Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
s blížícím se koncem liturgického roku obracíme svou pozornost na završení dějin a na návrat našeho Spasitele, Ježíše Krista. Završení historie světa není něco, co se nás netýká, protože jsme její součástí. Z tohoto důvodu má člověk počítat i se završením svého života, svých osobních dějin. Slavnost Všech svatých, jakož i památka Všech věrných zemřelých, které jsme slavili minulý týden, nám pomáhají vidět náš život v pravdě a ve skutečnosti, že na zemi nebudeme navěky. Byť máme povinnost starat se o své bezpečí a zdraví, smyslem našeho života nemůže být snaha zůstávat v pozemské existenci za každou cenu. Každé uzdravení či vyváznutí z nebezpečí je jenom odročení chvíle, kdy budeme muset překročit práh věčnosti. Dnešní čtení nám ukazují vážnost našeho života a také fakt, že vůbec není jedno, jak ho žijeme a v jakém stavu a rozpoložení tento práh překročíme.
O naší kondici při branách věčnosti nebude rozhodovat nějaká chvilka nepozornosti, ale celý náš pozemský život. Tím jak žijeme dnes, rozhodujeme, jaká bude naše budoucnost. Proto sv. Pavel ve druhém čtení zdůrazňuje, abychom v sobě udržovali víru bdící. Bez ní bychom byli jako ti, kdo nevědí, proč žijí a jaký má život smysl a neměli bychom tak naději na naší budoucnost. Smrt by před námi roztáhla černou panorámu, jež se jeví jako zničení všeho, co jsme v tomto životě měli, dosáhli, prožili a milovali. Zkušenost vzkříšení není racionální připuštění, že něco takového snad může existovat, ale zkušenost lásky a jednoty s Kristem, který je prvotinou vzkříšených. Naše vzkříšení není pak ničím jiným než účastí na Kristově vzkříšení. Biblická víra neznamená žádný skok do neznáma a jakousi loterii, ale jistotu – setkání s Absolutnem. Proto sv. Pavel ještě za pozemského života mohl mluvit a psát o vzkříšení s takovou jistotou. On patřil Ježíši po svém obrácení už zde na zemi a jeho jedinou touhou bylo být s ním navěky. Pavel nemohl mluvit o svém životě, aniž by mluvil o Kristu, ani nemohl mluvit o Kristu, aniž by mluvil o svém životě.

K dobře prožitému životu potřebujeme moudrost, ale ne tu vyčtenou z knih, ale praktickou, kterou popisuje kniha Moudrosti. Ta křesťanská moudrost spočívá právě ve stálé bdělosti. Boží slovo této knihy nás ujišťuje, že nemusíme moudrost hledat někde daleko, ale že sedí u našich dveří. Jedinou věc, kterou potřebujeme, je otevřít se a vpustit ji dovnitř, do našeho srdce. Bůh v dějinách měl vždycky iniciativu a tak i moudrost se ukazuje jako první. Kdo po ní touží a přijme ji, kdo kvůli ní bdí, brzy bude bez starosti a úzkosti o svůj osud po fyzické smrti. Personifikací této Moudrosti je Ježíš Kristus, který při smrti svého přítele Lazara říká jeho sestře Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, neumře navěky. Věříš tomu?“ Tato otázka platí i pro nás.

V dnešním evangeliu je obraz očekávání Ženicha, který přichází pozdě v noci. Čekat na něho znamená čekat na setkání, které je smyslem našeho života a smyslem dějin. V obraze moudrých a pošetilých panen je vidět, že je moudré a prozíravé bdít i tehdy, když už nastala noc, ale je pošetilé nebýt připraven na tuto hodinu. Náš celý pozemský život směřuje právě k této hodině, kdy Ženich konečně přichází. Ženich je sám Bůh, který se ve svém Synu Ježíši nerozlučně spojil s člověkem. Neznáme den ani hodinu jeho příchodu. Ale když posloucháme a bereme vážně jeho slovo, každý den a každá hodina je krokem k setkání s ním. Moudré panny byly bdělé ve svém životě a poznávaly jeho každodenní navštívení. Pošetilé panny neposlouchaly a nebraly vážně jeho slovo, tudíž ho neočekávaly a nemilovaly. Jejich bytí bylo prázdné, bez lásky, jako nádoba bez oleje. Kdo nesbírá olej, kdo ztratí lásku a touhu po setkání s Ženichem, v kterém je naše budoucností, jeho život už dávno vyhasl. Jeho lhostejnost a vlažnost se vystupňovala do faktu, že přišel příliš pozdě, když brána byla již zavřena. Toto evangelium s popisem selhání nás nemá v úmyslu zastrašit, Bůh nepotřebuje strašit nikoho. Má nás to spíš přivést k obrácení a uvědomění si, že Bůh ve své lásce pro nás už všechno připravil. Na nás záleží, jaká bude naše odpověď.

                                                                                                                                                                       Váš Miroslav Verčimák  

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
na dnešní neděli připadá slavnost Všech svatých. Je to tak důležitá slavnost, že se slaví i v případě, když připadne na neděli, která má za normálních okolností vždy liturgickou přednost. Tato slavnost nám připomíná článek naší víry o společenství svatých, kteří už prožívají svůj život v plném společenství s Bohem. Je to obraz oslavené církve, ke které ta naše současná putující církev směřuje. Když slavíme mši svatou zde na zemi, spojujeme se s neustálou liturgií, odehrávající se v nebeském království, které je naším cílem a skutečným domovem. Krásný obraz této skutečnosti najdeme v dnešním prvním čtení ze Zjevení sv. Jana. Církev má ještě jednou část – církev trpící, očistec, kde naši bratři a sestry procházejí procesem očišťování, aby se mohli plně sjednotit s těmi, kdo už stojí v Boží blízkosti a slávě. Jejich utrpení spočívá v tom, že už vidí svůj cíl (který mi zde na zemi můžeme někdy nevidět), ale z různých důvodů ještě nejsou připraveni, aby do blaženosti věčného života mohli vstoupit. Toto jejich utrpení však není zoufalstvím, poněvadž vědí, že po očištění se jejich touha naplní a oni nakonec vstoupí do společenství svatých.

Fra Angelico – Všichni svatí

Tato slavnost k nám tentokrát přichází v době pandemie a ukazuje nám úplně jinou perspektivu našeho života než tu, kterou nám nabízí tento svět. V čase, kdy jsme odděleni od sebe, abychom nešířili nákazu, slyšíme v dnešním Božím slově o společenství. Kromě přirozeného společenství s druhými lidmi, po kterém toužíme a v době restrikcí je tuto touhu lépe vidět, máme zde společenství, které tvoříme spojeni jednou vírou v Ježíše Krista. Toto společenství je mnohem víc než jen pouhé shromáždění lidí a sv. Pavel jej přirovnává k tělu, k živému organizmu. Proto za normálních okolností slavíme společně bohoslužby, kde je jasně vidět znamení tajemného Těla Ježíše Krista, který je naší Hlavou. Toto shromažďování není samoúčelné, protože ukazuje na společenství, které nás očekává v nebi. To nám dovoluje vidět, a v této době zvlášť, že náš život má smysl a cíl, který nekončí v pozemské existenci. Ve svátosti eucharistie prožíváme už zde jednotu, která není lidským dílem, protože to, co nás spojuje, je Boží Syn. Uprostřed našich starostí a radostí na tomto světě nám může unikat tato skutečnost a můžeme upadnout do postoje, jako by tento pozemský život byl tím jediným, co máme. Jestli by toto byla pravda, tak nám samozřejmě (kromě jiného) i tak malinkatý vir může všechno zničit. Co nám pak zbývá, abychom žili v radosti a pokoji? Jenom doufat, že se brzy najde lék proti tomu viru a tvářit se, že jiné nemoci a nebezpečí, které ohrožují náš život, neexistují.
Nebeské království se společenstvím svatých není opiem lidstva, ani únikem z té křehké skutečnosti jakou pozorujeme ve světě. Je možné, aby se mýlilo tak veliké množství lidí prožívajících tuto víru v průběhu dvou tisíciletí? Vzkříšení z mrtvých a věčný život nemají žádné předpoklady v lidské mysli, filosofii ani vědě. Je to proto, že člověka úplně přesahují. Tak, jako člověk není autorem života, není ani autorem nebeského království a života věčného. Všechny plány a představy člověka padají s jeho fyzickou smrtí. Pak navždy odchází. Kam? To může říct jen ten, který po té, co skutečně zemřel, se vrátil z hřbitova. Ježíš Kristus. On je ten, který jako první udělal přechod ze smrti do života, ze země k nebeskému Otci, a tvrdí, že kdo v Něho věří, má život věčný. Vstup do nebeského království je založen na poslušnosti víry. Svatý Maximilián Kolbe řekl, že poslušnost je jediný způsob, který nás přenáší přes hranice naší malosti. Člověk, který se pohybuje jen ve sféře svých sil a schopností, nemůže vejít tam, kde „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani v lidské mysli se nezrodilo, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují.“
Společenství svatých je společenství lidí, kteří se v svých dějinách setkali s Bohem, autorem jejich života a prožívali Jeho přítomnost ve svém životě. Uvěřili Mu a tím se stali účastníky Jeho svatosti. Přijali skutečnost a pravdu o své hříšnosti a nedostatečnosti a současně o Boží nekonečné a nepochopitelné lásce k nim a celému světu. Pochopili, že jejich dějiny jsou svaté, protože je připravil Bůh. Přijetím Boží lásky v nich nerostla touha po tom, aby měli víc, aby byli slavní a měli moc. Rostla v nich jedině touha být navěky s Ním, poznat a milovat Ho.

A to je život věčný.

Váš Miroslav Verčimák