Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
už jen dva týdny nás dělí od konce liturgického roku a v dnešním evangeliu se otevírá téma, které není předmětem k diskusi, ale je pro nás jako zrcadlo, v němž se máme prohlédnout a uvědomit si závažnost našeho života. Ukazuje nám jednu velkou pravdu, a to, že náš život není naším majetkem, není něčím, co jsme si sami dali, nebo zasloužili. Tudíž budeme muset skládat účty tomu, kdo nám jej dal jako dar a současně úkol. Možná jsme si teoreticky toho vědomi, ale pod vlivem tohoto světa jsme mohli si zvyknout žít takovým způsobem, jako by náš život byl v našem vlastnictví. Tento postoj se v dnešní době tak často objevuje v různých protestech v naší společnosti. V nich se většinou každý dožaduje svých práv, která jsou nejednou na úkor práv jiných. To se však děje i v běžných, každodenních mezilidských vztazích, které jsou poznamenány větším či menším násilím. Když z lidských vztahů vyprchá láska, zbývá už jenom nucení toho druhého, aby vyplňoval zákon. Naše pozemské bytí není náhodným počtem dnů, které máme zde nějak strávit, ale je časem, kde tím, co vybíráme, rozhodujeme o naší budoucnosti. A zde se setkáváme s druhou pravdou. Náš pozemský život není něčím izolovaným a samoúčelným, ale slouží k něčemu. Jinými slovy – má smysl. Liturgický rok, který se chýlí ke konci, klade otázku o smyslu našeho života každému z nás. Také vzpomínka na naše zesnulé v měsíci listopadu a letos i všudypřítomná pandemie zesiluje potřebu této odpovědi – naší osobní odpovědi, protože nikdo nemůže odpovídat v této oblasti za druhého. Ze situací běžného života víme, co se dělá s věcmi, které nemají smysl a jsou zbytečné. Jednoduše se vyhodí. Jak tragická situace nastává, když člověk náhle zjistí, že jediná věc, kterou skutečně má – jeho vlastní život – postrádá smysl.
V dnešním evangeliu se dovídáme o člověku, který se chystal na cesty a svým služebníkům svěřil svůj majetek. Ten člověk v podobenství představuje Boha. Z jeho strany bylo svěření celého svého majetku lidem aktem nepochopitelné důvěry. To, že každému nadělil podle jeho schopností, znamená asi tolik, že to udělal velice osobním způsobem, přiměřeným každému jednotlivci. Nedal nám život, na který bychom nestačili, co by bylo nad naše schopnosti. A protože rozdal celý svůj majetek, ztrácí se skrytý ve svém daru. Tím darem je náš život a abychom jej mohli správně žít, potřebujeme rozpoznat v daru jeho dárce.
Jak nahlížíme na svůj život? Čtení z evangelia nám ukazuje, že ti dva první služebníci viděli v daru štědrost a schopnost přinášet ovoce. Z přirozenosti talentů již vyplývá, že mají přinášet zisk, že mají produkovat. Proto ti dva mohli odpovědět stejně štědrým a plodným způsobem ve svém správcovství. Velice důležitou věcí je u dobrého a věrného správce vidět jednotu mezi darem a požadavkem, který se v něm nachází, protože očekávání ovoce je částí štědrosti. Kdo toto chápe, ten může rozpoznat přirozenost dárce, může poznat Boha, který je bytím samým. Kdo toto nechápe, nevidí Boha ve svém životě a musí si najít náhražku na míru svého rozumu. Ale když je Bůh plodem jeho rozumu, čili je menší než lidský rozum, k čemu mu takový Bůh je, co může od něho očekávat a z čeho ho může zachránit?
Třetí služebník nepochopil jednotu daru a požadavku a viděl ve své existenci jen požadavky a přísnost dárce. Úplně mu unikla štědrost a radost z možnosti svůj život rozvíjet a tím přinášet ovoce. Tím, že měl špatný obraz Boha (spíše jeho karikaturu), život se pro něho nestal darem, ale tíživým břemenem. Tak mu zbývalo už jen jedno, pohřbít ho do země, jako něco mrtvého. Všechno co prožíval – strach a úzkost, vyplývaly z toho, jak užíval ten dar, jak svůj život žil. Pohřbil smysl toho daru a tím se tento dar stal pro něho bezvýznamný, zbytečný. Proto nakonec vmetl tento dar do tváře dárce – zde máš, co je tvoje!
Bůh nám dal dar života, který přesahuje naše představy a plány, ale bez Něho se tento dar stává něčím, co je těžké, bez radosti a bez chuti. To, co dává chuť našemu životu, je láska. Ne ledajaká, ale ta nezištná, kterou nás miluje Bůh, který nás stvořil z lásky a pro lásku. Proto ti, kdo milují Boha, mají zkušenost s tím, „co lidské oko nevidělo, lidské ucho neslyšelo a člověk si nedokázal představit.“ Nežijí v strachu a úzkosti, ale v radostném očekávání a s radostnou perspektivou vyplnění Božích příslibů v jejich životech.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
s blížícím se koncem liturgického roku obracíme svou pozornost na završení dějin a na návrat našeho Spasitele, Ježíše Krista. Završení historie světa není něco, co se nás netýká, protože jsme její součástí. Z tohoto důvodu má člověk počítat i se završením svého života, svých osobních dějin. Slavnost Všech svatých, jakož i památka Všech věrných zemřelých, které jsme slavili minulý týden, nám pomáhají vidět náš život v pravdě a ve skutečnosti, že na zemi nebudeme navěky. Byť máme povinnost starat se o své bezpečí a zdraví, smyslem našeho života nemůže být snaha zůstávat v pozemské existenci za každou cenu. Každé uzdravení či vyváznutí z nebezpečí je jenom odročení chvíle, kdy budeme muset překročit práh věčnosti. Dnešní čtení nám ukazují vážnost našeho života a také fakt, že vůbec není jedno, jak ho žijeme a v jakém stavu a rozpoložení tento práh překročíme.
O naší kondici při branách věčnosti nebude rozhodovat nějaká chvilka nepozornosti, ale celý náš pozemský život. Tím jak žijeme dnes, rozhodujeme, jaká bude naše budoucnost. Proto sv. Pavel ve druhém čtení zdůrazňuje, abychom v sobě udržovali víru bdící. Bez ní bychom byli jako ti, kdo nevědí, proč žijí a jaký má život smysl a neměli bychom tak naději na naší budoucnost. Smrt by před námi roztáhla černou panorámu, jež se jeví jako zničení všeho, co jsme v tomto životě měli, dosáhli, prožili a milovali. Zkušenost vzkříšení není racionální připuštění, že něco takového snad může existovat, ale zkušenost lásky a jednoty s Kristem, který je prvotinou vzkříšených. Naše vzkříšení není pak ničím jiným než účastí na Kristově vzkříšení. Biblická víra neznamená žádný skok do neznáma a jakousi loterii, ale jistotu – setkání s Absolutnem. Proto sv. Pavel ještě za pozemského života mohl mluvit a psát o vzkříšení s takovou jistotou. On patřil Ježíši po svém obrácení už zde na zemi a jeho jedinou touhou bylo být s ním navěky. Pavel nemohl mluvit o svém životě, aniž by mluvil o Kristu, ani nemohl mluvit o Kristu, aniž by mluvil o svém životě.

K dobře prožitému životu potřebujeme moudrost, ale ne tu vyčtenou z knih, ale praktickou, kterou popisuje kniha Moudrosti. Ta křesťanská moudrost spočívá právě ve stálé bdělosti. Boží slovo této knihy nás ujišťuje, že nemusíme moudrost hledat někde daleko, ale že sedí u našich dveří. Jedinou věc, kterou potřebujeme, je otevřít se a vpustit ji dovnitř, do našeho srdce. Bůh v dějinách měl vždycky iniciativu a tak i moudrost se ukazuje jako první. Kdo po ní touží a přijme ji, kdo kvůli ní bdí, brzy bude bez starosti a úzkosti o svůj osud po fyzické smrti. Personifikací této Moudrosti je Ježíš Kristus, který při smrti svého přítele Lazara říká jeho sestře Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, neumře navěky. Věříš tomu?“ Tato otázka platí i pro nás.

V dnešním evangeliu je obraz očekávání Ženicha, který přichází pozdě v noci. Čekat na něho znamená čekat na setkání, které je smyslem našeho života a smyslem dějin. V obraze moudrých a pošetilých panen je vidět, že je moudré a prozíravé bdít i tehdy, když už nastala noc, ale je pošetilé nebýt připraven na tuto hodinu. Náš celý pozemský život směřuje právě k této hodině, kdy Ženich konečně přichází. Ženich je sám Bůh, který se ve svém Synu Ježíši nerozlučně spojil s člověkem. Neznáme den ani hodinu jeho příchodu. Ale když posloucháme a bereme vážně jeho slovo, každý den a každá hodina je krokem k setkání s ním. Moudré panny byly bdělé ve svém životě a poznávaly jeho každodenní navštívení. Pošetilé panny neposlouchaly a nebraly vážně jeho slovo, tudíž ho neočekávaly a nemilovaly. Jejich bytí bylo prázdné, bez lásky, jako nádoba bez oleje. Kdo nesbírá olej, kdo ztratí lásku a touhu po setkání s Ženichem, v kterém je naše budoucností, jeho život už dávno vyhasl. Jeho lhostejnost a vlažnost se vystupňovala do faktu, že přišel příliš pozdě, když brána byla již zavřena. Toto evangelium s popisem selhání nás nemá v úmyslu zastrašit, Bůh nepotřebuje strašit nikoho. Má nás to spíš přivést k obrácení a uvědomění si, že Bůh ve své lásce pro nás už všechno připravil. Na nás záleží, jaká bude naše odpověď.

                                                                                                                                                                       Váš Miroslav Verčimák  

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
na dnešní neděli připadá slavnost Všech svatých. Je to tak důležitá slavnost, že se slaví i v případě, když připadne na neděli, která má za normálních okolností vždy liturgickou přednost. Tato slavnost nám připomíná článek naší víry o společenství svatých, kteří už prožívají svůj život v plném společenství s Bohem. Je to obraz oslavené církve, ke které ta naše současná putující církev směřuje. Když slavíme mši svatou zde na zemi, spojujeme se s neustálou liturgií, odehrávající se v nebeském království, které je naším cílem a skutečným domovem. Krásný obraz této skutečnosti najdeme v dnešním prvním čtení ze Zjevení sv. Jana. Církev má ještě jednou část – církev trpící, očistec, kde naši bratři a sestry procházejí procesem očišťování, aby se mohli plně sjednotit s těmi, kdo už stojí v Boží blízkosti a slávě. Jejich utrpení spočívá v tom, že už vidí svůj cíl (který mi zde na zemi můžeme někdy nevidět), ale z různých důvodů ještě nejsou připraveni, aby do blaženosti věčného života mohli vstoupit. Toto jejich utrpení však není zoufalstvím, poněvadž vědí, že po očištění se jejich touha naplní a oni nakonec vstoupí do společenství svatých.

Fra Angelico – Všichni svatí

Tato slavnost k nám tentokrát přichází v době pandemie a ukazuje nám úplně jinou perspektivu našeho života než tu, kterou nám nabízí tento svět. V čase, kdy jsme odděleni od sebe, abychom nešířili nákazu, slyšíme v dnešním Božím slově o společenství. Kromě přirozeného společenství s druhými lidmi, po kterém toužíme a v době restrikcí je tuto touhu lépe vidět, máme zde společenství, které tvoříme spojeni jednou vírou v Ježíše Krista. Toto společenství je mnohem víc než jen pouhé shromáždění lidí a sv. Pavel jej přirovnává k tělu, k živému organizmu. Proto za normálních okolností slavíme společně bohoslužby, kde je jasně vidět znamení tajemného Těla Ježíše Krista, který je naší Hlavou. Toto shromažďování není samoúčelné, protože ukazuje na společenství, které nás očekává v nebi. To nám dovoluje vidět, a v této době zvlášť, že náš život má smysl a cíl, který nekončí v pozemské existenci. Ve svátosti eucharistie prožíváme už zde jednotu, která není lidským dílem, protože to, co nás spojuje, je Boží Syn. Uprostřed našich starostí a radostí na tomto světě nám může unikat tato skutečnost a můžeme upadnout do postoje, jako by tento pozemský život byl tím jediným, co máme. Jestli by toto byla pravda, tak nám samozřejmě (kromě jiného) i tak malinkatý vir může všechno zničit. Co nám pak zbývá, abychom žili v radosti a pokoji? Jenom doufat, že se brzy najde lék proti tomu viru a tvářit se, že jiné nemoci a nebezpečí, které ohrožují náš život, neexistují.
Nebeské království se společenstvím svatých není opiem lidstva, ani únikem z té křehké skutečnosti jakou pozorujeme ve světě. Je možné, aby se mýlilo tak veliké množství lidí prožívajících tuto víru v průběhu dvou tisíciletí? Vzkříšení z mrtvých a věčný život nemají žádné předpoklady v lidské mysli, filosofii ani vědě. Je to proto, že člověka úplně přesahují. Tak, jako člověk není autorem života, není ani autorem nebeského království a života věčného. Všechny plány a představy člověka padají s jeho fyzickou smrtí. Pak navždy odchází. Kam? To může říct jen ten, který po té, co skutečně zemřel, se vrátil z hřbitova. Ježíš Kristus. On je ten, který jako první udělal přechod ze smrti do života, ze země k nebeskému Otci, a tvrdí, že kdo v Něho věří, má život věčný. Vstup do nebeského království je založen na poslušnosti víry. Svatý Maximilián Kolbe řekl, že poslušnost je jediný způsob, který nás přenáší přes hranice naší malosti. Člověk, který se pohybuje jen ve sféře svých sil a schopností, nemůže vejít tam, kde „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani v lidské mysli se nezrodilo, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují.“
Společenství svatých je společenství lidí, kteří se v svých dějinách setkali s Bohem, autorem jejich života a prožívali Jeho přítomnost ve svém životě. Uvěřili Mu a tím se stali účastníky Jeho svatosti. Přijali skutečnost a pravdu o své hříšnosti a nedostatečnosti a současně o Boží nekonečné a nepochopitelné lásce k nim a celému světu. Pochopili, že jejich dějiny jsou svaté, protože je připravil Bůh. Přijetím Boží lásky v nich nerostla touha po tom, aby měli víc, aby byli slavní a měli moc. Rostla v nich jedině touha být navěky s Ním, poznat a milovat Ho.

A to je život věčný.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,

na naší životní pouti se opět setkáváme s přísnějšími restrikcemi – v porovnání s těmi, které byly v platnosti minulou neděli. Kostely zůstávají pro veřejnost zavřené a náš život se odehrává převážně uvnitř našich domovů. Pro některé mohou být zkušenosti z první vlny pandemie pomocí, pro jiné důvodem k pesimismu a apatii. Teď záleží na tom, kterým směrem se podíváme, kam upřeme svůj zrak v hledání jistoty, o níž bychom se mohli opřít.

V dnešním evangeliu se pojednává o přikázáních, které má věřící člověk dodržovat, aby dosáhl svého cíle. Ten cíl je pro mnohé těžko verbalizovat, a tak na mysl přichází jen to bezprostřední, například aby ta pandemie pominula co nejdřív a pak budeme zase svobodně žít. Ale do jakého života se vrátíme? Kinematografický průmysl nám nabízí různé katastrofické filmy, kterých je kvůli velkému zájmu děsivé množství. Mnoho z nich je tak sofistikovaně udělaných, že vypadají jako skutečnost. Je zajímavé, že člověk ve stavu blahobytu, kdy nemusí řešit větší problémy, má tendenci libovat si v katastrofách. Sedět v pohodlí domova s popkornem v ruce a dívat se na lidi bojující o holý život v nějaké extrémní situaci. Když pak nějaká těžká chvíle nastane, musí „přepnout“ z virtuálního světa do skutečnosti. A to není vůbec snadné a zdaleka ne samozřejmé.

Fakt, že člověk je schopen bavit se sledováním filmů, kde předmětem často kruté zábavy je jeho vlastní živočišný druh, ukazuje vážnou absenci lásky k samému sobě. V začátcích křesťanství bylo pro křesťany jednoznačně zakázáno chodit do amfiteátrů a sledovat utrpení a smrt v boji člověka s jiným člověkem nebo zvířetem. Nebylo myslitelné, aby se člověk v stavu ohrožení života a utrpení mohl stát předmětem zábavy, protože bylo jasné, že to v divácích degraduje jejich vlastní lidství. Nebyl to přehnaný moralismus ani bigotnost, ale hluboká skutečnost, která se dotýká podstaty života člověka a jeho hodnot. Jestliže tomu dnes tak není, nemůžeme se divit nedávné události, kdy větší skupina mládeže nerespektovala nařízení o ochraně proti šíření nákaze, a udělala si mejdan. Na výtku, že tím ubližují i svým nejbližším, hlavně těm patřícím do rizikových skupin, zazněla k zděšení (nejen) lékařů krutá odpověď, že je jim to úplně jedno.

V dnešním evangeliu zazněla otázka, které z přikázání je nejdůležitější. Tuto otázku položil jeden z učitelů zákona, který věděl o všech šest set patnácti přikázáních, které se dělily na větší a menší. V tomto labyrintu se člověk mohl ztratit, když si neudržel podstatu a cíl zákona, který v Novém zákoně našel definici: Vyplněním zákona je láska. Proto. kdo miluje Boha nade vše a svého bližního jako sebe sama, vyplnil zákon a je spasen. Láska k Bohu a bližnímu se nedá oddělit, protože ten, kdo miluje Boha, miluje také jeho stvoření a zvláště stejný živočišný druh, z kterého sám pochází.

Cosimo Rosselli (1439–1507), Kázání na hoře, kol. 1481, Sixtinská kaple, Vatikán.

Může být trochu matoucí, že se láska ukládá jako přikázání, jako kdyby se někdo mohl donutit k lásce. Je potřeba si uvědomit, že přikázání lásky bylo dáno národu, který vděčil za svou existenci jedině Boží lásce. Když byli Izraelité v egyptském otroctví, Bůh jim projevil svou lásku jako ke svým vlastním. Tato zkušenost lásky vyvolala v nich odezvu, opětování lásky. Proto sv. Jan řekne, že nejsme to my, kteří jako první milovali Boha, ale je to Bůh, který měl iniciativu a miloval nás ještě před stvořením světa. A proto ten, kdo nemiluje, ještě nepotkal Boha.

To, co dává hodnotu člověku, není jeho výkon, ani to, co vlastní. Je to Boží láska zjevená v Ježíši Kristu. On se vydal za nás, aby ukázal člověku, jak nás Bůh miluje. V těch, kdo mu uvěří, se rodí zkušenost lásky, která je naplní vděčností za tak velký dar. Láska je vždycky nezasloužená, nedá se koupit, ani vynutit, může se jedině přijmout. Otevřeme svá srdce, abychom naplnění láskou jí mohli šířit dál. Tato doba nepotřebuje nic tak naléhavě jako právě toto.

          Váš Miroslav Verčimák  

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,

Po zhoršení situace pandemie koronaviru se opět dostáváme do situace výjimečného stavu, ve kterém není možné slavit bohoslužby a to kvůli tomu, abychom shromažďováním velkého počtu osob nedali větší šanci šíření se nemoci. S tím máme již zkušenost z jara. Zkušenost se sociálním odstupem a vyhýbáním se druhým lidem, zkušenost s neradostnou dobou izolace. Na rozdíl od tzv. první vlny epidemie, kdy se společnost sjednotila, postavila k věci zodpovědně a nebyl větší problém s dodržováním nařízení, teď je možno pozorovat různé postoje lidí. Kromě pokojného respektování naší dnešní reality a dbání na hygienické předpisy jsou tu nálady od přehnaného strachu a napětí, přes apatii, až po odmítání skutečnosti, že virus zde pořád je, což vyvolává vzpouru proti zavedeným opatřením. Bez ohledu na to, ke které ze zmíněných skupin patříme, všichni se musíme s danou situací vypořádat a musíme dát odpověď praktickou, ne teoretickou.

Do naší dnešní skutečnosti nám zaznívá Boží slovo z nedělní liturgie. Ne slovo lidské, které sice může potěšit a povzbudit, ale stěží změní naše prožívání těžkostí a strachů z nejistoty, ve které žijeme. Je to slovo Boží, které není informací, ale radostnou zvěstí. Tomu, kdo přijme tuto radostnou zvěst s vírou, se otevírá možnost proměny – ne však proměny toho, co je vně nás a na co nemáme vliv, ale je to proměna našeho vnitřního postoje, způsobu, jakým danou situaci chápeme a prožíváme. Často se stává, že člověk chce řešit problémy pouze změnou vnějších okolností, nebo změnou druhých lidí. Ale pak, když vidí, že skutečnost není v jeho moci, prožívá frustraci, která se může rozvinout v depresi, nebo nastupuje hněv a vzpoura. Samozřejmě, že není našim cílem nic nedělat a žít ve fatalizmu, jako bychom byli jenom předmětem, jakousi hračkou v rukou sil tohoto světa. Máme právo, ba dokonce povinnost, udělat co je v našich silách, ale jsou skutečnosti, které my, lidé, jednoduše neřídíme.

Peníz daně (Tizian 1516)

V dnešním evangeliu můžeme pozorovat Ježíše, proti kterému se spikly dva protichůdné tábory – farizejové a herodovci. Jejich cílem nebylo dozvědět se odpověď na svou otázku, ale chytit Ježíše za slovo a obžalovat ho. Plán útoku na pravdu byl dokonalý a zdálo se, že Ježíš nemá žádnou šanci této léčce uniknout. Ať by jeho odpověď zněla ano nebo ne, bylo by to stejně svědčilo proti němu. Na politické úrovni nebyla pro tento dotaz žádná třetí možnost, žádná zadní dvířka. Ale farizejové ani herodovci si neuvědomovali, že kdo klade Ježíšovi otázku, riskuje, že se mu řekne víc, než chtěl vědět. Ježíš se nedal vtáhnout do úrovně politické, ale mluví na hlubší úrovni – existenciální. On, ví kdo je (člověk to mnohokrát neví), proto má vždycky před očima svého Otce, který ho poslal na tento svět. Začátek jeho odpovědi byl, že požádal o stříbrnou minci, na které byl obraz a nápis císaře. V té době moc panovníka sahala až tam, kde se platilo jeho penězi. Byla to omezená moc, podřízená moci Boží. Z dnešního prvního čtení je zřejmé, že král Kýros, byť byl pohanem, jednal podle Božího plánu  (k návratu Izraelitů do zaslíbené země). Ježíš uznává autoritu Piláta dát ho ukřižovat, ale jenom jako autoritu, která byla Pilátovi dána od Boha. Pilát také jednal v souladu s Božím plánem, aniž by si toho byl vědom. „Dejte co je Boží, Bohu,“ říká Ježíš. Co je Boží? Všechno. Především člověk, který byl stvořen na obraz Boží, ne císařův. Ježíšova misie spočívala v tom, aby Bůh dostal všechno, co je jeho a za to zaplatil krvavou daň.

Dnešní čtení nám ukazují důležitou věc, že je to Bůh, kdo řídí dějiny světa i dějiny našeho života. A to i tehdy, kdy se nám může zdát, že v určitých situacích přítomen není. Pro věřící by neměla být hlavní otázka to, jak dlouho pandemie potrvá, jaké jsou prognózy a predikce, kolik bude nakažených a tak dále. Hlavní otázka je, jestli skutečně mám ve svém životě vztah s Bohem, autorem života, a jestli toužím a počítám s vyplněním jeho příslibu, kterým je život věčný. To není únik do náboženství, ale skrze víru setkání s jedinou jistotou – Boží láskou k člověku zjevenou v Ježíši Kristu.

Váš Miroslav Verčimák