Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Blížíme se k cíli naší postní poutě a dnes vcházíme do jádra křesťanství – do velikonočního Tridua, které Zeleným čtvrtkem právě začíná. Můžeme se ohlédnout za časem příprav a vidět, jestli jsme připraveni slavit události, ve kterých se odehrával a stále odehrává vrchol našich i světových dějin. V prvotní církvi to byl čas, kdy katechumeni prožívali poslední chvíle před křtem, připraveni dát zemřít starému, marnému způsobu života a začít nový život – život Věčného. K tomu jsme bezpochyby pozváni i my všichni pokřtění.
V nynější době je jedním z nejfrekventovanějších hesel „společenský odstup“. Je to postoj, který brání šíření koronaviru mezi lidmi. Tím se dostáváme do situace, kdy se nemůžeme volně sdružovat s přáteli i našimi blízkými a cítíme se osamělými. Máme sice možnost komunikovat skrze telefon nebo sociální sítě, ale je to jen náhražka skutečného osobního setkání. A v této nelehké situaci se nám nabízí příležitost podívat se na svůj život, na sebe sama a na své vztahy
k druhým s „ODSTUPEM“.  Je to velice důležité, protože když se moc soustředíme na detail, nevidíme celek. Když stojíme před velkým obrazem a díváme se na něj ze vzdálenosti pěti centimetrů, vidíme jen chaotický shluk barevných skvrn, které nedávají žádný smysl. Když ale ustoupíme pár kroků zpátky, otevře se před námi nádherné dílo. Tím dílem je náš život tak, jak jej připravil jeho autor – Bůh. Pak ve světle Božího slova najdeme odpovědi na mnohé otázky, na které v rychlém životním tempu nezbýval čas.
Mnoho se teď v našich životech změnilo, když se celý chod společnosti zpomalil. Náhle máme čas a také možnost porovnání, jak hektickým způsobem jsme žili. Nejednou bylo slyšet povzdech právě nad tím vysokým tempem života.        Americký novinář   a  spisovatel   Hunter  S. Thompson měl motto: „Rychleji a rychleji, až mrazení (vzrušení) z rychlosti přehluší strach ze smrti.“ Velice výstižné motto tohoto světa, který nemá odpověď na otázku utrpení a smrti a tak vede k životu, kterým je potřeba prosvištět, abychom neměli čas a nemuseli se zamýšlet nad jeho smyslem. Nedopusťme, abychom přes toto velikonoční Triduum jen „prosvištěli“.
Můžeme si to dovolit, poněvadž to, co slavíme, nám dává odpověď na ty nejhlubší otázky, před kterými svět utíká, otázkami o smyslu našeho života. Už v prvním čtení se říká o Izraelitech, kteří byli vysvobozeni z otroctví faraona, egyptského vladaře, a teď mají slavit tuto velikou událost, která se odehrála v jejich dějinách. Toto slavení zahrnuje beránka, kterého krev na dveřích jejich obydlí jim zachránila život. Tento beránek je předobrazem Ježíše Krista, kterého krev nás zachraňuje od otroctví našeho faraona – od otroctví hříchu a strachu ze smrti. Izraelité měli jíst ve stoje, připraveni na cestu. Pro nás, křesťany, to znamená jíst v připravenosti odejít z tohoto světa, z pouště smrti, do zaslíbené země nebeského Království. Čím lépe vidíme v konkrétnosti našich životů působení „faraona,“ tím větší bude naše očekávání na noc vzkříšení Mesiáše, který s námi udělá přechod na svobodu. Ve druhém čtení vidíme Ježíše u Večeře, u které splnil velké předobrazy a přislíbení Starého zákona a tím dal paschální večeři konečný smysl a obsah.          V obrovském daru eucharistie dostáváme účast na Ježíšově smrti a oslavení. Znamená to mít společenství s ním a se všemi, kdo jedí z tohoto jednoho chleba a pijí z jednoho kalicha. Toto je oběť lásky, která jde až do krajnosti a tomu, kdo jí přijímá, dává svobodu skutečně milovat všechny, dokonce i nepřátele. A o této lásce mluví evangelium. Není to nějaký příjemný pocit, když nás má někdo rád,   co se může  v krátké  době  dramaticky  změnit.   Tato láska,  která  je  v rozměru kříže, je mocnější než smrt a dává se všem, kdo po ní touží a ji očekávají. Bůh totiž nedává podle zásluh, ale podle potřeby člověka a jeho nouze. Proto v evangeliích vidíme rozpor mezi farizeji, kteří se považovali za spravedlivé, a tudíž si mysleli, že tuto lásku nepotřebují, nebo si ji zaslouží. Ale naopak, mnozí hříšníci, kteří si uvědomovali svou skutečnost a zakoušeli trpké ovoce svých hříchů, po ní hladověli. Doufejme, že čas postního období nás připravil vidět naší skutečnost a otevřít nás tak na přijetí této zachraňující lásky.

Miroslav Verčimák

Liturgické texty zde.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Věřím, že mnozí z nás sledovali požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu), které papež František mimořádně udělil v pátek 27. března 2020 v Římě. Příčinou této události byla situace, kterou teď prožíváme a která se týká nás všech bez rozdílu věku, společenského postavení, majetnosti nebo vzdělanosti. Také okolnosti tohoto požehnání byly velice výmluvné – liduprázdné svatopetrské náměstí, obvykle zcela naplněné lidmi, stmívání a vytrvalý déšť, které symbolicky vyjadřovaly tíhu šířící se pandemie. Do toho vstupuje člověk v osobě papeže Františka, který však není sám a neopírá se sám o sebe. Mluví a modlí se k Bohu a ve svátostí oltářní je tam přítomen Boží Syn, Ježíš Kristus. Tento obraz je pro nás pomocí, jak využít tento čas, který je časem očišťování, objevování a nacházení toho, co je podstatné, oč v tomto životě jde a co za krátkou dobu budeme slavit.
Toto nám také může pomoct i v době nynější krize, kdy vznikají různé emoce a pochybnosti v souvislosti s náboženským slavením, hlavně nadcházejícího „srdce“ všech svátků – Velikonoc. Je zde otázka: Jak žít tento čas, když nemůžeme slavit tak, jak jsme byli zvyklí? Je dobré pamatovat, že někdy nám naše zvykovost brání v plnějším chápání významu a slavení svátků, vede nás k rutině a utvrzování našich představ, které pak považujeme za jistotu. To pak vede k tomu, že se člověk neotevře Boží přítomnosti, která není podle našich představ a nikdo na ní nemá patent. Proto Bůh, který nás ani teď neopouští, nám připravil toto postní období jako duchovní cvičení. V čase, kdy nebudeme moct přijímat eucharistii, si můžeme uvědomit jak je tato svátost vzácná. Před každým přijímáním říkáme formuli, že nemáme nárok na eucharistii („Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel…“), teď zakoušíme, že je to pravda, poněvadž eucharistie je dar milosrdného Boha pro kajícího hříšníka. O těchto Velikonocích, které dostáváme v takové podobě, že nebudeme moct stát před oltářem v kostele, můžeme objevit, že tím hlavním oltářem je naše srdce, centrum naší osoby. Tam se skutečně rozhoduje o tom, co a komu obětujeme. Ne náhodou Ježíš učinil křesťanství náboženstvím srdce, nikoli chrámu.
Jestli se nám v čase příprav podaří odstranit to všechno, co by mohlo zakrýt podstatu paschálního tajemství, můžeme vkročit do Svatého týdne, který se začíná Květnou nedělí. Zde se nám připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, kde jej vítají zástupy lidí. Ježíš nepřichází jako mocný vladař, ale jako pokorný Služebník Boží, ochoten vyplnit vůli Otcovu až do konce. Až dosud je všechno milé, atmosféra úžasná a všichni spokojeni. Pak přichází čas zkoušky pro lid a zvláště pro učedníky. Uznat Mesiáše ve chvíli nadšení a slávy není těžké. Ale když Ježíš vchází do ponížení, které pak povede až k jeho umučení a smrti – to už je skandál! Jinými slovy: pohoršení. Tváří v tvář kříži jeho učedníci utíkají a Petr, jeden z jeho nejbližších, zapírá, že ho kdy znal. Tehdy už Ježíš nebyl mesiášem lidských představ a přání, ale nesl na sobě něco, čeho se všichni bojíme – utrpení a smrt. Kdo z učedníků v té dramatické chvíli mohl přijít na to, že ten ponížený, opovržený a ztýraný člověk má moc nad smrtí? Koho napadlo, že on zaujal naše místo, protože to všechno dělá pro nás? Tímto slavením vstupujeme do sféry, která úplně přesahuje naše možnosti a představy. Zde nám nepomohou žádné filozofie, ani přednášky nebo argumenty, ale jenom ve víře se nechat pohltit tímto tajemstvím a vstoupit do nového života, který nedostáváme díky našemu aktivizmu, ale pokorným přijetím daru vykoupení a spásy. Tato pandemie nám může pomoct více si uvědomit potřebu toho, co pro nás Ježíš udělal, a tak dovolit paschálnímu tajemství, aby se realizovalo v našem životě. Slavení velikonočního Tridua není jen vzpomínkou na minulost, ale zpřítomňuje se a realizuje v životě těch, kdo věří a o to stojí.

Miroslav Verčimák