Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Věřím, že všichni s radostí pozorujeme uvolňování restrikcí pandemie koronaviru a pomalý návrat do společenského života, který je nám přirozený a tudíž žádaný. A tak, jestli se nic vážného nezmění, příští neděli už budeme slavit mše svaté v kostele, byť ještě s dodržováním hygienických předpisů aktuálně platných pro veřejné shromažďování. Tímto také skončí mé promluvy na naší webové stránce, které byly jednou z forem komunikace v naší farnosti v čase nemožnosti setkávání se osobně v kostele.
V čase společenského odstupu jsme, kromě jiných věcí, měli možnost vidět, jak nám chybí mše svatá, co pro nás znamená a co nám přináší. V eucharistii, znamení jednoty a lásky, prožíváme tu úžasnou blízkost Boha, který se nás svou láskou doslovně dotýká. Ale ten odstup nám dává ještě jiná pozitiva – identitu, možnost poznávání sebe sama, svobodu a velice důležitou věc – totiž touhu, bez které láska nemůže být.
V dnešním evangeliu se také mluví o odstupu, když Ježíš u Poslední večeře připravuje své učedníky na skutečnost, že po vyplnění své misie opět odejde k svému Otci do věčnosti.         Oni  jsou z toho zmateni  a prožívají strach  z toho, že po třech letech prožitých v Ježíšovi společnosti zůstanou sami. Neumějí si představit život bez svého Mistra a před jejich očima se jako v kině na plátně odehrávají scénáře plné nejistoty. Ježíš ví, v jakém stavu se nacházejí jeho učedníci, a proto jim říká: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ To rozechvění je velice silný pocit. Toto řecké slovo se dá přeložit různě. Od sklíčeného, stísněného, zraněného a ztrápeného, až po velice rozzlobeného, přímo zuřivého. A je to doba zkoušky, ve které člověk může růst ve víře, ale také být pokoušen k pádu do nedůvěry. Čemu mají jeho učedníci věřit? Především tomu, že Ježíš dělá všechno to, co je pro ně nejlepší, byť ta situace sama o sobě může být těžká. Jako v tomto případě fyzické odloučení. Ježíš ve svých postojích za pozemského života nejednou ukazoval, že mu šlo v první řadě o ty druhé. Neplakal nad sebou, nad svou situací utrpení a ponížení, a ani v nejtěžších chvílích na kříži nemyslel na sebe, ale na ty, kvůli kterým přišel. Jeho tak typická chudoba spočívala v tom, že zde neměl nic jiného kromě misie, kterou mu svěřil jeho Otec. Nedal se ničím rozptýlit, odradit ani zlákat, ale neustále pokračoval na cestě do Jeruzaléma,  kde se završilo jeho poslání k naší záchraně.
Možná se také ptáme, co bude dál, jaké těžkosti asi přijdou, jak si poradíme s ekonomickou krizí a jestli nebude další vlna pandemie (to kino se v naší mysli také neustále promítá). A do naší situace,   která může  být rozechvěná,   vstupuje  Ježíš  a říká nám to,    co říkal svým učedníkům v evangeliu. Volá nás k víře, že on není daleko. Ten „dům Otce,“ o němž mluví, je tam, kde je Bůh doma mezi lidmi. Ježíš nám tam skrze paschální tajemství připravil místo a máme ho tam už teď. Jeden z učedníků – Tomáš – se ptal: Kudy se tam jde? Jaká je cesta? A dostává odpověď, že Ježíš sám je cesta a není žádná jiná. Znát cestu tudíž znamená znát Ježíše. V biblickém smyslu poznat někoho není souborem informací o člověku, ale vztah k němu. Není to jedno, jestli něco víme o Ježíši, nebo známe Ježíše. A nakonec se Tomáš dozví něco velice překvapivého. Ježíš je také cílem životní poutě každého z nás, protože Otec, ke kterému vede cesta, je v něm.
Tato slova nejsou něčím teoretickým, ale skutečností, jež ovlivňuje náš život. Ten bude vypadat podle toho, jestli Ježíš bude nebo nebude naším „kvádrem nárožním.“ Jestli nebude, pak celá tíha našeho života, včetně problémů a starostí s ním spojených, bude spočívat na našich bedrech. V případě, že bude, tak potom podle slov sv. Petra: „ Veškerou svou starost složte na něho, neboť jemu na vás záleží “, se tato skutečnost stane naší životní zkušeností a budeme žít v pokoji a jistotě.

Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnešní čtvrtá velikonoční neděle je tradičně nedělí Dobrého Pastýře, kterého nám evangelium prezentuje  jako jediného  legitimního  pastýře  Božího lidu.       Čas pandemie, který jsme prožili (a stále vlastně ještě prožíváme, byť pomalé uvolňování restrikcí pokračuje), nám ukazuje důležitost autority, která chrání jí svěřený lid v čase nouze a na jejímž rozhodnutí záleží mnoho životů. Koronavirus, kterého řádění jsme svědky, nám ukázal, jak jsme křehcí a potřebujeme se navzájem chránit, abychom přežili. Myslím, že v čase společenského odstupu nám je úplně jasné, že jsme stvořeni žít ve společnosti s druhými lidmi, a proto ho většina prožívá těžce a mnozí až bolestně. Člověk je tvor společenský, nejsme ostrovy sami pro sebe.
Když se podíváme na dnešní evangelium, uvidíme tam obraz pastýře a ovcí. V dnešní době, která se tak liší od té před dva tisíce lety, není populární obraz člověka jako ovce, která by měla následovat pastýře. Na rozdíl od zvířete, má člověk víc než instinkty, má rozum a svobodnou vůli a tím je otevřený pro stále větší pokrok. To božské v člověku ho žene dál v touze po nekonečnu. A tak hledá prostředky, aby své plány a sny uskutečnil. Ale ve svých snahách naráží na své omezení a i s těmi nejlepšími úmysly může na svých cestách za hledáním štěstí zabloudit. Aktivita člověka a jeho úsilí se soustřeďuje právě k tomuto bodu: kdo, nebo co je odpovědí na jeho štěstí?
V dnešním responsorním žalmu zpíváme: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.“ Velice odvážné tvrzení, které ale v každodenním koloběhu života může vzbuzovat pochybnosti. Důležité je ozřejmit si, co pro nás konkrétně znamená mít Hospodina za pastýře a také vidět, jaké jsou naše představy o štěstí. Je to dostatečné, spokojit se s tím, že nic nepostrádám, nebo štěstí spočívá v něčem jiném? Tato pandemie a s ní související obavy z ekonomické recese nám klade otázku,  jestli je neustálý růst ekonomiky skutečně tou odpovědí  na naše štěstí?    Jednou z typických vlastností člověka je neschopnost nasytit se tím, co je materiální. Když člověk něco dosáhne, chce stále víc a víc. Ta nespokojenost vyplývá z toho, že člověk je tak hlubokou bytostí (stvořenou k obrazu a podobě Boží), že ji nemůže uspokojit jen to pomíjející. To nám nemůže dát odpověď na otázku smyslu našeho života. A tu odpověď nutně potřebujeme znát, protože je hrozné, když hluboký důvod našeho bytí, ten, který by měl dát smysl našemu životu, pro nás neexistuje. Náš život bez poznání tohoto důvodu nemá žádný smysl a tudíž je úplně prázdný.
Když budeme pokračovat v responsorním žalmu, dozvíme se, že: … (Hospodin) mi dává prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.“       Žijeme v době, kdy se máme skutečně dobře. Žijeme v míru a dostatku, a přesto podle statistik převládají velké obavy o budoucnost. A to je velká příležitost pro novodobé „pastýře“, proroky ze sociálních sítí a slibotechny populistických politiků. Kterým směrem má člověk jít, za jakým hlasem? Nebo je možnost, že člověk si poradí úplně sám, bez cizí pomoci? Komu mohu skutečně věřit, že má o mne skutečný zájem, že nejsem jenom prostředkem pro jeho nebo její zisk?
Do spleti takových otázek zaznívá Ježíšova „božská netolerance“, která si nárokuje celou pravdu. On je ten,  který vchází  do ovčince branou. Nepřeskakuje plot, protože je doma.
Žádná z životních cest vynalezených člověkem nevede tam, kde je lidský život v plnosti nasycený – do domu Otce. Od nepaměti svět iritovala tato Ježíšova netolerance, kterou považuje za aroganci, protože hluboko kontrastuje s jeho doktrínou o mnohých cestách, tudíž i mnohých pravdách. Legitimita Ježíšovy netolerance spočívá v tom, že Jeho pravda je současně absolutní láskou. On je ten, kdo za své ovce dává svůj vlastní život. On ke svému štěstí nepotřebuje člověka, a proto je Jeho úmysl vůči nám vždy čistý. Miluje nás nepodmínečně a pro nás samé, ne pro to,  co by od nás  eventuálně  mohl získat.   Jeho  hlas  nás zve  do svobody,   která  přichází z věčnosti, z domu Otce, kde nám Ježíš připravil místo. S jistotou, že nemusíme soupeřit o toto místo s druhými, že nám ho nikdo nevezme, můžeme se dát vést instinktem pro pravého  Dobrého Pastýře. Ten instinkt získáváme z jedinečného tónu Božího Slova. V této jistotě pak můžeme žít životem, kterým žije náš Pastýř.  A také dávat svůj život za své bratry a sestry bez kalkulace, jenom z lásky.

Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
Věřím, že nás všechny potěšily poslední zprávy o postupném uvolňování restrikcí ohledně bohoslužebných shromáždění v době pandemie. Zdá se, že pomalu spějeme k normálnějšímu způsobu života, na který jsme byli zvyklí a který jsme prožívali ve společenství. Velice důležité teď bude, jak se vrátíme do života bez výjimečného stavu. Papežský exercitátor kapucín Raniero Cantalamessa říká, že ekonomická recese nebude to nejhorší, co můžeme očekávat. Mnohem horší by byla „recese v oblasti našeho lidství“, čili to, že se vrátíme do našeho dřívějšího života jako po nějaké nucené přestávce a neodneseme si ze současné krize poučení, které jsme „díky“ koronaviru dostali. Toto období, které nás přinutilo žít ve společenském odstupu, abychom si vzájemně chránili život a zdraví, nastavilo zrcadlo našemu způsobu života, který jsme předtím vedli a který jsme si kvůli hektickému životnímu tempu a široké možnosti žít ve virtuální realitě mnohokrát ani neuvědomovali.
V úžasném vyprávění dnešního evangelia vidíme dva učedníky, kteří po velikonočních událostech odcházejí z Jeruzaléma a v krizi, kterou zažili, nemají před sebou žádnou perspektivu – jenom ten nejčernější scénář, kde všechno zkrachovalo.
A právě v tuto chvíli, se k nim připojuje jeden cizinec a ptá se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Bylo by dobré zastavit se a popřemýšlet o tom, o čem mluvíme s druhými lidmi. V tom totiž komunikujeme to, co je pro nás důležité. To nám pomůže lépe se podívat na naše představy, plány a očekávání, které se rodí v našem srdci. Tito dva učedníci byli ponořeni do vlastních představ ohledně toho, co měl Ježíš udělat, aby bylo líp. Jejich očekávání bylo postaveno na tom, co byli schopni si představit a přát a k tomu potřebovali někoho, kdo by to všechno zrealizoval. Z rozhovoru se dovídáme, že o Ježíši mluvili jako by to byl jenom prorok, byť mocný slovem i skutkem před Bohem. Zde vidíme naší hlubokou skutečnost, představu, že to my vedeme svůj život a my se máme postarat, aby to mělo všechno smysl. Myslíme si, že to, co ve skutečnosti potřebujeme, jsou prostředky, nebo nějaký charismatický vůdce, který udělá, co chceme. Takový způsob myšlení má ale háček – všechny naše představy a plány končí naší smrtí, a proto jsou krátkozraké. Často nevidíme, co je náš skutečný problém.
To, co nám Ježíš přináší, je mnohem víc, než si dovedeme představit, nebo přát. On přišel vyřešit ten základní problém našeho života, který leží v našich hlubinách jako nějaká tragédie, o které nechceme přemýšlet, ani se jí zabývat. Vytěsňujeme fakt, že ať děláme, co děláme, čas nás nekompromisně přibližuje hřbitovu. Ježíš proto přišel udělat to, aby náš život zde na zemi nebyl nesmyslným putováním k nesmyslnému konci. Naše skutečné štěstí nezáleží na tom, jak si zařídíme svůj život a jestli jej prožijeme více méně podle svých plánů, ale od toho, že zjistíme a pak v reálu prožíváme, že je to Bůh, který vede dějiny světa, naše osobní dějiny i dějiny spásy. Základem je poznat Ho, vidět, že je přítomný v našem životě a nenechává nás v žádné situaci samotné. Z uvedeného příběhu však vyniká, že poznat Ho není tak snadné.
Kdy učedníci poznávají Ježíše? Když jim otevíral a vysvětloval Písma a lámal chléb, což je termín, který sv. Lukáš používá pro eucharistii. Teprve tehdy mohli vyjít ze začarovaného kruhu svých strachů a poznat Pána – autora života. Tehdy se jejich situace radikálně změnila a místo hluboké deprese se ocitli v úžasné radosti, která je přivedla zpátky do společenství. Co způsobilo tuto radost? To, že se jich dotkla skutečnost vzkříšení a že svůj život, i tu situaci, které nerozuměli, viděli v perspektivě života věčného. Nezměnilo se nic vnějšího, ale změnilo se jejich chápání a vidění skutečnosti – potkali Vzkříšeného. Tohle nemá nic společného s banalizací pozemských problémů, ale naopak, znamená to vidět i v našich problémech, že existuje někdo, kdo má moc nad každou situací v našem životě. Ano, i nad situací smrti.
Proto nás sv. Petr v dnešním druhém čtení vyzývá: „A obracíte-li se jako k Otci k tomu, jenž nestranně soudí každého podle jeho skutků, jednejte po dobu svého vyhnanství s bázní.“ Zde vidíme, že tato pozemská realita (kterou nazývá vyhnanství) není jedinou a konečnou realitou. Čeká nás mnohem víc, než tato pozemská skutečnost. A když apoštol mluví o bázni, tak to neznamená, že máme mít před Bohem strach. Bázeň Boží, která je počátkem moudrosti, jak se říká v Starém zákoně, je strach z toho, že můžeme svým špatným způsobem života promarnit příležitost, kterou nám svou smrtí a vzkříšením Ježíš přinesl. Poučení této doby nám může pomoci nasměrovat náš život správným směrem.

Miroslav Verčimák