Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Nacházíme se na konci velikonočního oktávu, který symbolizuje tu jedinečnou dobu vítězství našeho Pána Ježíše Krista nad smrtí. Vzkříšený Ježíš nás táhne za sebou, vyvádí nás z našich smrtí a dává do pohybu života všechno, co ustrnulo ve smrtelné nehybnosti. Díky němu teď máme život, který přesahuje naše představy, a naším cílem je to „Boží teď“, kde už nebude prostor ani čas, ale všechno ve všem bude Bůh. Je potřebné si uvědomit, že On pro nás udělal mnohem víc, než jsme schopni pochopit; je toho tolik, že to nemůže pojmout naše malá kapacita zkušenosti.
Může ale přijít na mysl otázka, co se změnilo po velikonočním Triduu, kde se zpřítomnilo umučení, smrti a vzkříšení Ježíše? Když se podíváme kolem sebe, zdá se, že všechno běží tak jako před Velikonocemi. Ohrožení koronavirem trvá dál, chodíme pořád v rouškách a zachováváme společenský odstup, abychom chránili sebe i ty druhé. Ve zprávách stále posloucháme o blížící se ekonomické recesi a vyhlídky do budoucna se zdají být pošmourné a nejisté.
Do této situace nám přichází na pomoc Boží slovo dnešní neděle, která je tradičně nedělí Božího milosrdenství. V dnešním evangeliu vystupuje učedník Tomáš, který dostal přívlastek „nevěřící“, nebo „pochybující“, byť jeho vyznání „Pán můj a Bůh můj“ představuje vrchol víry v Ježíše Krista. V příběhu se dovídáme, že mu říkali Didymos, což v řečtině znamená Dvojče. Čí dvojče? On je dvojčetem každého z nás, protože my všichni máme tendenci pochybovat a nevěřit v situacích, které nemůžeme pochopit, ovlivnit a nemáme je pod kontrolou. Zdá se nám to nemožné, neuvěřitelné, protože když to neuděláme my, kdo to udělá? Možná se nám zdá, že věřit ve vzkříšení je normální, dokonce samozřejmá věc. Ale z lidského hlediska nemá zmrtvýchvstání žádné předpoklady. Když si vzpomeneme na sv. Pavla a jeho rozhovor s řeckými mudrci, tak všechno bylo v pořádku do momentu, než přišla řeč na vzkříšení. Tehdy rozhovor skončil a filozofové odešli s poznámkou, že si Pavla vyslechnou někdy jindy. Věřit ve vzkříšení neznamená rozumově připustit, že je něco takového možné. V tomto pozemském životě se smrtí všechno končí. Vzkříšení pro nás znamená potkat Vzkříšeného v událostech našeho života, vstoupit do kontaktu s ním a přebývat s ním. K tomu je ale potřebná víra, která dovoluje Bohu, který vždy respektoval a respektuje naši svobodu, aby v nás udělal to, co slíbil. Jedině skrze víru se dostáváme do jiné dimenze než té naší – lidské. Dospět k Božímu životu není v lidských silách ani schopnostech. Kdyby to bylo možné, nepotřebovali bychom velikonoční tajemství, stačila by trochu silnější vůle.

Caravaggio: Nevěřící Tomáš

Tomáš měl dvě velké přednosti: když nevěřil, nesnažil se tvářit, že věří, aby se nelišil od ostatních. A za druhé: Tomáš miloval Ježíše. Jak se dočteme v Janově evangeliu, Tomáš byl ochoten s Ježíšem zemřít a pak se ho ptal, kam jde, aby mohl být spolu s ním. Ale v době, kdy se Vzkříšený zjevil svým učedníkům a dal jim svého Ducha, Tomáš byl mimo toto společenství. Ježíš mu dopřál, aby ho osobně uviděl, nic mu nevyčítal, ale zdůraznil, že blahoslavení jsou ti, kdo neviděli, a přesto uvěřili. Ale toto setkání se nemohlo stát někde mimo shromážděnou komunitu, ale právě tam. Také pro nás je důležité toto společenství, kterým je Církev. V ní se setkáváme se vzkříšeným Ježíšem v jeho slově a eucharistii. Tam dostáváme správnou interpretaci pro náš život a vidíme, tak jako apoštolové, že svým vzkříšením Ježíš nezrušil smrt, ale otevřel skrze ni cestu, kterou nás vyvádí do života. Smrt je stále přítomná (protože je ještě přítomný hřích jako dobrovolné a vědomé rozhodnutí člověka), ale toho, kdo věří, už neničí a nedominuje nad ním skrze strach, protože Ježíš nad ní zvítězil. Proto křesťan žije v neustálém spojení s Kristem, který sám o sobě řekl, že je Vzkříšení a Život.
Na závěr mi dovolte jednu osobní zkušenost z Toronta, kde jsem znal kněze v pokročilém věku, který byl nemocný a hodně trpěl. Při jedné příležitosti řekl něco, co si budu pamatovat do konce svého života. Řekl, že když byl mladý, horlivě vykonával svou kněžskou službu, byl velice aktivní a velmi dobrým kazatelem, ale „teď, když už nemůžu nic dělat, teď jsem šťastný, protože teď můžu být s Ním.“ Když jsem se na něho díval a slyšel jsem, že v této situaci utrpení může říct, že je šťastný, v tu chvíli mi bylo jasné, že tento člověk měl v sobě život Vzkříšeného.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty Bílá sobota      Liturgické texty Boží hod velikonoční.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Ježíš na kříži skutečně zemřel, byl z něj sňat, pohřbili ho a sestoupil do podsvětí. Láska se darovala úplně a zadarmo. Pro svět byla tato kauza definitivně vyřešena a zdálo se, že úsilí těch, kdo chtěli Krista odstranit, bylo úspěšné. Ale zatímco zde,  na zemi,  nás ticho Bílé soboty provázelo v našem smutku,   v podsvětí  už  začal   „přechod“,   vysvobození  lidstva z moci našeho největšího nepřítele. Smrt, která si s jistotou sáhla na Ježíše, netušila, že to bude konec její strašlivé moci. Netušila, že sáhla na zdroj života ukrytého v křehkém lidském těle. Tímto se vyplnilo to, co je souhrnem všech starozákonních příslibů padlému lidství.   A stalo se tak v osobě Božího Syna,  který svou vlastní smrtí přemohl smrt a vytrhl jí její kořist a svým vzkříšením nám daroval život.
To, co jsme si teď přečetli, není jen pouhá informace, ale je to radostná zvěst, která chce najít místo, ne v chladných chodbách našeho intelektu, ale v našem srdci, v jádru naší bytosti. Ježíš přináší toto vítězství pro celého člověka, aby ho přetvořil na člověka nového, novou bytost, která už není otrokem pozemských, dočasných zájmů, ale novým stvořením. To nové stvoření už na zemi žije Božím životem, je celistvé, integrální, není v něm rozdělení způsobeného hříchem a proto žije v tom pokoji, který přesahuje každé lidské chápání, protože jej nedává svět, ale Bůh.  Proto vstupujeme do slavení této události, která se této noci realizuje a zpřítomňuje v těch, kdo ji slaví. V tomto roce, který přinesl z důvodu pandemie v relativně krátkém čase veliké změny, bude toto slavení jiné, ale to neznamená, že bude jakoby druhé kategorie. Velmi dobré je spojit se s celou církví v Denní modlitbě církve, která je teď díky technickým prostředkům dostupná. Co potřebujeme k tomu, abychom slavili? Především touhu, která měla příležitost růst v našich srdcích v době příprav postního období, a pak vědomí, že toto všechno se nás bytostně týká. V židovském slavení Paschy, v paschálním sederu, je místo na dialog s dětmi. Moudré dítě se ptá: „Co znamenají tyto obřady pro NÁS?“ Nemoudré dítě se ptá:   „Co znamenají tyto obřady pro VÁS?“  –  a tím se z nich samo vylučuje. Od toho, jak položíme tuto otázku my, bude záležet i naše slavení.
Slavení Vzkříšení Krista začíná v noci, protože významné události v dějinách spásy se většinou uskutečnily v noci. Noc je to totiž čas dvouznačný. Je ještě temno, což je časem hrůz, strachu a nejistoty, ale už přichází svítání, které přináší světlo, radost a jistotu. Křesťan je proto člověkem rána a celou svou naději čerpá právě z toho velikonočního rána, které zazářilo z noci se vzkříšeným Kristem a to navždy. V tomto světle se křtem znovuzrozený člověk dívá na sebe, na své bližní, na svět i na události ve svém životě a tak to může všechno správně interpretovat. Na správné interpretaci záleží, jak žijeme a kam náš život směřuje.
Ve chvíli Vzkříšení Ježíše nebyli přítomní žádní svědkové, nevíme, jak se to technicky stalo, ale to není důležité. Důležité pro nás je, že se to stalo a že se zvěst o této události rozšířila po celém světě  a šíří se už více než dva tisíce let.      V evangeliu z velikonoční vigilie vidíme ženy, které přišly k hrobu, ale neviděly nejprve Ježíše, ale anděla, který sestoupil z nebe a řekl jim: „Vy se nebojte! Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde, protože vstal, jak řekl.“ Je zbytečné hledat Ježíše mezi mrtvými, protože on žije! A nejen to. Také nás doprovází právě tak, jak dva učedníky na cestě do Emauz. Z jejich perspektivy (tedy z lidské) všechno se Ježíšovou smrtí skončilo fiaskem a před nimi se rozprostírala černá panorama. Ježíš, kterého pro smutek nepoznali, se dává s nimi do řeči, rozpaluje jim srdce, když jim  vysvětluje  Písma  a při lámání chleba  už bylo jasné,   že je to on.       To se děje také pro nás v církvi, kde vzkříšený Kristus nás živí svým slovem a eucharistií. Když se blíží konec našich sil a možností, jak to můžeme prožívat v nynější pandemii, přichází Ježíš a ujišťuje nás, že zdroj života není v nás, ale v něm. Když v tohle uvěříme, naše vzkříšení nebude jen událostí, která se stane na konci věků, ale každé setkání s ním, protože on sám o sobě řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Miroslav Verčimák

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Tento den se díváme na Ježíše, jak visí na kříži a kvůli hřebům, které probodly jeho ruce a nohy, se nemůže svobodně hýbat. Tento obraz před našima očima určitě umocňuje dnešní pandemie, která nás „znehybnila“ v našich příbytcích a nedovolí nám volně se pohybovat, dělat to, co chceme a co považujeme za dobré a užitečné. Tato bezesporu těžká situace může být pro nás pomocí, abychom hlouběji prožívali tento velký den, který se ne náhodou nazývá Velkým pátkem. Zde pociťujeme velký kontrast mezi často až přehnaným aktivizmem tohoto světa a tou nehybností, na kterou ukazuje obraz Ukřižovaného.
Co vidíme, když se na něho díváme? Politováníhodného mladého člověka, umučeného a ztýraného zlobou určitých lidí? Ježíšovo umučení a ukřižování není výsledkem konspirační teorie, která byla nešťastnou náhodou úspěšná a tak měl Ježíš smůlu. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí a od začátku svého veřejného účinkování si byl vědom, že jeho cesta vede do Jeruzaléma, kde bude jeho poslání od Otce završeno. Proto říká jeruzalémským ženám, které při jeho křížové cestě nad ním pláčou, aby neplakaly nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Hřích člověka si žádá takovou cenu a Ježíš to dělá kvůli nám. Minulou neděli jsme byli svědky, jak Ježíš vchází do Jeruzaléma, aby vyplnil vůli nebeského Otce. O jakou vůli jde? Svatý Pavel nám připomíná, že Boží vůle je: „Aby každý člověk byl spasen a došel pravdy.“ Ježíš toto všechno nepotřeboval,  ale jako  Otcův milovaný Syn,  činí  toto všechno z lásky k němu.   Ta jeho láska – k svému Otci a k nám – je tu klíčová.
Při pohledu na ukřižovaného Ježíše vidíme především vyplnění Zákona, jak je uvedeno v Bibli: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6, 4-5). Ježíšovo probodené srdce nám ukazuje, že miloval svého Otce nade vše a tato láska byla jediným důvodem jeho poslušnosti. Nehledal své zájmy, ani nevymýšlel alternativy k Boží vůli, ale plnil ji. Srdce je symbolem nejniternějšího středu lidské bytosti, kde se odehrávají naše skutečné úmysly a rozhodnutí. Jeho každičké rozhodnutí bylo v prospěch Otce, bez stínu sebelásky nebo vypočítavosti. Trnová koruna kolem jeho hlavy nám připomíná, že Boha miloval také svým rozumem, protože v této misii musel ukřižovat své lidské představy a plány, aby mohl vystoupit na kříž. Tak jako kdysi Abrahám při obětování svého syna Izáka musel vstoupit do situace, které lidským vnímáním vůbec nerozuměl,  tak i  Ježíš musel přijmout událost  svého umučení a ukřižování  s vírou,  že ho Bůh v tom nenechá, ale na třetí den ho vzkřísí. A nakonec vidíme jeho probodené ruce a nohy, symbol činnosti člověka, což nám ukazuje, že svého Otce miloval celou svou silou.
Toto nedokázal udělat žádný jiný člověk, nikdo neměl takovou lásku k Bohu, aby vyplnil Zákon. Proto nucení někoho, aby to udělal svými vlastními silami, je čirý moralismus. Co je to moralismus? Nutit někoho, aby se sám spasil! Proto přichází Ježíš jako dokonalý člověk, kterého Bůh poslal a udělal za nás to, co pro nás bylo absolutně nemožné. Pak to svoje vítězství nad naším odvěkým nepřítelem, toto vyplnění Zákona, nám dává zadarmo v Duchu Svatém, kterého nám po Velikonocích seslal.
Zbývá už jen říct, proč musel být vykoupený člověk takovým způsobem. Mnoho lidí nechápe, jak mohl Otec poslat svého Syna na takovou misii, zda to nemohl udělat nějak elegantněji. Někteří se dokonce pohoršují, co je to za otce, který si jakoby liboval v potupě, umučení a zabití svého syna. K čemu Bůh potřeboval takovou oběť? Ježíš říká, že přišel ne tento svět, aby dal svědectví pravdě. Jaké pravdě? Té, že náš nebeský Otec nás miluje bezpodmínečně. Může existovat větší důkaz lásky, než ten, že i když my zabíjíme Božího Syna svými hříchy, Otec nás přesto nepřestává milovat?
V dnešním slavení prožíváme, že Boží láska k nám není maličkost a Ježíš nepřišel udělat kosmetické úpravy na našem životě, nebo nám trochu přilepšit. Jak říkají církevní otcové, jedinou jistotou na tomto světě je Boží láska k nám, objevená v Ježíši Kristu – všechno ostatní je marnost a proto pomine. Vstupme do tohoto tajemství kříže, před kterým můžeme jen v úctě padnout na kolena a adorovat toto nejvyšší zjevení Boží lásky k nám.

Miroslav Verčimák