Liturgické texty.

Příklad Nazareta

Nazaretský dům je školou, v níž začínáme rozpoznávat Kristův život: je tudíž školou evangelia. Zde se totiž nejprve učíme dívat, poslouchat, rozjímat a do hloubky pronikat, jaká vznešená a tajemná síla je ukryta v tom velmi prostém, velmi pokorném a velmi krásném zjevení Božího Syna. Snad se ho ponenáhlu učíme i napodobovat.
Zde si vskutku osvojíme způsob a cestu, jak snadno poznat, kdo je Kristus. Zde obzvláště chápeme, jak mnoho je třeba si všímat toho, co nějak souvisí s jeho pobytem mezi námi a jakoby jej vymezuje: jsou to místa, doba, zvyky, řeč, posvátné obřady a konečně všechno, čeho Ježíš použil k tomu, aby se stal světu zjevným. Zde všechno mluví, všechno něco znamená.
Zde zajisté, v této škole, chápeme, proč je třeba zachovávat duchovní kázeň, přeje-li si někdo řídit se učením evangelia a stát se Kristovým žákem.
Jak rádi bychom se chtěli vrátit ke svému nejútlejšímu dětství a znovu se svěřit této pokorné a zároveň vznešené nazaretské škole! Jak mocná je naše touha moci obnovit v blízkosti Marie své snažení o pravou životní moudrost a o získání schopnosti chápat božské pravdy!

Nazaret

Avšak usedli jsme tu jenom jako poutníci a jsme nuceni vzdát se své touhy pokračovat v tomto domě v nikdy neukončeném vzdělávání se v poznání evangelia. Přece však neodejdeme, aniž bychom si ve spěchu a jakoby pokradmu odnesli z nazaretského obydlí nějaké stručné napomenutí.
Především učí tento dům mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povykování a vřava. Ach, ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů; nauč nás, nakolik je potřebná a platná příprava, učení, meditace, vlastní vnitřní řád života a modlitba, jíž v skrytu přihlíží samotný Bůh.1
Mimoto tu poznáváme způsob domácího života. Nazaret nám zajisté může ukázat, co je to rodina, co znamená její společenství v lásce; jak závažná a skvělá je její krása, jak posvátná a neporušitelná je její podstata; může nám ukázat, jak vzácná je v rodině výchova, již nelze ničím jiným nahradit; může nás poučit o tom, jaké je vlastní poslání rodiny ve společenském řádu.
Posléze tu poznáváme kázeň při práci. Ty nazaretské sídlo, domove tesařova Syna, zde nejspíše si přejeme pochopit a oslavit sice přísný, leč spásu přinášející zákon lidské práce; obnovit tu důstojnost práce takovým způsobem, aby ji pociťovali všichni; pod touto střechou si přejeme připomenout, že práce nemůže být sama sobě cílem, nýbrž že svou svobodu a své výsadní postavení získává nejen vzhledem k hospodářským zřetelům, ale i vzhledem k tomu, čím je sama vedena ke svému skvělému cíli. Zde chceme konečně zvěstovat spásu dělníkům na celém světě a ukázat jim veliký vzor, našeho Pána Ježíše Krista, božského bratra, který se staví za všechny jejich spravedlivé požadavky.

Z promluvy svatého papeže Pavla VI. při pouti do Svaté země (Allocutio habita Nazareth 5.1.1964)

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Po netradiční době adventní k nám teď přicházejí netradiční Vánoce. Doba pandemická nám celkem úspěšně bortí naše představy o tom, jak vánoční svátky mají vypadat a jak by to správně mělo být. V této nelehké době stojíme před rozhodnutím, jak se s tím vším vypořádat, jak si nedat ukrást Vánoce a co dělat pro to, abychom je prožili v pokoji a radosti. Od čeho záleží náš pokoj a radost?
Na první pohled by se zdálo, že to závisí od vnějších věcí, na které jsme si zvykli a které k tomu patří, jako je domácí pohoda s vánočním stromečkem, dobrým jídlem a dárky pro naše nejbližší, návštěva kostela na půlnoční nebo na Boží hod vánoční a jedinečná atmosféra, která se nachází v našich domácnostech i za jejími okny. Tyto hezké a dobré věci nám mají pomoci setkat se s Ježíšem a vpustit ho do našeho života, ale samy o sobě nemohou být cílem. Když se nám, navzdory našemu úsilí, nepovede uskutečnit tyto svátky podle našich představ, může nám to dát větší šanci k setkání se Slovem, které se stalo tělem. Naše pozornost se může lépe zaměřit na Toho, kvůli komu se tyto svátky slaví. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, abychom viděli, že svět si v oslavě svátků, kterým ještě stále říká „Vánoce”, vůbec nevšímá toho malého Dítěte, ale nahradil jej zvláštní postavičkou v červené čepici. Jestli by byl smysl Vánoc jenom v tom, abychom si užili nějaký čas v pohodě a zábavě, pak by to někomu mohlo i stačit. Křesťan si však nemůže dovolit takto zploštit druhý největší svátek, který se svým významem přímo dotýká jeho života.

V mohutném prologu z Janova evangelia na nás sálá úplně jiná skutečnost a před námi se otevírá definitivní plnost božského plánu spásy člověka. Jak říká známy teolog Hans Urs von Balthasar: „ Vánoce nejsou jenom událostí v dějinách, ale spíše invazí věčnosti do naší dočasnosti.“ Ano, v tom malém Dítěti, ve kterém se Slovo stalo tělem, se prolomila věčnost do našeho času. Když mluvíme o slově, tak je potřebné si uvědomit, že v biblickém jazyce tento termín neoznačuje to, co pod tím naše kultura většinou rozumí – vyřčenou myšlenku, ideu. Boží Slovo znamená Boží kreativní moc, událost. Proto i křesťanství, kterého začátkem je příchod Božího Syna na svět, není žádná ideologie, ale událost, kterou teď slavíme.
Skrze příchod Ježíše na svět nastala zásadní proměna. Naše bídná životní situace se změnila na svátek, poněvadž „všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ Když si toto do důsledků uvědomíme, pak úžasná proměna z otroka hříchu na Boží dítě nemůže v nás vyvolávat nic jiného, než obrovskou radost a jásot. Teď jsme totiž svobodní a můžeme milovat druhého člověka láskou, kterou nás miluje Bůh. Můžeme teď dělat to, čeho jsme jako otroci nebyli ze strachu před smrti schopni. Tato skutečnost je zde pořád a není chvilky, kdy by zmizela. Ale my, zapomínající lidé, potřebujeme slavit tyto svátky Vánoc, abychom si připomněli příchod Božího Syna do naší historie a jeho tajemnou přítomnost mezi námi.
O těchto svátcích, kdy slavíme narození Ježíše Krista, slavíme také naše narozeniny pro nebe. Narodili jsme se znovu ve svém křtu a tím se stala naše proměna uvnitř nás, v našem životě, v našem srdci. Proto pokoj a radost nezáleží tak od vnější situace, ale z uvědomění si, že nám byl dán život věčný. Protože je to v podstatě účast na životě Věčného, tento život nám nikdo a nic nemůže vzít, dokonce ani naše fyzická smrt, které jednou každý z nás bude čelit. Jak se neradovat, jak nežít v pokoji, když ten největší problém lidstva byl už vyřešen. Všechno se to začalo příchodem malého Dítěte na svět, které pak vyplnilo misii danou mu od jejího Otce. Ukázalo nám, že Bůh miluje člověka nezištnou, bezpodmínečnou láskou a připravil mu místo ve svém království.
Dovolte, abych o těchto Vánocích popřál Vám, Vašim rodinám a blízkým milostiplné, pokojné a radostné slavení svátků, aby se ve Vašich srdcích narodil Ježíš Kristus, kterého přítomnost ve Vašem životě bude zárukou vyplnění se všech jeho příslibů.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
S končícím se adventním obdobím nás opět překvapil rychle rostoucí počet nakažených a přechod na vyšší čili čtvrtý stupeň PES, což v praxi znamená větší omezení ve veřejném životě. Dotklo se to i naší farnosti a z toho důvodu se opět ozývám formou promluvy ke čtvrté adventní neděli. Jak důležité je držet se Božího slova, které je „duch a život,“ aby nám pomohlo ve snaze nedát si ukrást blížící se vánoční svátky. Tato nelehká doba vyvolává v lidech pocit nejistoty a omezení, co přispívá k růstu napětí a nervozity. V této atmosféře může dojít k tomu, že po svátcích si uvědomíme, že jen prošly kolem nás, místo toho, aby nás obohatily. Odkud můžeme čerpat pokoj a jistotu v této nejisté době, oč se máme opřít a kterým směrem jít? Tyto zdaleka ne jen teoretické otázky očekávají naší odpověď.
Jedinou jistotou, jak říkali otcové pouště, je „milovat Ježíše Krista, všechno ostatní je marnost.“ Tato jednoduchá věta obsahuje hlubokou pravdu, která jde ke kořenům naší existence, za kterou vděčíme jenom Boží lásce, která se plně zjevila v Ježíši Kristu, Božím Synu. Jak z praktického života víme, láska je věcí vztahu, a proto jenom v našem vztahu s Bohem můžeme tuto lásku prožívat. V tomto životodárném vztahu nám nemůže nikdo a nic zabránit, o čemž svědčilo tolik svědků v dějinách, u nichž můžeme vidět konkrétní sílu lásky k Bohu. Počínaje prvotní Církví, kde mezi mučedníky, kromě jiných, byly i mladé dívky, jako sv. Anežka Římská, sv. Agáta, sv. Lucie a mnoho dalších, a konče mučedníky z vězení, gulagů a koncentračních táborů bývalého totalitárního zřízení. Oni, byť ve vězení, byli po vzoru sv. Pavla skutečně svobodní lidé, protože znali Ježíše Krista, měli s ním hluboký vztah a věděli, kam směřuje jejich život. Zde je jasně vidět, že nestačí jenom věřit v to, že Ježíš existuje, ale především uvěřit v jeho nezištnou lásku k nám, která nezná hranic.
Víme, že láska se nedá „nařídit“ – ona buď je, nebo není. Odkud můžeme získat lásku k Bohu? Odpověď na to nám dává dnešní první čtení, ve kterém se král David rozhodl postavit Bohu dům. Na tento, na první pohled, dobrý a šlechetný úmysl Bůh reaguje výčitkou a také příslibem. Bůh připomíná králi jeho dějiny, ve kterých udělal z něho, mladičkého pastýře, velkého krále. Připomíná mu to, aby si uvědomil, že je to vždycky Bůh, který nás miluje jako první a určitě si přeje, abychom na tuto lásku odpověděli naší láskou. Na příkladu krále Davida vidíme, že i my můžeme na to zapomínat, nebo nevidět Boží lásku v našem životě. Tehdy se buď od Boha odvracíme, nebo se tváříme, že my můžeme Bohu něco dát. Je to Bůh, kdo nám dává všechno včetně našeho bytí a on slibuje Davidovi, že mu postaví dům, dynastii, z které vzejde Mesiáš. Doba adventní, zvláště její první část (do 16. prosince), slouží právě k tomuto účelu, prohlížet si svůj život a vidět v něm Boží působení.

Zvěstování – Leonardo da Vinci (1472–1475)

V dnešním evangeliu vidíme, jak láska k Bohu přivádí člověka k poslušnosti víry, aby přijal slovo dobré zvěsti do svého života (nejen rozumem), jak to vidíme u Panny Marie. Co působí ta poslušnost z lásky? To, že se v nás rodí nový život, Boží život. Tehdy se stáváme chrámem, v kterém bydlí Bůh. Ta Boží přítomnost v našem životě není věcí nějaké izolované chvilky v našem životě, jako by to všechno předtím nemělo smyslu. U Panny Marie, která se stává Božím chrámem par excellence, se to také neděje až ve chvílí Zvěstování, ale s počátkem jejího bytí.
Život každého z nás má velikou cenu v Božích očích a my se v něm můžeme stát živým kamenem, abychom tvořili chrám postavený na „nárožním kvádru“, kterým je Kristus. Proto si v době adventní připomínáme, že potřebujeme, aby se v nás Ježíš narodil, aby náš život patřil jemu. Pak můžeme společně tvořit Církev, tajemné Kristovo Tělo, a Maria se stává naší matkou. Ona, která je Matkou Ježíšova fyzického těla, tak je i Matkou Církve. Náš život nebyl stvořen pro maličkosti a banality, ale pro věčnost, pro vztah lásky s naším Stvořitelem a proto vstupme do nadcházejících svátku Božího narození s důvěrou, že Pán opravdu přijde a to, co v nás započal, úspěšně dokončí.

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry!
Dnešní první adventní nedělí vstupujeme do nového liturgického roku a dostali jsme pozvánku ukončit to staré a začít nové. To, co jsme prožili, je již za námi a už nám nepatří. A na druhé straně budoucnost ještě není naše. Na naší životní cestě je však důležité dívat se do budoucnosti – je důležité mít před očima cíl. Bez soustředění se na cíl nemůžeme mít jasný směr a jsme v ohrožení, že zabloudíme a zůstaneme trčet v statickém způsobu života. Řidiči dopravních prostředků dobře vědí, že při řízení se musí soustředit na to, kam silnice vede, ne na konec kapoty svého automobilu. Když se to nerespektuje, tak brzo začne ježdění od jednoho kraje silnice k druhému a tak může dojít k setkání s protijedoucím autem, nebo přistání v příkopu.
Nový liturgický rok vždy začíná adventním obdobím, které je přípravou k našemu osobnímu setkání s přicházejícím Ježíšem Kristem. Není jedno, co s tím časem uděláme a jak jej využijeme, protože ten čas se už nevrátí. Dobré prožití tohoto období nám může překazit smýšlení, že jsme v našem životě už prošli tolika adventními obdobími, a teď to bude určitě to samé. Výsledek – nebudeme nic očekávat. Nejednou totiž přenášíme naší zkušenost z minulosti na budoucnost, co způsobuje iluzi, že už víme, co a jak bude a tím se stává možnost změny mizivá. Vyjít z tohoto začarovaného kruhu nám pomáhá hlavní téma adventu – očekávání v bdění.
Co máme očekávat? Vyplnění příslibů, které nám Pán dal a které se plně uskuteční s jeho druhým příchodem. To nejsou žádné maličkosti, ale kvůli maličkostem na ně můžeme zapomenout. Není vůbec těžké se zamotat do houšti problémů a starostí o náš každodenní život. Hektické životní tempo a všudypřítomný hluk překáží v uvědomění si, co nám Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království s jeho spravedlností a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Pak už nezůstává nic jiného – jen honění se za tím, co nám mělo být přidáno, a na hledání Božího království, čili toho podstatného v našem životě, nezbývá čas ani energie. Hledat toto království znamená vnímat ho mezi námi a uvědomovat si, že jsme se křtem stali jeho součástí. To je nutná podmínka k tomu, abychom jej mohli budovat, což je základním úkolem křesťana. Budování tohoto království není nějaký úkol navíc, ale je to způsob našeho každodenního života. Od toho, jak žijeme, závisí, co přinášíme do tohoto světa a naší společnosti.
Očekávání tedy není časem nečinnosti, civěním do prázdna, ale skutečným životem žitým v každodennosti. Spánek je obrazem útěku ze skutečnosti, kterou člověk nemůže přijmout a odcizuje se. Lidé, prožívající svůj život v neustálém hledání zábavy, příjemností a požitku, utíkají před otázkou po smyslu svého života a tím ve skutečnosti nežijí. Tak, jako spící člověk není vědom, co se kolem něho děje, tak ani člověk v jakékoli formě odcizení neví, oč jde a co se děje v jeho životě. Není tam žádný cíl a tak se jeho existence mění v nesmyslné putování k nesmyslnému konci. Na první pohled se zdá, že všechno jaksi plyne a náhle (uprostřed radovánek) přichází konec.
Adventní období je jedno velké volání, abychom se nenechali vtáhnout do spánku světa. Abychom nežili ve tmě a nenechali si vzít cíl naší životní poutě. Při budování Božího království se na nás Bůh nedívá shůry, ale aktivně pracuje s námi, dává nám sílu především ve chvílích nejistoty a únavy. On přichází v událostech našeho života, navštěvuje nás a povzbuzuje nás na cestě domů. Ano, ještě nejsme doma, ještě nejsme v cíli. To, co nás čeká, není jakási vylepšená verze naší nynější existence, kterou žijeme uprostřed ještě neustále přítomného hříchu a zla. Očekáváme novou zemi a nové nebe. Něco, co nelze lidsky naplánovat, ani si představit. Od prvního příchodu Krista se začal ten poslední čas a v Církvi dostáváme skrze Boží slovo a svátosti předchuť toho, co nás čeká. Bez této pomoci se nám Boží království zdá být jenom teorií a pozemskou existenci považujeme za jedinou realitu. V této situaci je těžké něco dělat, protože chybí motivace. Advent nám chce a může tuto motivaci obnovit.

Váš Miroslav Verčimák

Váš Miroslav Verčimák

   Liturgické texty.

Drazí farníci, milí bratři a sestry,
dnešní neděle je časem pro slavení velkého svátku, kde Ježíš Kristus, náš Pán, vystupuje jako Král celého světa. Fakt, že touto slavností se završuje liturgický rok, nám ukazuje perspektivu ukončení cyklů času v našem životě a jednou i vstoupení do toho definitivního stavu – do Božího věčného „teď.“ Minulou neděli jsme sledovali, jak ti dva první služebníci, dobří a věrní, vstoupili do radosti svého Pána. Existuje radost, která převyšuje všechny naše očekávání a představy. Radost, která prosakuje celou bytost a není v ní ani náznak smutku. Může se nám to zdát jako něco neskutečného, protože v tomto pozemském životě máme zkušenost s tím, že ten příjemný a hřejivý pocit radosti je tak křehký a snadno pomine. Tím, že ta věčná radost je tak velká, jasně ukazuje, že není něčím, co jsme vytvořili sami svými silami. Je darem, který se nám nabízí a naším úkolem je přijmout ho. Jediným způsobem, jak této radosti můžeme dosáhnout, je do ní vstoupit. Na první pohled by se zdálo, že snad nemůže existovat člověk, který by do takové radosti vstoupit nechtěl. Ale tak, jako většina věcí v evangeliu, ani tato není vůbec samozřejmostí.
Dnešní evangelium přichází s velkolepým popisem posledního Kristova soudu a následného vstoupení nebo nevstoupení jednotlivců do jeho království. Skutečnost tohoto království je mnohem větší, než to, co si pod tímto termínem můžeme představovat. Je to absolutní prvenství Krista v celém stvoření. Všechno bylo skrze něho stvořeno a v něm má své trvání. On je sílou působící ve všem a jako Boží Syn je středobodem, můžeme říct srdcem, celé stvořené skutečnosti. Když se však podíváme do evangelií, nemůžeme si nevšimnout, že tento Král nebyl přijímán všemi, ba pro mnohé nebyl vůbec přijatelný. Proto Ježíš říká: „Blahoslavení, kdo se nade mnou nepohorší.“ Pohled na Krále zbičovaného a s trnovou korunou na hlavě, jak stojí spoutaný před zástupcem lidské moci, mnohé odradil. Proto před slavením Paschy si lidé přejí, aby jim Pilát propustil Barabáše, člověka bojujícího násilím za osvobození Izraele, a ne Ježíše Krista. Toužili totiž po králi, jakého pod tímto výrazem často a většinou rozumíme – po mocném vladaři, tvrdým a nekompromisním v jednání (samozřejmě, vždy jen vůči těm druhým). Toužili po majestátu, před kterým všechno padá v úctě na tvář. Ježíš se určitě mohl hned při svém prvním příchodu zjevit ve své slávě, ale tehdy bychom neměli na vybranou a ze strachu bychom ho museli přijmout. Také nesmíme zapomínat, že v Písmu je jasně napsáno, že nikdo nemůže zde na zemi vidět Boha a zůstat na živu.
Proto dobrotivost Boha dovolila, abychom se mohli pro Krále svobodně rozhodnout. Z tohoto důvodu se Boží Syn narodil jako bezbranné dítě a jeho příchod na svět se neudál v paláci s poctami náležícími králi, ale ve stáji, kde to na rozdíl od vánočních pohlednic není tak útulné a čisté, ale právě naopak. Je tam zima, špína a určitě to tam nevoní. To je symbol naší skutečnosti po hříchu, která se nedala odstranit nějakou kosmetickou úpravou. Malé dítě v jeslích nás neohrožuje a proto není těžké ho odmítnout, nebo si ho vůbec nevšimnout. Přijetí Ježíše jako Krále, který nás přichází vysvobodit z naší bídy, závisí od toho, nakolik si uvědomujeme svou situaci, svou skutečnost a tím i potřebu spásy. Jestli jsme udělali s hříchem pakt a tudíž nevidíme svůj hřích a jeho působení v našem životě jasně, tak se nám může zdát, že potřebujeme jen trochu víc prostředků, schopností a příležitostí a pak bude všechno dobré. Jediná správná cesta pak bude v zdokonalování kvality života a pro slabost nebude místo. V dějinách byli ti poslední a maličcí vždycky na okraji společnosti, protože priorita patřila bohatým a úspěšným.
Ježíš svým příchodem na svět a hlavně svým utrpením a smrtí na kříži nám ukazuje, že jdeme špatným směrem. On neodplácel zlo zlem, nepoužíval násilí, ale dovolil, aby násilí způsobeno hříchem a z něho vyplívajícím strachem, dopadlo na něho a zabilo ho. On se ztotožňuje s těmi posledními natolik, že co uděláme jednomu z těchto nejmenších, děláme jemu. Proto v našich setkáních s nimi se už zde setkáváme se svým Soudcem. On se neštítil dotknout se našeho hříchu a proto s radostí přijme ty, kteří přijali jeho odpuštění. V nebi je velká radost z každého hříšníka, který tak udělá.

Váš Miroslav Verčimák