti. Když se však podíváme do evangelií, nemůžeme si nevšimnout, že tento Král nebyl přijímán všemi, ba pro mnohé nebyl vůbec přijatelný. Proto Ježíš říká: „Blahoslavení, kdo se nade mnou nepohorší.“ Pohled na Krále zbičovaného a s trnovou korunou na hlavě, jak stojí spoutaný před zástupcem lidské moci, mnohé odradil. Proto před slavením Paschy si lidé přejí, aby jim Pilát propustil Barabáše, člověka bojujícího násilím za osvobození Izraele, a ne Ježíše Krista. Toužili totiž po králi, jakého pod tímto výrazem často a většinou rozumíme – po mocném vladaři, tvrdým a nekompromisním v jednání (samozřejmě, vždy jen vůči těm druhým). Toužili po majestátu, před kterým všechno padá v úctě na tvář. Ježíš se určitě mohl hned při svém prvním příchodu zjevit ve své slávě, ale tehdy bychom neměli na vybranou a ze strachu bychom ho museli přijmout. Také nesmíme zapomínat, že v Písmu je jasně napsáno, že nikdo nemůže zde na zemi vidět Boha a zůstat na živu.
Proto dobrotivost Boha dovolila, abychom se mohli pro Krále svobodně rozhodnout. Z tohoto důvodu se Boží Syn narodil jako bezbranné dítě a jeho příchod na svět se neudál v paláci s poctami náležícími králi, ale ve stáji, kde to na rozdíl od vánočních pohlednic není tak útulné a čisté, ale právě naopak. Je tam zima, špína a určitě to tam nevoní. To je symbol naší skutečnosti po hříchu, která se nedala odstranit nějakou kosmetickou úpravou. Malé dítě v jeslích nás neohrožuje a proto není těžké ho odmítnout, nebo si ho vůbec nevšimnout. Přijetí Ježíše jako Krále, který nás přichází vysvobodit z naší bídy, závisí od toho, nakolik si uvědomujeme svou situaci, svou skutečnost a tím i potřebu spásy. Jestli jsme udělali s hříchem pakt a tudíž nevidíme svůj hřích a jeho působení v našem životě jasně, tak se nám může zdát, že potřebujeme jen trochu víc prostředků, schopností a příležitostí a pak bude všechno dobré. Jediná správná cesta pak bude v zdokonalování kvality života a pro slabost nebude místo. V dějinách byli ti poslední a maličcí vždycky na okraji společnosti, protože priorita patřila bohatým a úspěšným.
Ježíš svým příchodem na svět a hlavně svým utrpením a smrtí na kříži nám ukazuje, že jdeme špatným směrem. On neodplácel zlo zlem, nepoužíval násilí, ale dovolil, aby násilí způsobeno hříchem a z něho vyplívajícím strachem, dopadlo na něho a zabilo ho. On se ztotožňuje s těmi posledními natolik, že co uděláme jednomu z těchto nejmenších, děláme jemu. Proto v našich setkáních s nimi se už zde setkáváme se svým Soudcem. On se neštítil dotknout se našeho hříchu a proto s radostí přijme ty, kteří přijali jeho odpuštění. V nebi je velká radost z každého hříšníka, který tak udělá.

Váš Miroslav Verčimák