Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,

Po zhoršení situace pandemie koronaviru se opět dostáváme do situace výjimečného stavu, ve kterém není možné slavit bohoslužby a to kvůli tomu, abychom shromažďováním velkého počtu osob nedali větší šanci šíření se nemoci. S tím máme již zkušenost z jara. Zkušenost se sociálním odstupem a vyhýbáním se druhým lidem, zkušenost s neradostnou dobou izolace. Na rozdíl od tzv. první vlny epidemie, kdy se společnost sjednotila, postavila k věci zodpovědně a nebyl větší problém s dodržováním nařízení, teď je možno pozorovat různé postoje lidí. Kromě pokojného respektování naší dnešní reality a dbání na hygienické předpisy jsou tu nálady od přehnaného strachu a napětí, přes apatii, až po odmítání skutečnosti, že virus zde pořád je, což vyvolává vzpouru proti zavedeným opatřením. Bez ohledu na to, ke které ze zmíněných skupin patříme, všichni se musíme s danou situací vypořádat a musíme dát odpověď praktickou, ne teoretickou.

Do naší dnešní skutečnosti nám zaznívá Boží slovo z nedělní liturgie. Ne slovo lidské, které sice může potěšit a povzbudit, ale stěží změní naše prožívání těžkostí a strachů z nejistoty, ve které žijeme. Je to slovo Boží, které není informací, ale radostnou zvěstí. Tomu, kdo přijme tuto radostnou zvěst s vírou, se otevírá možnost proměny – ne však proměny toho, co je vně nás a na co nemáme vliv, ale je to proměna našeho vnitřního postoje, způsobu, jakým danou situaci chápeme a prožíváme. Často se stává, že člověk chce řešit problémy pouze změnou vnějších okolností, nebo změnou druhých lidí. Ale pak, když vidí, že skutečnost není v jeho moci, prožívá frustraci, která se může rozvinout v depresi, nebo nastupuje hněv a vzpoura. Samozřejmě, že není našim cílem nic nedělat a žít ve fatalizmu, jako bychom byli jenom předmětem, jakousi hračkou v rukou sil tohoto světa. Máme právo, ba dokonce povinnost, udělat co je v našich silách, ale jsou skutečnosti, které my, lidé, jednoduše neřídíme.

Peníz daně (Tizian 1516)

V dnešním evangeliu můžeme pozorovat Ježíše, proti kterému se spikly dva protichůdné tábory – farizejové a herodovci. Jejich cílem nebylo dozvědět se odpověď na svou otázku, ale chytit Ježíše za slovo a obžalovat ho. Plán útoku na pravdu byl dokonalý a zdálo se, že Ježíš nemá žádnou šanci této léčce uniknout. Ať by jeho odpověď zněla ano nebo ne, bylo by to stejně svědčilo proti němu. Na politické úrovni nebyla pro tento dotaz žádná třetí možnost, žádná zadní dvířka. Ale farizejové ani herodovci si neuvědomovali, že kdo klade Ježíšovi otázku, riskuje, že se mu řekne víc, než chtěl vědět. Ježíš se nedal vtáhnout do úrovně politické, ale mluví na hlubší úrovni – existenciální. On, ví kdo je (člověk to mnohokrát neví), proto má vždycky před očima svého Otce, který ho poslal na tento svět. Začátek jeho odpovědi byl, že požádal o stříbrnou minci, na které byl obraz a nápis císaře. V té době moc panovníka sahala až tam, kde se platilo jeho penězi. Byla to omezená moc, podřízená moci Boží. Z dnešního prvního čtení je zřejmé, že král Kýros, byť byl pohanem, jednal podle Božího plánu  (k návratu Izraelitů do zaslíbené země). Ježíš uznává autoritu Piláta dát ho ukřižovat, ale jenom jako autoritu, která byla Pilátovi dána od Boha. Pilát také jednal v souladu s Božím plánem, aniž by si toho byl vědom. „Dejte co je Boží, Bohu,“ říká Ježíš. Co je Boží? Všechno. Především člověk, který byl stvořen na obraz Boží, ne císařův. Ježíšova misie spočívala v tom, aby Bůh dostal všechno, co je jeho a za to zaplatil krvavou daň.

Dnešní čtení nám ukazují důležitou věc, že je to Bůh, kdo řídí dějiny světa i dějiny našeho života. A to i tehdy, kdy se nám může zdát, že v určitých situacích přítomen není. Pro věřící by neměla být hlavní otázka to, jak dlouho pandemie potrvá, jaké jsou prognózy a predikce, kolik bude nakažených a tak dále. Hlavní otázka je, jestli skutečně mám ve svém životě vztah s Bohem, autorem života, a jestli toužím a počítám s vyplněním jeho příslibu, kterým je život věčný. To není únik do náboženství, ale skrze víru setkání s jedinou jistotou – Boží láskou k člověku zjevenou v Ježíši Kristu.

Váš Miroslav Verčimák